Winterbergova poslední cesta 1/3 (2022)

Přidal: Premek |

Listopad 22, 2022

Jaroslav Rudiš. Rozhlasový seriál. Překlad Michael Škultéty. Dramatizace Eva Blechová. Zvuk Tomáš Perňa Pernický. Hudba a zvukový design Jan Trojan. Dramaturgie Klára Novotná. Režie Aleš Vrzák.

Osoby a obazení: Wenzel Winterberg (Oldřich Kaiser), Jan Kraus (Vladimír Javorský), Silve Winterbergová (Magdaléna Borová), hajný (Miroslav Hruška), číšník (Jakub Žáček), duch muž (Karel Dobrý), kluk 2 (František Souček), kluk 1 (Viktor Čičvák), Josefa (Pavla Tomicová – Malá), duch žena (Petra Bučková), hlášení (Václav Knop), vdova (Naděžda Mečířová), žena (Dana Reichová), ceremoniář (Libor Vacek). Dále účinkují Karel Heřmánek ml., Petr Čtvrtníček a další.

Natočeno 2022. Premiéra 1. dílu 26. 2. 2023; 2. dílu 5. 3. 2023; 3 dílu 12. 3. 2023 (ČRo 3 Vltava, 11:00 h.) v cyklu Radioseriál.

Obsah: 1. Žároviště. – 2. Smyčka – 3. Bouře.

Lit.: Blechová, Eva: Winterbergova poslední cesta. Železniční roadstory podle bestselleru Jaroslava Rudiše. In web ČRo 3 Vltava, 24. únor 2023 (článek). – Cit.: Wenzelu Winterbergovi je sto let a rozhodl se vrátit do života. S pečovatelem Janem Krausem se vydávají po železniční trati napříč Evropou po stopách Winterbergovy dávno zmizelé lásky Lenky. Dobrodružná cesta skrze velké i malé dějiny podle bedekru z roku 1913 nevede jen z Berlína do Sarajeva, ale také do vlastního nitra. (…)

Jan Kraus, rodák z Vimperka, nebyl v Čechách od své emigrace do Německa koncem osmdesátých let. Živí se jako pečovatel, „převozník, který doprovází námořníky na konci života na druhý břeh“. Jedním z nich je i stoletý Wenzel Winterberg, bývalý berlínský tramvaják trpící záchvaty historie. Ten se však ze své „plavby“ nečekaně vrátí do života. A co víc, přemluví Krause, aby spolu s ním podnikl cestu vlakem z Berlína do Sarajeva a pomohl mu najít vraha své dávné lásky Lenky Morgensternové, která zmizela s počátkem války. Putování podle bedekru z roku 1913 je zavede do libereckého krematoria, o jehož stavbu se zasadil Winterbergův otec, na bojiště bitvy u Hradce Králové, která prochází Winterbergovým srdcem, do Vídně, Brna, Budapešti i Záhřebu. (….)

Lit.: Chuchma, Josef: Oldřich Kaiser a Vladimír Javorský excelují v dramatizaci Rudišova románu. In web ČT Art, 14. 3. 2023 (recenze). – Cit.: Román Jaroslava Rudiše Winterbergova poslední cesta má štěstí na svá audiozpracování. Nejprve jej kompletně, jako audioknihu, výtečně načetl herec Pavel Batěk. A v Českém rozhlase letos vznikla třídílná adaptace, která je ještě necelé dva týdny volně k poslechu.

Winterbergrovu poslední cestu lze považovat za jednu z nejvýraznějších českých próz posledních let, tedy pomineme-li skutečnost, že Jaroslav Rudiš román napsal německy a do češtiny jej převedla Michaela Škultéty. Jak předloňská audiokniha, režírovaná Michalem Burešem, tak nynější „železniční roadstory“, jíž dramatický tvar vtiskla Eva Blechová a režíroval zkušený Aleš Vrzák, jsou Rudišovu textu právy. Každé z těch přetlumočení pracuje se svými vlastními prostředky a každé z textu zprostředkovává určitý, nikoliv totožný dojem – aniž by však došlo k popření podstaty autorova textu. Spíše se pokaždé akcentuje jiná jeho složka.

