Rozhovor s Janem Vedralem

Přidal: Přemek |

Září 12, 2005

V pátek 17. prosince 2004 se v historické budově Jihočeského divadla v Českých Budějovicích konala světová premiéra hry Jana Vedrala Kašpar Hauser. V režii Martina Glasera se v titulní roli představil Pavel Oubram. Hra získala třetí cenu v letošním ročníku soutěže Nadace Alfréda Radoka o nejlepší novou českou hru. Dramaturgyně Jihočeského divadla Olga Šubrtová rozmlouvala s autorem této hry.

OŠ – Olga Šubrtová
JV – Jan Vedral

OŠ:
Jste profesorem na DAMU, divadelním dramaturgem, rozhlasovým i divadelním autorem. Ve které profesi bije Vaše srdce nejsilněji?

JV:
Všechny ty mé „subprofese“ jsou do té míry neklidné, že se opravdu, vezmu-li navíc v potaz svou povahu, někdy divím, že ještě bije… Proč to všechno dělám, i když to všechno spolu nesporně nějak souvisí? Nejsem schopen bez ničeho z toho být, nejspíš. A taky, když to všechno dám dohromady, z různých dílčích úvazků a honorářů dám po třiceti letech praxe dokupy průměrný plat toho policajta, který mě staví na silnici a říká, že můj favorit už téměř neodpovídá technickým normám… Jenomže bych se v padesáti asi nedokázal rekvalifikovat na tak společensky potřebnou činnost jako je kontrola lékárniček. Ale především, snad nejsem fachidiot budující kolem sebe hradbičku vlastní důležitosti v pečlivě vymezeném mikrooboru… Všechno, co se snažím dělat, nějak souvisí s kreativitou a jejím inspirováním… Dokonce, myslím si, nejen u studentů ve škole a kolegů v divadlech či v rádiu, ale, v dobrém případě, i u diváků a posluchačů.

OŠ:
Co považujete za svůj největší divadelní, rozhlasový a pedagogický úspěch?

JV:
Slůvko úspěch pro mě bylo léta magické. Vzhledem ke kádrovým potížím mých rodičů, kteří po roce 68 procitli ze svého modrokošilatého budovatelského snu, jsem měl docela velké potíže dostat se ke svému vysněnému oboru. Na DAMU jsem směl studovat až po dvouleté vojně, jako dělník poslaný z fabriky (stylově, pro autora – z papíren) a pro jistotu jen dálkově. Od gymplu mi dávali všude najevo, že to, že smím studovat jako jiní, je výjimka, za kterou (věřím jim) převzali konkrétní lidé osobní garance a já je nesmím zklamat – a musím mít úspěch. A tak jsem se úspěšně propracoval nejen ke kariéře, ale posléze i ke zdravotním problémům a k alkoholu. I když už jsem, snad, tohle řízení se heslem: „Vedrale, nestačí, abyste byl dobrej, vy prostě musíte být nejlepší!“ i s jeho následky překonal, pořád ještě jsem dost nepokorný a úspěchu chtivý. Nu, mám tu nějaké ceny za rozhlasové hry, nějaké úspěšné inscenace, které ve své době udělaly své, časem snad už většina divadelníků pochopila, že jsem tupý kolos postnormalizačních Městských divadel pražských jako ředitel nezničil, ale převedl, i když se ztrátami, do nových podmínek, časem řada lidí uznala, že pedagogické principy a programy, které jsem, ne zcela úspěšně, prosazoval na DAMU i v soukromých školách, měly smysl a vnitřní poctivost… Ale za opravdový úspěch považuji své bývalé studenty, mezi než, Olgo, patříte taky trochu Vy, to, co dělají, to, že většina z nich je mými dobrými a otevřenými kolegy, že se dodnes vzájemně rádi vidíme. A že se nám takto snad podařilo nějaké hodnoty divadelního myšlení a tvůrčí etiky přenést přes kalné peřeje času.

OŠ:
Vaše poslední hra Kašpar Hauser – Dítě Evropy získala třetí cenu v soutěží Nadace Alfréda Radoka. Čím Vás zaujal příběh nalezence Kašpara?

JV:
No vidíte! Třetí cena – to je hned nějaká nálepka, že ta hra je úspěšná. Jiné, které se nehrály, jsem tam neposlal, jiné, které se hrály, taky ne… Ale dokud jsem hru do soutěže neposlal a byl tudíž bez nálepky, málem už jsem vypadl ze všech soupisů českých dramatiků… Skutečný Kašparův příběh jsem poctivě nosil v sobě čtvrt století. Nejprve jsem chtěl dramatizovat Wassermannův román. Pak jsem si začal v Německu opatřovat autentický materiál… Kašpar se mi stále vracel, musel jsem ho napsat. Když mě napadl jako film, zjistil jsem, že ho právě dotočili Němci – v Česku a s některými našimi herci. Napsal jsem ho pro rádio, kde ho vedoucí dramaturgyně nechala pět let pěkně uležet… Nabízel jsem ho jako látku pro muzikál, ale podle producentů neodpovídá ta látka potřebám žánru, protože v ní není love story… A tak jsem napsal činohru. Po potížích se zakázanou velkou hrou Bolest a kámen, psanou na objednávku pro celý vinohradský soubor a tedy se třiceti postavami, jsem záměrně psal text pro potřeby menší činohry.

