Zubařovo pokušení (1990)

Milan Uhde. Rozhlasová hra – minihoror o tom, co by se mohlo stát, kdyby zubař podlehl přepracování a pocitu životní absurdity. Dramaturg Oldřich Knitl. Režie Jiří Horčička.

Osoby a obsazení: Zubní lékař (Luděk Munzar), Instrumentářka (Hana Talpová), Pacient (Vladimír Krška), Pacientka (Jiřina Bohdalová), Primář (Antonín Molčík), Kapitán (Vladimír Brabec) a Hlasatel (Vladimír Fišer).

Napsáno 1976. Premiéra 6. 9. 1990 (Vltava, 20.00 – 20.35 h.; 28 min). Repríza 20. 8. 2019 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Současná hra (!) společně se hrou Svědkové (1965).

Někdy po roce 1976 byla hra nastudována v Hlasu Ameriky a v roce 1979 byla hra nastudována v němčině v produkci SR/BR.

Text hry in: Hodina naděje. (68 Publ., 1977).

Pozn.: Důležitým zdrojem napětí a překvapení v Zubařově pokušení (1976) je trik, jehož pomocí autor dočasně vytvoří v mysli své hlavní postavy subjektivní skutečnost, sen, a přiměje čtenáře, aby se až do poslední chvíle domníval, že jde o objektivní realitu. Realizace tohoto triku je ulehčena tím, že jde o rozhlasovou hru, která se odehrává pouze ve zvukové dimenzi bez konkretizace místa či času. Hlavním tématem Zubařova pokušení je vášnivá, až patologická touha zotročeného jedince uniknout z přesně definovaného místa v totalitní společnosti. Symbolem této touhy je historka o rebelujícím řidiči tramvaje. Zubař ji vypráví instrumentářce a pacientovi a pak se k ní vrací znovu ve snové epizodě – příběh má pro něho zřejmě klíčový význam. V novinách se dočetl, že jistý řidič tramvaje z ničeho nic odjel ze své trasy na opačnou stranu města. Tramvaj odstavil na konečné a vydal se nazdařbůh do zasněžených polí. Jako vPánovi plamínků i zde společenský tlak na hlavní postavu Zubařova pokušení působí tak silně, že se hrdina dostává na hranici šílenství. Zubní lékař Pauler pracuje na vysoce exponovaném pracovišti ve zdravotnickém středisku pro významné politické činitele a »dvacet let jim spravuje jejich smradlavé držky«, aby se jim, jak říká, mohl pomstít. Pacienty mučí bolestí, nechává jim pod plombou vatu a v hlavní části hry podlehne pokušení (jak se nakonec ukáže, jen v subjektivních představách) pacienty zabíjet. Zubař Pauler závěrem hry psychicky zcela rozvrácen.

Lit.: Svačina, Jan: Například… Zubařovo pokušení. In Tvorba 38/1990 (19. 9. 1990), s. 23 (recenze).

Například... Zubařovo pokušení. In Tvorba 38-1990 (19. 9. 1990), s. 23 (recenze) 01Například... Zubařovo pokušení. In Tvorba 38-1990 (19. 9. 1990), s. 23 (recenze) 02

Lit.: Kamberský, Jakub: Dvě porce Uhdeho. In Týdeník Rozhlas 38/2019 (recenze). – Cit.: Český rozhlas Vltava ve svém vysílání každoročně reflektuje neblahé události ze srpna 1968, potažmo z roku následujícího, jak tomu bylo letos. Proto 20. srpna zařadili dramaturgové stanice Vltava v rámci cyklu současné hry hned dvě půlhodinové aktovky Milana Uhdeho. Překvapivě nebylo zařazeno nejznámější monodrama Výběrčí, ale o rok starší nahrávka tragikomedie Svědkové (1965) a groteska Zubařovo pokušení, která sice vznikla už v sedmdesátých letech, ale kvůli Uhdeho zákazu v době normalizace mohla být v Československém rozhlase natočena až roku 1990.

Obě hříčky mají ledacos společného. Nacházíme v nich vliv absurdního dramatu. Ve Svědcích se svědek postupně stává podezřelým, až nežádoucím a rameno spravedlnosti zase zhoubným nástrojem totalitní moci. V Zubařově pokušení sledujeme počínání přepracovaného zubaře, který podlehne pokušení, aby se osobitě vypořádal s kariéristy a donašeči, kteří mu komplikovali život.
Uhdeho hry jsou dotaženy ad absurdum a v obou nacházíme chvilky oddechu i mrazení, třebaže nejsou tak vypjaté jako již zmíněný Výběrčí s Rudolfem Hrušínským. Obě hry také spojuje osobitý režijní rukopis. Režisérka Olga Zezulová ve Svědcích vhodně pracuje s pauzami a repeticemi – například osm úderů a posléze čtyři údery do psacího stroje při zápisu, stejné kroky svědků či stejné zvukové zkreslení při jejich volání: Vražda! Vražda!
Režisér Jiří Horčička v Zubařově pokušení pracuje s herci jako v maňáskovém divadle, takže se z jejich úst posluchač dozví, kdo ztvárňuje tu kterou postavu, a navíc nám režisér s autorem přiblíží prostředí a zvuky, které ve hře zaznějí, přičemž celý úvod zakončuje otázkou: Jedem? A sborovou odpovědí herců: Jedem! V Případě Horčičky a Uhdeho však nejde o bezúčelnou poťouchlost s prvky spiklenectví.
Stejně jako je u Svědků plíživým zlem psací stroj, u Zubařova pokušení je to vrtačka, která se vrývá do svědomí malého človíčka, jenž se za normalizace, potažmo v jakékoliv totalitě, choval všelijak.
Svědkové byli natočení ve zlaté éře rozhlasové hry, které se výrazně dařilo nejen v Praze, ale i v Brně. Tamní „dvorní“ režisérka Olga Zezulová obsadila do Svědků herce zvučných jmen – Jiřího Tomka, Rudolfa Krátkého, Jiřího Brože a Ladislava Lakomého. Zejména duo Tomek a Krátký hrají tak neuvěřitelný slovní ping-pong, že jejich výkon lze bez nadsázky označit za herecký koncert.
V Zubařově pokušení zase exceluje Luděk Munzar a zdárně mu sekunduje Hana Talpová, kterou tak často v rozhlasových inscenacích neslýcháme, stejně jako třeba Jiřinu Bohdalovou, která si zde zahrála pacientku. Má-li být výčet kompletní, musíme doplnit Vladimíra Brabce, Antonína Molčíka, Vladimíra Kršku a hlasatele Vladimíra Fišera. Je příznačné, že hlas srpna 1968 a počátku normalizace 1969 zazněl v předvečer výročí o padesát let později. Bylo dobrým rozhodnutím zařadit Uhdeho ne tak často reprízované hry. Skoda jen, že jsme se v obnovené premiéře dosud nedočkali jeho prvotiny Komedie s Lotem z roku 1963. Snad někdy příště.

