Na věky (2007)

Abych pravdu řekl, nevím, co všecko bych měl či chtěl o hře napsat. Nerad bych se totiž dopustil prozrazení něčeho klíčového, určité pointy. ale tak:
děj hry nás zavádí do vesnice, sužované bídou po přírodní katastrofě, kde panuje despotický starosta s retardovaným synkem a snícízamilovanou dcerou do syna hostinského. Hostinský je důležitá postava, protože kde je hostinský, tam je i chlast. Hodně chlastu. Muži se propíjejí den ke dni, až se náhle ve vesnici objeví neznámá žena. Ta se taktéž zamiluje do syna hostinského, jenže ke všemu se stává starostovou milenkou, ponejprv díky tělu získává peníze. Jelikož by starosta nikdy nikomu nezaplatil, platí ona takto „vydělanými“ penězy. Do toho ji začnou další chlapi vydírat, právě ti, jimž předtím pomůže. takže se de facto etabluje na děvku. I když duší je to dle mě čistá žena. Nic nezůstává utajeno, shrzená starostova dcera se vše dovídá, chcese pomstít, hostinského synáček samozřejmě neznámou podrazí, čili ta z vesnice odchází s myšlenkou na pomstu. Nu, z toho plyne, že svět je plný nadržených nevděčných podrazáckých chlapů a naivek a děvek. A tak tomu už bude Navěky… Opravdu, tak živočišnou, zároveň realisticko-krutou hru jsem snad nikdy neslyšel. Realistickou – míněno realita. Krutá realita. Magdalena Frydrychová svým novým rozhlasovým počinem jen dokazuje, že je autorkou, která má co říct, mladou nadějnou a já se odvažuji tvrdit, že už naprosto etablovanou.