Na věky (2007)

Magdalena Frydrychová. Původní rozhlasová hra o manipulaci a běsech, které vytanou na povrch, když je nám umožněno. Hudba Marko Ivanovič. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Aleš Vrzák.

Osoby a obsazení: Starosta (Miroslav Etzler), Starostová (Taťjana Medvecká), Barbara, stará bylinkářka (Jaroslava Adamová), Hostinský (Ivan Řezáč), Kovář (Radek Holub), Hana, starostova dcera (Zuzana Kajnarová), Jan, starostův syn (Michal Zelenka), Petr, syn hostinského (Matěj Hádek), Voják (Miloš Vávra) a žena (Tereza Bebarová).

Natočeno 2007. Premiéra původně plánovaná na 15. 1. 2008, skutečná až 4. 3. 2008 (Vltava, 21:30 – 22:30 h.; 60min.). Repríza 24. 2. 2015 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.); 21. 4. 2020 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama; 25. 6. 2024 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama.

Pozn.: Nominace Prix Bohemia Radio 2008 v kategorii Rozhlasová hra pro dospělého posluchače.

Alternativní název: Navěky.

Lit.: anonym: Magdalena Frydrychová: Na věky. In web ČRo 3 Vltava, únor 2015 (anotace). – Cit.:  (…) Ve vesnici se zvláštním názvem Na Věky panuje chmurná nálada, bouře sebrala úrodu a lidé žijí v nejistotě. K tomu ještě přispívá jejich záměrná izolace od vnějšího světa. Proto, když se ve vesnici náhle objeví neznámá žena, zažitý řád věcí se rozpadá a lidé odhazují zábrany.

Lit.: anonym (= Pekárek, Hynek?): Magdalena Frydrychová: Na věky. In web ČRo 3 Vltava, březen 2008 (článek + rozhovor). – Cit.: Ve vesnici se zvláštním názvem Na Věky panuje chmurná nálada, bouře sebrala úrodu a lidé žijí v nejistotě. K tomu ještě přispívá jejich záměrná izolace od vnějšího světa. Proto, když se ve vesnici náhle objeví neznámá žena, zažitý řád věcí se rozpadá a lidé odhazují zábrany. Takový je děj nové rozhlasové hry Magdaleny Frydrychové Na věky.

Pro dramaturga je vždy potěšením, může-li posluchačům představit nové dílo mladého autora, který si v době uhranuté vizuálním sdělováním, vybere právě rozhlas. Magdalena Frydrychová debutovala v rozhlase před necelými dvěma roky ještě jako studentka DAMU a již tehdy se představila jako nadějná autorka s nevšední obrazností. Po hrách Panenka z porcelánu a Hřiště připravil Český rozhlas 3 – Vltava premiéru její nové rozhlasové hry Na věky. V inscenaci režiséra Aleše Vrzáka uslyšíte v hlavních úlohách Miroslava Etzlera, Taťjanu Medveckou,Terezu Bebarovou, Matěje Hádka, Jaroslavu Adamovou a Ivana Řezáče. Premiéru hry Magdaleny Frydrychové Na Věky vysílá Český rozhlas 3 – Vltava v úterý 4. března ve 21.30 hod.