OŠ:
Premiéra Kašpara Hausera proběhla 17. prosince 2004 v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Jak došlo k této spolupráci?

JV:
To vy víte lépe než já. Já jsem opravdu šťastný, že k ní nakonec došlo. I když dobrodružně, byl to titul na změnu v dramaturgickém plánu, s relativně krátkou přípravou a malým rozpočtem. Ale já v divadle věřím na potřebu něco sdělit víc než na nekonečné důkladné přípravy, které často téma utahají k marginalitě. Pro mě je moc důležité, že někdo hraje novou českou hru – že si ji, jako ve studiových divadlech, nerežíruje autor sám. Že někdo věří tomu, že český dramatik dokáže napsat dobrý text, a že ho nasadí, jakkoli není ověnčen domněle úspěšným uvedením někde v cizině, jako kdejaký provozní průměr, který rádi uvedeme, protože se hrál na Broadway či na West Endu. (Uvědomuje si někdo, jak je ta bájná ulice dlouhá a kolik je v té legendární čtvrti divadel?) Že Vy, Olgo, jako dramaturg a Martin Glaser jako režisér tímhle tahem, který musím označit v dnešních poměrem jako odvahu, čelíte tomu nesebevědomému provincionalismu, paralyzujícímu divadelní myšlení některých větších divadel, která jsou všestranně „za vodou“. A taky je pro mě strašně důležité, že se mým textem zabývají mladší lidé. Já pracoval s režiséry o generaci, o dvě staršími, ti už svou práci prakticky uzavřeli. Ve své generaci – v tom torzu, co z ní u profese zbylo – jsem svého režiséra z mnoha důvodů vlastně nenašel. I když jsem se snažil – a oni třeba taky. Takže děkuji.

OŠ:
Jste spokojen s inscenací v Českých Budějovicích?

JV:
I kdybych nebyl, myslíte, že Vám to tady řeknu? Ale jsem. Myslím, že jste text hezky vyložili, dobře zkoncentrovali, že herci hrají s chutí a s vědomím tématu… Samozřejmě, někde je tam cítit provozní limit souboru, šesti týdnů zkoušek, nízkého rozpočtu… Ale to jsou nimralské bzdinky, když vidím, jak publikum sleduje Pavla Oubrama v titulní roli s napětím a ustrnutím, jako by to bylo jejich dítě… A když mi píšete, že je prakticky vždy plno, a když si na webu přečtu, že v divácké anketě tomu diváci dávají vysoce přednost například před takovou dramaturgickou jistotou, jako je Na tý louce zelený.

OŠ:
Je pro současného českého dramatika těžké vidět své hry v dohledné době na jevišti?

JV:
To už se málem rovná zázraku. Tedy, pomineme-li studiová divadla, která vesměs dělají generační a vlastně autorskou dramatiku. Duch provincionality a odborné nekompetence po deset let téměř paralyzoval uvádění nové české dramatiky. Feydeau je přece vždycky zaručeně vtipnější, Čechov psychologicky hlubší a Ibsen osvědčenější, než cokoli, co napíše kdokoli z nás. Podívejte se na to, co vesměs hrají Vinohrady nebo Palmovka – a vidíte, kam vede provinční dramaturgický eklekticismus. A jinde zase snobství. Je česky laciné skrývat se za to, jak Bernhard nemá rád rakouskou společnost a jak je světově uznaný, takže hrajme jeho invektivy proti přestrojeným nacistům a mrkejme do publika, že tím máme na mysli naše přestrojené komunisty. Ale zahrát českou společenskou hru – to je problém. Abych nemluvil o svých bebíčkách, vezměte si to pitomé gaudium kolem Kohoutových Nul, kterou tu hru zařadilo do zcela nepatřičných kontextů (já ji na Vinohradech hrát chtěl, ale už jsem odtamtud mizel). Živí čeští autoři napsat umí, většinu z nich znám, s řadou z nich jsem dělal – a hrál je, když jsem mohl, ale přeci jen – ta Sarah Kane jednak píše dobře, říkají to v Anglii, a spáchala sebevraždu, píšou o tom i v Blesku! To bude rozhodně lepší etablovat se jako nekonformní tvůrci uvedením jejího textu, než se piplat s nějakou věřící a depresivní Lagronovou… Nebo Schwab, panečku, to je skandál! Našli ho mrtvýho uplně vožralýho s poblitým rukopisem v kapse, honem to hrajme.. A ty české rozhněvané muže nechejme, ať se zatím upíjejí, třeba nakonec v kómatu také něco pozvracejí, abychom to pak mohli jako objev hrát… A Zdeněk Jecelín se může jít pást, to, že ho hráli na Národním, nic neznamená, protože se to moc nepovedlo, nikdo mu práci jako autorovi nenabídne, on jde učit do pasťáku, zatímco my se zabýváme studiem sexuálního apetitu Schwabovy chůvy… (Jecelín ovšem chůvu neměl a ani nepije.) Tahle divadelní nezralost a neodpovědnost k ničemu jinému, než k vlastnímu momentálnímu úspěchu, image, příjmu… to je choroba nedospělé postkomunistické kultury, do které řada divadelních šéfů, kteří nakonec vykrystalizovali po bouřlivých dobách začátku 90. let, dál úspěšně zanáší guberniální provincionalitu. Naštěstí jim na tuhle komerční politiku šoubyznysu dělanou z veřejných prostředků začíná mladší publikum viditelně kašlat… Zatím se zachraňují jako Nova s Tele tele. Ale můžeme snad čekat, že po další vlně „objevných titulů“ plných smířlivě kolaborantského tzv. laskavého humoru, či tzv. velkých příběhů, které se míjejí s příběhy tohoto světa, snad dorazí dramaturgie i tam.