Bezmála šestnáctihodinový čtecí výkon Pavla Baťka je plně položen do monologu Jana Krause, který lidi na konci jejich životní pouti převáží na „druhý břeh“. Dialogičnost Krausova řečového proudu tkví v tom, že jeho podstatnou, nedělitelnou součástí je postava stoletého Wenzela Winterberga, který se navzdory všem očekáváním převozu ještě vzepře, zmátoří se a donutí Krause, aby s ním podnikl vlakové putování střední Evropou, po územích, jež kdysi spadala pod rakousko-uherskou monarchii, přičemž stařec „nemocný historií“ má k ruce bedekr z roku 1913. Rudiš text postavil jako monolog, ale ústřední postavy jsou dvě. Režisér Bureš a interpret Batěk vše vsadili na tah textu, na jeho rytmizaci (autor i překladatelka usilovali, aby vyprávění plynulo v pomyslném železničním rytmu). Audiokniha tak nechává plně zaznít repetitivnosti textu, kdy umanutý, posedlý stařec Winterberg určitá sousloví mnohokrát v průběhu vyprávění opakuje.

Rozhlasová adaptace, jejíž úhrnná stopáž činí něco málo přes dvě a půl hodiny, musela čtyřsetstránkový děj pochopitelně redukovat a řečový tok „odmonologizovat“. Autorka dramatizace Eva Blechová a dramaturgyně Klára Novotná našly řešení v tom, že základem je dialog mezi Krausem a Winterbergem a tyto postavy interpretačně oddělily. Kromě toho tu přímo vystupují i další figury, které dvojice na své cestě potkává; třetí nejrozsáhlejší part ovšem náleží Winterbergrově dceři, právničce, jež žije jako singl a pracovně přelétává z jedné země do druhé. Zvuková stopa je tu hutná, neboť v určitých okamžicích přes sebe jde více hlasových vrstev (například převozník Kraus vzpomíná na svůj vlastní život, zatímco Winterberg mluví a mluví…), atmosféru dokreslují a vjem zahušťují proměnlivá, jednou minimalistická klavírní, jindy elektronicky tažená hudba, dopravní hlášení z vlaků či tramvají (mezi hlasateli stanic lze slyšet i Rudiše), ruch daných prostředí. Tým režírovaný Alešem Vrzákem, se zvukovým mistrem Tomášem Pernickým a soundesignérem i autorem hudby Janem Trojanem, si tu s evokací vlakové křížové cesty opravdu vyhrál.

Základním interpretačním kamenem třídílné adaptace jsou výkony Vladimíra Javorského coby Krause a Ondřicha Kaisera v roli Winterbergra. V jejich podání vzlíná z „vlakové roadstory“ melancholie ještě hutnější, méně ironická než z monologu na knižních stránkách. Javorský je zde unaveným, smířeně vědoucím „převažečem“ se svými vlastními traumaty, se svou vlastní osamělostí a ne zrovna skvělou osobní historií emigranta z Československa usazeného v Německu. A umanutého starce Witenberga, který býval tramvajákem v západním Berlíně, podává Oldřich Kaiser bez přehrávání, s přesným dávkováním bolesti, zkušenosti, rezignace, a současně ovšem i osobní revolty vůči nynějším pořádkům. Kaiser býval v mladých letech šaškem (myšleno v dobrém), jemuž nebylo nic svaté, ale dnes dokáže být, a zde je to bezezbytku naplněno, charakterním hercem zužitkovávajícím plody svých ne zrovna hladce prožitých uplynulých desetiletí. Ti dva – Javorský a Kaiser – zde k sobě velmi pasují.

