Konec starých časů (2022)

Přidal: Premek |

Květen 9, 2022

Vladislav Vančura. Nostalgická komedie o střídání epochy. Dramatizace a režie Martin Františák. Dramaturg Martin Velíšek. Hudba a design Ivan Acher.

Osoby a obsazení: Spera (Martin Myšička), Kníže (Miroslav Táborský), Stoklasa (Igor Bareš), Jakub Lhota (Petr Rychlý), Jan, syn Jakuba Lhoty (Jan Meduna), Pustina (Milan Kačmarčík), Michaela (Kristýna Průchová), Charouzek (Miroslav Hruška), Váňa, sluha Knížete (Radek Holub), Kitty, sestra Michaely (Luisa Marie Marešová), Marcel (Josef Trojan), Sluha (Jaroslav Satoranský), Susanne (Bohdana Pavlíková), hlas (Pavel Kasza), hlas (Eva Přibylová), hlas (Jiří Litoš) a hlas (Petr Šplíchal).

Natočeno 2022. Premiéra 29. 5. 2022 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Hra na neděli. Repríza 22. 6. 2024 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.

Lit.: Velíšek, Martin: Když kníže Megalrogov prášil na Kratochvíli. Dvojka uvede dramatizaci Vančurova Konce starých časů. In web Týdeník Rozhlas, 16. květen 2022 (článek). – Cit.: „Nevěřím na nemastná a neslaná vypravování. Každý příběh má být kořeněn láskou a nenávistí,“ píše Vladislav Vančura v úvodu románu Konec starých časů. Jeho rozhlasová dramatizace vznikla v roce osmdesátého výročí spisovatelovy násilné smrti.

Je krátce po první světové válce a zrodu Československé republiky. O rozsáhlé panství Kratochvíle zabavené šlechtickému majiteli usiluje statkář Stoklasa. Než se věc vyřídí, je mu panství svěřeno do správy. Celá záležitost je zdrojem mnoha intrik dosahujících až do výšin parlamentu, a tak Stoklasův život na zámku, kam se přestěhoval se svými dvěma nedospělými dcerami a kde musí udržet veškerý personál, není vůbec idylický. Navíc, zrovna uprostřed honu, který Stoklasa pořádá, aby zvýšil svou společenskou prestiž, se na zámku objeví muž, který se představí jako ruský šlechtic a carský důstojník. Jakkoliv ji provází řada pochybností, protáhne se jeho návštěva na řadu týdnů. Především u dámského osazenstva panství probudí plukovník nejrůznější očekávání a stane se původcem – nebo alespoň katalyzátorem – mnoha dějů.

Moderní baron Prášil

Jaké tyto děje budou, naznačuje Vladislav Vančura v úvodu svého románu: „Nevěřím na nemastná a neslaná vypravování. Na rozdíl od licoměrníků a lidí bez chuti tvrdím, že každý příběh má být kořeněn láskou a nenávistí. Má čpěti po kotlíku, v němž byl uvařen, má být vypravován, abyste poznali jeho kuchaře, jako piják pozná vinici, kde se urodila jeho láhev.“

Román Konec starých časů vyšel poprvé v roce 1934. Původně ale látku Vančura plánoval zpracovat jako film. O moderní parafrázi osudů barona Prášila uvažoval ještě před dokončením filmu Před maturitou. V tisku se už psalo o tom, že se bude jednat o první český zvukový film natočený v nových ateliérech na Barrandově. Barona Prášila, respektive knížete Megalrogova měl hrát Jindřich Plachta. Byly dokonce určeny lokace natáčení – architekt Bedřich Feuerstein vybral zámeček v Loučeni u Poděbrad a knihovnu na zámku v Kačině. Kvůli rozporům mezi filmovou společností a Vančurou ale z natáčení sešlo. Vančura zamýšlel realizovat film ve vlastní produkci, ale ani to se nezdařilo (film podle románu Konec starých časů natočil až v roce 1989 Jiří Menzel), rozhodl se tedy látku zpracovat literárně. Román Konec starých časů se pak podle svědectví spisovatelovy manželky Ludmily zrodil ve velmi krátké době.

Zraněna celá země

Prvního června uplyne osmdesát let od násilné smrti Vladislava Vančury. Spisovatel se za války účastnil odbojové činnosti. V roce 1941 stanul v čele Národně revolučního výboru inteligence. Legálně mohl přednášet, stal se členem Sboru filmových lektorů. V lednu roku 1940 ho německý protektorátní komisař pro film vyzval, aby vypracoval scénář snímku o Bedřichu Smetanovi. V srpnu téhož roku byl jménem Goebbelse pozván na cestu do Německa. Ani jednu nabídku Vančura nepřijal.

Smutně proslulá schůzka 24. dubna 1942 u manželů Jelínkových v pražských Nuslích, na níž byl zatčen Julius Fučík s několika svými spolupracovníky, měla tragický dopad i na Vladislava Vančuru. Jeden ze zatčených, Jaroslav Klecan, ho při výslechu označil za spolupracovníka odboje. Spisovatel byl 12. května 1942 zatčen. Po atentátu na Heydricha rozpoutali okupanti teror, jehož exemplární obětí se stal i Vladislav Vančura – 1. června 1942 v 18 hodin a 45 minut byl zastřelen na Kobyliské střelnici.

Jaroslav Seifert o tomto dni napsal: „Až příliš dobře vzpomínám si na ten večer. Vladislav Vančura byl již několik týdnů zatčen a týrán gestapem. Seděli jsme rozechvěni u rozhlasového přijímače, abychom vyslechli zprávy o nových opatřeních nacistů a o vraždách, které slibovali. Když mezi prvními jmény popravených ozvalo se jméno Vančurovo, vstali jsme jako vymrštěni hrůzou ze svých židlí a bez dechu jsme strnuli. Vladislav Vančura! V tom jméně byla zasažena celá naše generace, byl v něm osud nás všech. V tom jméně byla krvavě zraněna celá naše země.“ (…)

Rozhlasové hry