Dubček v metru (2018)

Přidal: Premek |

Prosinec 4, 2018

Viliam Klimáček. Rozhlasová hra. Cesta k moři zapomnění. České pasáže hry napsané původně ve slovenštině přeložil Tomáš Dianiška. Hudba a zvuk Tomáš Pernický. Dramaturgie Renata Venclová. Režie Izabela Schenková.

Osoby a obsazení: Dubček (Ivan Romančík), Peter (Matúš Kvietik), Jan (Martin Finger), Marie (Jitka Sedláčková), Brežněv (Lilian Malkinová), hlas (Ondřej Brousek), Hana (Ema Pušová), lékař (Lubor Šplíchal), žena (Renata Kubišová), muž (Jiří Knot), mladý muž (Pavel Čeněk Vaculík), příslušník VB (Aleš Vrzák). Dále účinkují Petr Šplíchal, Libuše Šplíchalová, Dana Reichová, Anna Balcarová, Tomáš Rašovec, Hana Vrbová, Štěpán Ron, Nina Rudišová, Marika Mlčková a Ladislava Poláková.

Natočeno v roce 2018. Premiéra 4. 12. 2018 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu ČeskoSlovenský rok a Současná hra. Repríza 16. 11. 2021 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama.

Lit.: Venclová, Renata: Viliam Klimáček: Dubček v metru. Cesta k moři zapomnění. In web ČRo 3 Vltava, 4. prosinec 2018 (článek). – Cit.: Poslední jízda kdysi oblíbeného československého politika, na kterou se vydal 7. listopadu 1992. Režie původní rozhlasové hry se ujala Izabela Schenková, která shromáždila mezinárodní herecké obsazení s Ivanem Romančíkem v titulní roli. O hudebně-zvukovou realizaci se postaral Tomáš Pernický. Přečtěte si rozhovor s autorem a poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání.

Pro letošní výroční rok na Vltavě bylo osloveno několik českých a slovenských dramatiků s nabídkou, aby napsali původní rozhlasovou hru týkající se našeho vzájemného soužití. Jedním z těch, kdo na výzvu zareagovali kladně, byl slovenský dramatik Viliam Klimáček. Rozhodl se psát o Alexandru Dubčekovi, politické osobnosti, která se významně zapsala do dějin obou národů. Jeho smrt po autohavárii na sklonku roku 1992 jakoby předznamenala konec společného státu.

Nečekejte však konvenční biografické drama ilustrující klíčové okamžiky z politikova života. V Klimáčkově hře s názvem Dubček v metru odváží titulního hrdinu pražská podzemka k moři zapomnění. Na trochu groteskní poslední cestě ho provázejí dva Češi a jeden Slovák. Ale ještě než dorazí do cílové stanice, čeká je několik zastávek a kontrola velmi svérázného revizora, který mluví česky se silným ruským přízvukem. (…)

Rozhovor s autorem hry

Proč jste se rozhodl psát o Alexandru Dubčekovi?

Dubček bol mužom pražskej jari, zásadného momentu našich dejín, kedy sme sa na chvíľu všetci nadýchli, aby sme ďalších dvadsať rokov zadržiavali dych – povedané plaveckou terminológiou nielen preto, že poznáme Dubčekovu ikonickú fotku, ako skáče z mostíka do vody. Zároveň je to muž jediného veľkého skoku, muž, ktorý potom už nemal na naše ďalšie dejiny, keď bol v disente, takmer žiadny vplyv. Trocha zabúdaný, trocha aj zatracovaný, je mu vyčítaná slabosť a chybné rozhodnutia, no v krátkych mesiacoch , kedy bol najvyššie postaveným politikom v Československu bol obrovskou nádejou pre obyvateľov našej krajiny.

V poslední době jste se podílel na několika pojektech věnovaných Dubčekovi (filmový dokument, divadelní hra). Jaký jste si k němu vytvořil vztah?