Zatímco text a jeho četba z úst Petra Baťka má hypnotický charakter, rozhlasová adaptace v sobě hmatatelněji nese dílem krásnou, dílem svírající tíži, neboť Winterberg je člověkem odcházejícího světa, a koneckonců duch přítomné doby už nesouzní ani s rozpoložením o několik generací mladšího převozníka Krause. Pojetí a obsazení obou těchto partů tvůrcům rozhlasové Vltavy zkrátka vyšlo, byla to trefa. Kdo Rudišův klíčový román četl, sotva může být touto adaptací zklamán; a kdo jej dosud nečetl, toho může zdařilá adaptace k textu přitáhnout. Že si na Vltavě na tomto titulu dali záležet, je patrné i z doprovodných materiálů na stránkách stanice. Rozhlasová „železniční roadstory“ nabízí plodně strávený čas, a to přesto – nebo vlastně právě proto –, že z Winterbergory poslední cesty před odchodem na druhý břeh jde na posluchače kromě jiného i „aktuální“ úzkost.

Totiž: Winterberg je nemocný dějinami. Historie je pro něj živá, nic z hrůz, které přinesla, pro něho není zaváto a zapomenuto, zejména pak ne momenty, v nichž tenhle pamětník osobně selhal. Tohle onemocnění dějinami se mohlo ve stávajícím století, před takovými deseti roky, jevit ve středoevropském prostoru jako relikt a hysterie, jako literátské přehánění a svévolná fabulační licence. Válka v bývalé Jugoslávii se mnohým už přece zdála být cosi jako sice tragická, nicméně „vnitrobalkánská“ výstřednost z „devadesátek“. A 11. září 2001 a vše, co kvůli němu následovalo, bylo ze střední Evropy většinově vnímáno jako vzdálená a nakonec už asi nějak vyřešená záležitost. Jenže teď, s válkou na Ukrajině, je – nebo by měla být – zdejší blazeovanost pryč. Podivíni „nemocní dějinami“ se tu náhle vyjevují jako existence daleko méně výstřední, než před několika lety… (…)

Lit.: Hnilička, Přemysl: Horečnatý a uhrančivý. Kaiser exceluje v dramatizaci Rudišova románu. In web Respekt.cz, 20. 3. 2023 (recenze). – Cit.: Rozhlasová adaptace Winterbergovy poslední cesty aspiruje na uložení do zlatého fondu Českého rozhlasu.

Jan Kraus je nenápadný, se životem smířený ošetřovatel, který převádí na druhý břeh stařečky a stařenky. Věnuje jim svou plnou péči a stráví s nimi tu týden, tu několik měsíců, někdy i rok. Vždy však jde o jednosměrnou „jízdenku”: pacienti se nikdy nezotavují úplně a Krausova péče je paliativní. Až narazí na bývalého tramvajáka, stoletého Wenzela Winterberga, který se odmítne vzdát a jde proti směru. Čeká ho totiž ještě práce. Vyrazí se svým (ne)dobrovolným společníkem proti proudu času a po proudu vzpomínek. Za předky, kteří padli v bitvě u Hradce Králové (každý na jiné straně), za první láskou Lenkou, která jako Židovka zmizela ve válce… To vše s pomocí rakousko-uherského bedekru z roku 1913. Oba jedou vlakem po místech, která jsou dosud nesmířena se svou česko-německou historií a skrývají tajemství, jež mají být odhalena.

Třídílnou rozhlasovou dramatizaci románu Jaroslava Rudiše Winterbergova poslední cesta v překladu Michaely Škultéty pro Český rozhlas připravila Eva Blechová. Nejednoduchý „železniční” román je tu přetaven v dialog hlasů Vladimíra Javorského (Kraus) a Oldřicha Kaisera (Winterberg) – a nutno rovnou říci, že jde o vynikající výkony; v Kaiserově případě snad o výkon životní. Winterberga charakterizuje dýchavičným, horečnatým a uhrančivým hlasem (občas na samé hranici šílenství), který bublavě i chrčivě proniká zvukovým plánem. Zuřivý výbuch na královéhradecké planině na konci prvního dílu zůstane posluchači dlouho v paměti. (…)