Veronika Kubařová: Všechno beru jako příležitost

Přidal: Přemek |

Srpen 5, 2013

Rozšířená verze rozhovoru pro Týdeník Rozhlas 32/2013

Rozhovor vedl Jakub Kamberský

Mladá, energická, půvabná, usměvavá, nenuceně se chovající, neutuchající gejzír překotně rychlé, ale znělé mluvy, dívka s příjemným hlasem, taková je herečka Veronika Kubařová. Ať už se s ní setkáte na divadle, či osobně, zaručeně ve vás takové setkání něco zanechá. Ve mně taková setkání zanechávají příjemný pocit, že se i mezi současnými, mladými herci najdou takoví, mající krom talentu i dar zaujmout. Příjemným bonusem je pak skutečnost, že ne všichni úspěšní podléhají hvězdným manýrám a berou Vás takového, jakým jste.
S Veronikou Kubařovou jsme se potkali jednoho jarního, avšak pošmourného dne, v jedné malé pražské cukrárně, kde jsme za doprovodu hučení chladicích boxů započali naše povídání.

–

„Působíte na mne jako živel. Byla jste taková i v dětství?

„Jako dítě jsem asi byla trochu divoká. Snad právě proto mě rodiče posílali do spousty kroužků, abych se vybíjela, takže jsem vždycky po škole běžela buď na dramatický kroužek, nebo na klavír, hudební nauku, keramiku, sportovní hry atd. Pamatuju si, že nějaká touha se předvádět tu byla od dětství. Už jako dítě jsem si vymyslela svůj tzv. rozhlasový pořad. Natáčela jsem se sestrou magnetofonovou kazetu pro děti, kde jsem něco předčítala, dělala rozhovory s hosty, což byly moje kamarádky a natáčela si z televize ukázky z večerníčka. Ta kazeta se jmenovala Smíšek a možná bych ji ještě někde našla.“
„Byl to jeden z impulsů pro to stát se herečkou? Věnoval se někdo z Vaší rodiny divadlu?“

„Babička s dědou hráli v loutkovém divadélku v Kutné hoře, to jsem ale nezažila. Moje máma vystudovala loutkařinu a hrála s amatéry v Rakovnickém loutkovém divadle. Od malička jsem tam chodila na sobotní představení, doslova jsem vyrůstala mezi loutkami. Navíc ve svých čtrnácti letech jsem se stala členkou amatérského divadla v Rakovníku, takže jsem si zažila, jaké to je sama si nosit kulisy, kostýmy, zkrátka být u vzniku představení od samého prvopočátku.“

„Studovala jste konzervatoř, byla Vaše cesta ke studiu herectví přímá?“

„Pro mé okolí, ale i pro mě samotnou bylo mé rozhodnutí velkým překvapením. Dlouho jsem totiž netušila, že je vůbec možné herectví studovat, že na to existují nějaké školy a už vůbec jsem si neuměla představit, že bych se já, holka z Rakovníka, mohla dostat do Prahy na konzervatoř. Samozřejmě jsem ještě měla další alternativy, gymnázium nebo pedagogické lyceum.“

„Byla jste však přijata na konzervatoř a vržena do víru velkoměsta a umění. Co to s patnáctiletou holkou z Rakovníka udělalo?“

„Přiznám se, že mi to zprvu způsobilo šok. Nebyla jsem člověk, který by byl úplně samostatný. Představa, že budu celý týden sama, byla pro mě dost děsivá. Navíc zrovna byly v Praze záplavy. Např. cestování po Praze pro mě nebylo zpočátku jednoduché. Unikal mi systém pražské dopravy, žila jsem v naivní představě, že trojka jezdí ve tři a sedmnáctka v 17.“

„Jací pedagogové Vás nejvíc ovlivnili?“

„Nejvíc to byli prof. František Laurin a prof. herečka Johana Tesařová. Spoustu věcí z nás dostali, zkoušeli naše emotivní stránky. Pan prof. Laurin byl proslulý drsnými metodami, z jeho hodin chodili i kluci se slzami v očích. Naučili nás divadlení etice, zodpovědnosti a pokoře vůči práci.“

„Kdo např. byl Vaším spolužákem v ročníku?“

„Šárka Vaculíková, má opravdu blízká kamarádka, Matouš Ruml, letošní držitel Thálie. S ním jsem byla později i v angažmá v divadle v Mladé Boleslavi.“

„Jaké byly Vaše první profesionální herecké zkušenosti?“

„Ve svých patnácti letech mě vzala babička na konkurz televizního seriálu Josef a Li, který jsem sice udělala, jenže zároveň jsem už byla přijata na konzervatoř, kde ovšem studenti prvního ročníku měli zakázáno v čemkoli účinkovat. První divadelní zkušenost byla v divadélku Viola, kdy mě režisér Pecha obsadil společně s Naďou Konvalinkovou a Pavlem Trojanem do pásma Dobře, pane Guthe.“