Píšu hry o naději
Rozhovor s Magdalenou Frydrychovou
Pohled na svět a na lidské vztahy není ve vašich hrách nijak radostný. Lidé žijí v podivném odlidštěném světě, většinou v malé komunitě a jejich vztahům vládne banalita či krutost. Inspiruje vás realita sama nebo váš vnitřní autorský smutek nad stavem světa?
Asi se vám to bude zdát divné, ale pokaždé, když začínám psát hru, věřím, že vznikne hra o naději a touze po životě. Nemyslím si, že má velký smysl popisovat banalitu a krutost, toho je všude pořád dost. Z toho nejspíš vychází, jak málo se mi to vede. Pokud vidím, že se hra opět řítí do „propasti temnoty“, snažím se udržet v textu nadhled a humor, to je moje zaručená obrana. Ale ona ta beznaděj a bezvýchodnost je prostě dramatičtější. Asi jde hlavně o to hledat cesty, jak z toho smutku ven. Už od chvíle, kdy ráno vsedneme do metra a z novin spolujezdců se chtě nechtě dozvíme všechny ty hrůzy, jsme nucení konfrontovat se se světem. To se nám může nebo nemusí líbit, ale rozhodně není jednoduché uchovávat si radostný pohled na život.
Jak jste se dostala ke psaní a k divadlu?
Byla jsem členkou třineckého dramatického oboru a začala jsem psát krátké texty pro svoje spolužáky. Líbilo se mi, že všichni v „dramáku“ hráli v mých výtvorech. Režisér Radovan Lipus, který nás viděl hrát v Ostravě, se tehdy vyjádřil, že je velmi ponuré vidět, jak se děti zabývají tak depresivními tématy jako je alkoholická matka, strýc homosexuál, tlustá baletka s anorexií, smrt otce. Byli jsme tím tenkrát překvapení, protože nám to přišlo v našich třinácti letech úplně normální. Paní učitelka Kovaříková mě potom připravovala na DAMU. Byla jsem přijatá ještě před maturitou na polském gymnáziu.
Máte nějaké autorské vzory? Kde hledáte inspiraci?
Líbí se mi hry Lenky Lagronové, její texty jsme inscenovali na škole. Ráda zkoumám texty Williama Shakespeara. Nejvíc mě asi inspirují knížky a filmy. Na DVD jsou dnes k dostání skutečné lahůdky. V poslední době nejvíc čtu Olgu Tokarczukovou.
Kdybyste si mohla volit ideálního režiséra pro některou z vašich her doma či ve světě, kdo by to byl?
Nejraději spolupracuji se svými přáteli. Člověk se pak nezdržuje tím, že si musí navzájem vysvětlit věci, které jsou mezi přáteli a kamarády už známé a samozřejmé. Společný a blízký pohled na divadlo, názory na svět, na umění, knížky a filmy. Nejtěžší je najít s režisérem společný jazyk, příbuznou řeč, sjednotit se v tom, jakým způsobem věci nazýváme. U režisérů jako je Štěpán Pácl nebo Lukáš Trpišovský někdy stačí jedna věta a víme.
Čím vás rozhlas oslovuje jako médium?
Jako posluchačka mám ráda rozhlasové hry, protože jejich prostorová realizace zůstává pouze na mně. Na obraz, který si představím, mi nikdo nenavěsí nevkusné kostýmy, hromadu nepotřebných rekvizit, nebo neúčelnou scénu, což se mi v divadle sice nestává vždy, ale přece jenom často. Stejně tak se režisérovi rozhlasové hry může přihodit, že se nechá unést hudbou nebo zvukovými efekty a zaplácá pocit z textu hvízdáním vlaku, aby ukázal, že jsme kousek od nádraží, nebo klapotem koňských kopyt, aby dokázal, že jsme skutečně na vesnici. Na umění mám ráda to, že nemusí být doslovné, aby mě dokázalo oslovit. Ať jde o rozhlas, divadlo nebo film, je potřeba, aby byl divákovi ponechán prostor pro fantazii. Není pro vás rozhlas jako pro autorku píšící také pro vizuální média omezující? Je naopak osvobozující. Když jsem s rozhlasem začínala, bylo pro mě velmi osvěžující zjistit, že to, co chci říci, je sdělné i bez slovního zahlcování posluchače. Jako autorka rozhlasových her musím pak dbát o hereckou akci o to víc, že ji posluchači na scéně nikdo nezahraje. Vše si musí umět sám představit.

Pár otázek pro Aleše Vrzáka
Čím tě hra Na věky nejvíc oslovila jako režiséra?
Hra mi dala možnost vybudovat zvláštní společenství lidí, které dle mé vize není ukotveno ani v čase, ani v místě. Tato mimočasová skupina může žít kdykoli a kdekoli a samozřejmě také v každém z nás. Ukazuje naše vnitřní pocity, běsy, manipulace a pudy, které v krizových časech vytanou napovrch.
Jak hru přijímali herci?
Někteří herci vzpomínali na dva filmy, které nesou podobný motiv „Dogville“ a „Vesnice“. Vnitřní temnota hry byla obtížně uchopitelná, protože kladných a světlých momentů, které by vytvářely kontrast, je ve hře pomálu. Hra jim každopádně přišla velmi zajímavá.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Abych pravdu řekl, nevím, co všecko bych měl či chtěl o hře napsat. Nerad bych se totiž dopustil prozrazení něčeho klíčového, určité pointy. ale tak:
děj hry nás zavádí do vesnice, sužované bídou po přírodní katastrofě, kde panuje despotický starosta s retardovaným synkem a snícízamilovanou dcerou do syna hostinského. Hostinský je důležitá postava, protože kde je hostinský, tam je i chlast. Hodně chlastu. Muži se propíjejí den ke dni, až se náhle ve vesnici objeví neznámá žena. Ta se taktéž zamiluje do syna hostinského, jenže ke všemu se stává starostovou milenkou, ponejprv díky tělu získává peníze. Jelikož by starosta nikdy nikomu nezaplatil, platí ona takto „vydělanými“ penězy. Do toho ji začnou další chlapi vydírat, právě ti, jimž předtím pomůže. takže se de facto etabluje na děvku. I když duší je to dle mě čistá žena. Nic nezůstává utajeno, shrzená starostova dcera se vše dovídá, chcese pomstít, hostinského synáček samozřejmě neznámou podrazí, čili ta z vesnice odchází s myšlenkou na pomstu. Nu, z toho plyne, že svět je plný nadržených nevděčných podrazáckých chlapů a naivek a děvek. A tak tomu už bude Navěky… Opravdu, tak živočišnou, zároveň realisticko-krutou hru jsem snad nikdy neslyšel. Realistickou – míněno realita. Krutá realita. Magdalena Frydrychová svým novým rozhlasovým počinem jen dokazuje, že je autorkou, která má co říct, mladou nadějnou a já se odvažuji tvrdit, že už naprosto etablovanou.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)