OŠ:
Na čem teď pracujete?

JV:
Píšu do divadel, zda by nechtěli něco mého hrát, že je mi letos padesát. A čekám, zda mi někdo odpoví. Ne, že odpoví hned ano, to bych si moc vyskakoval, ale, jaksi, vůbec. Ke guberniální provinčnosti totiž patří i zvyk neodpovídat na dopisy, ztrácet rukopisy… Ne, to samozřejmě dramaticky přeháním, s některými divadly si povídáme opravdu hezky, ale jinde musím prosit DILII, aby donutila šéfa vrátit mi texty, které si vyžádal. Nevrátí, ztratil je, lže, bagatelizuje to. Co by nějaký pisálek chtěl po těchto přetížených funkcionářích dotované kultury! Fungující divadlo ovšem poznáte nejen podle představení, ale i podle papíru na toaletách a podle toho, že se ke svým spolupracovníkům chová, ne že s nimi jen zachází… Na čem pracuju? Pro rozhlas píšu první tři díly proponovaného „rodinného“ seriálu Achajové, který by měl převyprávět základní antické mýty; jejich znalost je nezbytná, abychom uměli číst evropskou kulturu. Mám novou hru v Radokovi. A pak mám hromadu námětů v různé fázi rozpracovanosti. A naději, že aspoň některé z těch, kteří rozhodují o tom, zda se mé texty dostanou k divákům a posluchačům, bude má práce i nadále zajímat.

Pozn.: Publikované názory autora nemusí vyjadřovat názory redakce Zpráv.

18. 03. 2005

Divadlo:

Uvedené divadelní hry, adaptace a dramatizace:
Polly v Západní Indii (podle J. Gaye, 1981), Generální zázrak čili Inženýrský mýtus (na motivy V. Párala, 1983), Den delší než století (podle Č. Ajtmatova, 1986), Urmefisto (1987), Mistr a Markétka (podle M. Bulgakova, 1989), Zámek (dramatizace románu F. Kafky, 1991), Nadsamec (podle A. Jarryho, 1993), Pěna dní (podle B. Viana, 1994), Markýza de Sade (adaptace hry J. Mišimy, 1998), Bláznivá ze Chaillot (adaptace komedie J. Giraudouxe, 2000), Obrazy z Francouzské revoluce (s H. Burešovou a Š. Otčenáškem, 2000), Moliére – Projekt (s M. Bambuškem, 2001), Temná láska (podle A. Berkové, 2001), Mezidveří ( podle T. Vučky, 2002), Dítě Evropy – Kašpar Hauser (2003)

Dosud neuvedené divadelní hry:
Bolest a kámen (1998), Achilleův syn se ptá na svého otce (1999).

Písňové texty pro divadelní inscenace: Moliére: Zdravý nemocný, Brandon Thomas: Charleyova teta, Feydeau: Ťululum, Wilder: Dohazovačka, Eliášková: Šípková Růženka.

Rozhlas:

Kurs střelby ve ztížených podmínkách (1985), Orfeus 33-45 (1985, oceněno Prix Bohemia 1985), Urmefisto (1987), Mistr a Markétka (1987), Delfy (1989, oceněno Prix Bogemia 1989), Slavné případy Sherlocka Holmese (1988), Ve skladišti mé hlavy (1994), Dabér (1997), Čtyřicet dnů (1999), Dítě Evropy (1999), Aneurisma (1999), Cesty Pana Gullivera (2002), Símurg – Mluva ptáků (2004), Jackson čili Showbusiness a umírání v tancích a písních národa českého (2004), Lord Jim (2004).

Rozhovory