„V době konzervatoře jste kromě Violy začala hrát u Jiřiho Suchého v Semaforu, to se jen tak někomu nepoštěstí. Jak došlo ke spolupráci s touto legendou?“

„Jiří Suchý se byl podívat na premiéru našeho absolventského představení, kterým byla právě jeho Kytice. Zřejmě jsem ho zaujala, proto mi byla prostřednictvím jeho tzv. vyslance, semaforské duše, Vladimíra Hrabánka, nabídnuta role Dorničky v Kytici, připravované k 50. výročí Semaforu. Byla to pro mě samozřejmě obrovská čest. Zároveň mi však ve stejné době přišla nabídka na stálé angažmá od ředitele Skřípka z Městského divadla v Mladé Boleslavi.
Přesto jsem ale v Semaforu nejdříve nazkoušela Suchého obnovenou hru Sekta. Jiří Suchý mi řekl, že mě ta Boleslav Semaforu tak říkajíc „vyfoukla“. Já se totiž rozhodla pro stálé angažmá na oblasti, protože jsem se chtěla učit.
Po čase se byl pan Suchý podívat na Fausta a Markétku, kde jsem představovala hlavní roli a sdělil mi, že jsem udělala dobře, když jsem mladoboleslavské angažmá přijala, protože vidí, jaký význam pro mě činoherectví má.“

„To jen dokládá, jak noblesní člověk Jiří Suchý je. Spolupráce se Semaforem ve Vás určitě něco zanechala.“

„To víte, že ano. Nesmírně jsem si považovala toho, i s paradoxem, kdy mi na škole říkali, že neumím moc zpívat, že můžu být v hudebním divadle a setkávat se s tak obrovskými lidmi, jakými jsou Jiří Suchý, Jitka Molavcová, Jiří Štědroň, Václav Kopta či byl bohužel dnes již nežijící Vladimír Hrabánek.
Byla jsem ráda, že se od nich mohu lecčemu naučit, stát s nimi na jednom jevišti. Opravdu na tohle období ráda vzpomínám. Vlastně jsem měla možnost hrát v divadle, o kterém jsme se učili v dějinách divadla. Najednou máte možnost se octnout na legendární půdě a účastnit se toho, a to s člověkem, který se dovedl přenést přes všechny nepříznivé okolnosti a navíc tyto okolnosti dokázal přetransformovat v něco dobrého, v něco pozitivního a jít dál. I z jeho písniček na mě vždy přecházela pozitivní energie. Bavila mě a baví jeho inteligentní hra se slovíčky, je to pro mě velký básník slova. Schopnost umět sám sebe shodit mi je hodně blízká.“

„Můžeme říct, že působení v Semaforu bylo pro Vás dobrou průpravou, což lze jistě tvrdit i o angažmá v Mladé Boleslavi.“

„Angažmá v Boleslavi zpětně vnímám jako největší štěstí, které mě v profesním životě potkalo. Měla jsem pocit, že jsem se ocitla skoro až v jakési divadelní rodině, kde mají herci šanci hrát to, co je baví. Navíc jsem tam dostala krásné role. Nejvíc mi asi uvízla Markétka v představení Faust a Markétka. Významnou byla pro mě i první nazkoušená role v Maupasantově Miláčkovi, kde jsem hrála kurtizánu, což mi dělalo zpočátku dost problém, ale ve výsledku mě to sblížilo s kolegy. Ráda vzpomínám na Romea a Julii, kde jsem představovala Julii a také na představení v režii Jana Kačera Sen noci svatojánské, kde jsem hrála Hermii.“

„Představení Faust a Markétka v Boleslavi Vám přineslo nominaci na Thálii a nakonec i přestup do Městských divadel Pražských, kde od roku 2011 působíte dodnes. Jak moc těžké bylo opustit scénu s takřka rodinným zázemím?“

„Neměla jsem jediný důvod, proč Boleslav opouštět. Měla jsem obavy, že jinde už nezažiju takovou atmosféru, jaká zde panovala. Všichni mi ale říkali, směřuj dál a jdi klidně do Prahy, když máš tu možnost. Občas se ve mně probudí tak trochu dobrodružná povaha, a tak jsem si řekla, že to risknu a do Prahy půjdu. Nakonec i tady jsem narazila na dobrou divadelní partu.“

„Městská divadla Vám za těch několik let dala už pěknou řádku rozmanitých příležitostí.“