Nemám rád filozofiu hrubých čiar, kedy sa nepokúšame analyzovať minulosť a ideme bez obzretia sa ďalej, preto som písal hry aj o Husákovi, Mečiarovi, holokauste. Ku každej udalosti či osobe som si vytvoril osobný vzťah nielen štúdiom materiálov, ale aj orálnou históriou pamätníkov, ktorých som oslovil. Možno keby Dubčekove reformy pokračovali bez vojenskej intervencie, ako hovoria niektorí historici, narazili by uňho na strop, čo by ešte dovolil, možno by sa naozaj zľakol, čomu všetkému otvoril ventil a v konečnom dôsledku by položil komunistickú stranu na lopatky, ale tomu neverím. Možno by naozaj zaváhal, čo všetko „dopustil“, ako neskôr Gorbačov, ktorý tiež zrejme zašiel ďalej, než chcel a rozpadol sa mu Sovietsky zväz. Geopolitická situácia v roku 1968 nebola na čosi také pripravená, ako o dvadsať rokov, takže nový ostrov demokracie by sa z dubčekovského Československa nemohol stať. Ale pre to krásne KEBY, pre tú nádej, pre pokus urobiť to je mi ako osobnosť Dubček blízky.

Řekl byste, že postavu Dubčeka vnímají Češi a Slováci rozdílně?

Myslím, že Slováci ho dnes vnímajú o čosi priaznivejšie než Česi, čo je asi pochopiteľné. A mám pocit, že obidva národy naňho prirýchlo zabúdajú.

V době pražského jara vám bylo deset let, máte z té doby na Alexandra Dubčeka nějakou vzpomínku?

Dodnes si pamätám jeho charizmu, ktorú vnímalo aj dieťa. V časopisoch boli zverejňované listy ľudí, ktorí mu písali, medzi nimi aj celé triedy, ktoré sa zaväzovali, koľko kilogramov papiera a starého železa nazbierajú na jeho počesť, čo mi už vtedy prišlo trochu smiešne. Dokonca som mu sám chcel poslať svoju najvzácnejšiu hračku, americké policajné autíčko na zotrvačník, no rodičia ma našťastie odhovorili.

Ve vaší hře odváží Dubčeka metro k moři zapomnění. Vlak projíždí podsvětím, zastavuje ve stanicích, kde přistupují zvláštní pasažéři, soupravou prochází svérázný revizor. Co vám představa podsvětí jako autorovi skýtala?

Písať suchý dejepis by ma nebavilo, preto podsvetie s jeho riekami a predstava metra miesto Charónovej loďky. Je to autorsky vzrušujúce, ponúka to zvukové možnosti pre rozhlasovú hru, je to možno máličko neúctivé, ale len tak akurát málo, aby mal poslucháč odstup. A možno to má aj trochu humoru a žmurknutia v sebe, že som nechcel ten príbeh podávať až tak veľmi navážno, všetko len preto, aby som ho priblížil poslucháčom a pomohol im vydržať pri rádiách až do konca.

Myslíte, že za sebou Alexander Dubček do dnešních dní zanechal nějaký odkaz a pokud ano, jaký?

Mať charizmu a usmievať sa na ľudí je dobrá cesta, aby vám verili. Keď navyše urobíte politické kroky, ktorými im zlepšíte život, môžete sa stať ikonou. Žiaľ, len na krátky čas.

Viliam Klimáček se narodil 14. září 1958 v Trenčíně. Po absolutoriu Lékařské fakulty UK pracoval 9 let jako chirurg a anesteziolog. Posléze však lékařskou profesi opustil, aby se mohl věnovat divadlu a psaní. Vydal romány Panic v podzemí (1997), Váňa Krutov (1999) a Naďa má čas (2002), Námestie kozmonautov (2007), povídky Ďalekohladenie (1991), pohádky Noha k nohe (1996), sbírky básní Až po uši (1988), Zdravotní knížka pro vojáky základní služby (1991), Karamelky (1992). Nejvýznamnější část jeho díla tvoří divadelní hry, které vyšly v několika souborech a hrají se na Slovensku i v Čechách. Za všechny jmenujme například Mária Sabína (1998), Rozkvitly sekery (2000), Hypermarket (2002), Dr. Gustáv Husák (2006), Dračí doupě (2007), Horúce leto 68 (2007), Komunizmus (2008), Holokaust (2012), Den kedy zomrel Gagarin (2014), Mojmír II. alebo Súmrak ríše (2015), Zjavenie (hrobárova dcéra) (2017).

Je pětinásobným držitelem ceny Alfréda Radoka za nejlepší českou a slovenskou hru roku. Od roku 1985 je uměleckým šéfem GUnaGU, kde také režíruje a příležitostně hraje. Píše také pro rozhlas a televizi. Žije v Bratislavě.

Rozhlasové hry