Lit.: Venclová, Renata: Milan Uhde: Zubařovo pokušení a Svědkové. In web ČRo 3 Vltava, 20. srpen 2019 (článek). – Cit.: Dvě krátké rozhlasové hry českého spisovatele, dramatika a politika Milana Uhdeho, ve kterých je totalitní společenský mechanismus dovedený ad absurdum. Uvádíme jako připomínku sovětské okupace v roce 1968. Poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání.

Rozhlasová tvorba Milana Uhdeho, jednoho z nejvýznamnějších českých poválečných dramatiků, je spojena především se zlatou érou brněnského studia šedesátých let a dramaturgií Karla Tachovského. V roce 1965 tam byla v režii Olgy Zezulové natočena mikrohra Svědkové – znepokojivé podobenství o organizaci, která se zmocnila celé společnosti a likviduje každého „narušitele“ pořádků.

Druhá aktovka s názvem Zubařovo pokušení (napsaná v roce 1976) si na svou inscenaci v Českém rozhlase musela počkat až do roku 1990. Také ona odráží absurditu – tentokrát už normalizačního – režimu, který své občany nutil vést schizofrenně oddělený vnější a vnitřní život.

Svědkové (1965)

Zajistit bezpečí obyčejných občanů. Vymýtit zločinnost. To bývají nejoblíbenější argumenty totalitních režimů, kterými se zastírá omezování osobní svobody jednotlivce. Namísto obrany zastaralých lidských práv nastolí totalitní státní aparát vlastní systém společenské spravedlnosti. Ten udržuje v chodu za pomoci tajné policie, řízeného teroru a strachu. Na konci takového procesu je stav, kdy se zločinu na vlastních občanech cíleně dopouští policejní složky, které by je měly ochraňovat.

Podobným začarovaným kruhem si projde i pan Drittemann v rozhlasové aktovce Milana Uhdeho Svědkové. Tvrdošíjně uplatňuje své právo podat svědectví o zločinu, který se udál před jeho očima za bílého dne před branou policejního inspektorátu. A přes několikeré varování, kterého se mu během výslechu dostane, se domáhá spravedlivého vyšetření případu… (…)

Zubařovo pokušení (1976, 1990)

Rozhlasový minihoror o tom, co by se mohlo stát, kdyby zubař podlehl přepracování a pocitu životní absurdity.

Zubní lékař Pauler vykonává dvacet let svoje povolání v prominentním zdravotnickém zařízení a většina jeho pacientů jsou vysoce postavení političtí činitelé. Naoko smířený se zkorumpovaným okolím, ve skutečnosti je dlouhodobě zhnusený svou prací, pacienty i sám sebou. Své povolání bere jako akt pomsty, vzhledem k povaze zubařské profese má dost možností, jak pacientům působit nejrůznější strázně. Nad rámec obvyklých úvah ho přivede novinová noticka o tramvajové lince, která se bez varování vychýlila ze své obvyklé trasy. Řidič soupravy bez ohledu na cestující i bezpečnostní předpisy odstavil vůz na konečné a vydal se pěšky do polí. V hlavě zubaře Paulera začne klíčit pokušení, že by taky on mohl překročit hranice a nastoupit cestu, ze které už nebude návratu…

Aktovku Zubařovo pokušení napsal Milan Uhde v roce 1976, v normalizačním Československém rozhlase byl však v té době už zakázaným autorem. Premiéra tedy zazněla z vln Hlasu Ameriky v nastudování členů tamější české redakce, a to v rámci pravidelného pátečního pořadu československé redakce Čtení z necenzurované literatury v říjnu 1986. V roce 1979 byla uvedena také v němčině v produkci SR/BR. Inscenace v Českém rozhlase se Uhdeho hra dočkala až v roce 1990 a stala se prvním titulem, kterým se instituce po dvacetileté nepřítomnosti vrátila na mezinárodní festival Prix Italia.

čr-: Co nového v rozhlase. Lidová demokracie, 12. 9. 1990.

Štěrbová, Alena: Kaz hluboký – překrytí přímé. In Scéna 22/1990, s. 6 (recenze).

Štěrbová, Alena - Kaz hluboký - překrytí přímé 1. In Scéna 22-1990

Štěrbová, Alena - Kaz hluboký - překrytí přímé 2. In Scéna 22-1990

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)