„Velkou výzvou je pro mě postava psychicky labilní catherine ve hře Důkaz. Pro mladou herečku je tato role náročná, protože celou dobu neslezu z jeviště a navíc jsem poprvé hrála postavu, která mi je svou náturou a psychikou výrazně vzdálená. Poprvé jsem se tady herecky potkala s kolegou Martinem Písaříkem, se kterým se shoduji ať už z hlediska pracovního, tak i z toho lidského.
Z dalších bych zmínila hudební představení Bedřich Smetana Greatest hits, kde Ivan Hlas přepracoval Smetanovy operní árie do moderního hávu. Pro nás činoherce je výzvou zpívat náročné, operní árie, navíc máme možnost si na divadle užít hru na divadlo, což je pro nás obrovský relax a obrovská radost.“

„Stejně jako v Semaforu se i zde potkáváte s živoucími legendami, kupř. s Lubomírem Lipským, který nedávno oslavil úctyhodné 90. narozeniny v plné síle.“

„Vždy jsem byla trochu nervózní z osobností, jejichž práci jsem třeba obdivovala, a to do té míry, že jsem se jich bála na cokoli zeptat, abych pak nakonec ke svému překvapení zjistila, jak jsou to mnohdy báječní lidé, kteří si na nic nehrajou. Třeba pan Lipský je chodící dobrota, pokora a milost. Hrajeme spolu v Panu Kaplanovi a je fascinující, že ve chvíli, kdy býváme všichni unavení, tak on má sílu pro nás dělat fóry, které diváci nevidí. Je to komik, který tady tancuje, hraje na pozoun atd. Já si někdy říkám, co si tady stěžuješ v pětadvaceti, podívej se na pana Lipského, co všechno při svém věku zvládá.“

„Zatím poslední divadelní zkušeností je setkání s ruskou klasikou.“

„Ano, v Městských divadlech jsem nastudovala Mášu v Turgeněvově Rváči. Zároveň hostuji v Dejvickém divadle v roli Niny v Čechovově Rackovi po boku dalšího velkého jména hereckého světa Ivana Trojana. Asi jsem trochu patetik, emoce buď hodně nahoře a nebo dole, nic mezi tím. Navíc mám ráda velké a silné příběhy a vždy mě lákaly. Emoční rozpory, barevné a syté postavy mě na divadle baví. Tohle všechno v ruských hrách vnímám.“

„Zmínila jste práci s Ivanem Trojanem, nicméně to nebyla Vaše první spolupráce. Tím se chci aspoň trošku dotknout Vaší filmové, resp. televizní práce.“

„S Ivanem Trojanem jsme se setkali při natáčení televizního filmu Juraje Herze Dívka a kouzelník. Jsem ráda, že o tom mluvíme, protože televizní inscenace, stejně jako ty rozhlasové mají často smůlu, že jednou proletí éterem a jsou mnohdy pryč, často neprávem zapomenuté. Tahle práce pro mě představovala úroveň srovnatelnou s celovečerním filmem, už jen pro setkání s Ivanem Trojanem, režisérem Jurajem Herzem či kameramanem Macháněm. Byla to stará dobrá škola, zažila jsem tady úctu k povolání režiséra. Byla to pro mě velká čest.“

„V Týdeníku Rozhlas nemůžeme opomenout Vaše zkušenosti před rozhlasovým mikrofonem. Pokud vím, tak Vaší první zkušeností byla roku 2008 četba z deníkových záznamů paní Zdenky H., které mapovaly nejenom její pohnutý život, ale i klíčové okamžiky 20. století a současně i dějiny Československého rozhlasu.“

„Pro mě to byla moc pěkná zkušenost velkého rozsahu a navíc i obsahu. Fakt, že šlo o skutečný osud, dávalo všemu jiný rozměr. Měla jsem pocit, že se chvílemi ocitám v situacích v deníku popsaných. Ta autenticita z toho všeho nesmírně čišela. Když třeba mluvila o tom, jak se schovává ve sklepě a slyší přilétání bombardérů, tak mi běhal mráz po zádech. Byla to i veliká zkušenost, co se techniky práce s mikrofonem týče.“

„Jak divadlo, tak i rozhlas Vám často přináší rozdílné příležitosti. Vzpomínám si na Vaše moderování silvestrovských programů Českého rozhlasu 2, Praha v letech 2009 a 2010. Říkala Vám něco rozhlasová zábava?“

„Já jsem poslouchala nejvíc rozhlas s babičkou na Vysočině, a taky si vzpomínám, že když jsem byla na jednom táboře nemocná, tak jsem si právě pouštěla rozhlasové hry, a to mě hodně bavilo a utkvělo v hlavě. Přiznám se ale, že rozhlasové silvestry jsem nikdy před tím neslyšela, ale spíš jsem znala herecké historky, to byl pro mě největší zážitek.“

„Přesto bych řekl, že na mě Vaše moderace, ale i mladého kolegy Pavla Trojana, působila zcela nenuceně a vnímal jsem ji jako důstojné oživení rozhlasových silvestrů. Rozhlas Vám ale přinesl i dramatické šance, například epizodní, ale pro děj významnou roli v posluchači oblíbeném detektivním seriálu Hříchy pro posluchače rozhlasu v režii Ondřeje Kepky či roli Rusalky v Ondině v režii Petra Mančala.“

„Ondřej Kepka často jezdil do Boleslavi a znali jsme se. Poprvé jsem v rozhlase pracovala s větším počtem kolegů, jako např. s Danou Černou, panem Satoranským a dalšími. Říkala jsem si, že bych neměla nic zkazit, aby na mě kolegové nemuseli čekat. Nakonec tu byla ale velká legrace.
V případě Mančalovy Ondiny jsem se v konkurzu původně ucházela o roli Ondiny. Text jsem si vytiskla na poslední chvíli a pamatuju si, že pan režisér Mančal na mě koukal přísně a podivoval se nad tím, že v textu nemám žádné poznámky, které by dokazovaly, že jsem s textem doma pracovala. Na což jsem reagovala, že nás ve škole učili do textu nekreslit a že mám poznámky v hlavě. Líbil se mi ale jeho zodpovědný přístup k práci a jsem moc ráda, že mě nakonec obsadil aspoň do role Rusalky. Možná to nevíte, ale docela nedávno jsem se s panem Mančalem setkala znovu při natáčení minutových pohádek.“

„Tak to jsem skutečně netušil. Jsem ale rád, že zmiňujete pohádky. V loňském roce jste měla možnost zahrát si hned ve dvou, a sice v pohádce Král řeky, ta na premiéru teprve čeká a v pohádce O prstenu a mušli, v režii herce, divadelního režiséra a od loňského podzimu i kmenového rozhlasového režiséra Lukáše Hlavici.“

„Krále řeky jsem natáčela s Vladem Ruskem, navíc jsem se tam opět potkala s učitelem s konzervatoře, báječným člověkem a hercem Jaroslavem Satoranským. Jestli to dopadlo dobře, musí posoudit posluchači.“

„Řada tvůrců má dojem, že na pohádku netřeba klást velké nároky, že se to nějak natočí, přičemž ale naopak, řada herců nedá na účinkování v pohádkách dopustit. Třeba pohádka O prstenu a mušli byla pro Lukáše Hlavicu první velkou dramatickou prací. Jaký jste z natáčení měla dojem?“

„Pro mě bylo překvapivé, jak moc zodpovědně a vážně pan Hlavica k té pohádce přistupuje, kdy opravdu přemýšlel nad každým slovem, velmi se vším zaobíral, aby byl výsledek uvěřitelný a opravdový. Takový přístup mi byl velice příjemný.

„Je Vám nějaká herecká disciplína bližší?“

„Všechno beru jako příležitost. Jsem ráda, když si mohu zkusit pro mě něco nového, co jsem třeba nikdy dřív nedělala. Každá kategorie pro mě něco znamená. Kdybych ale měla říc, co je mi kupř. v rozhlase nejvzdálenější, tak je to mluvit z patra průvodní a úvodní slovo. Z role moderátorky mám paniku, je to pro mě horor, spojený s maturitní trémou.“

„Co Vaše účinkování v spíše komerčních, zejména pak filmových projektech?“

„Víte, mám respekt třeba i k filmům, které se zdánlivě nejeví jako intelektuálně vrcholné dílo. Vždy u mě dochází k procesu učení, ať jde o jakoukoli práci. Samozřejmě pokud by se mi něco vyloženě příčilo, nemohla bych to vzít, ale jde-li o něco, co Vás neponižuje, tak nevím, proč netočit i něco, u čeho se předpokládá komerční potenciál. Zkrátka nemám problém zahrát si v komediích typu Rafťáci či Ženy v pokušení a vedle toho v dramatech typu Lidice či zmíněná Dívka a kouzelník. Je-li to pro mě výzva, tak proč si nezahrát i v něčem masovějším, kde vás třeba uvidí více lidí. Pro mě je podstatné, s kým budu spolupracovat a co mi ta která role dává.“

„Musím říct, že na tom, co říkáte, asi něco bude. Máte ale nějakou hranici, za kterou určitě nepůjdete?“

„Určitě bych netočila pornofilm, ale zároveň existují filmy, ve kterých i nahota přeci hraje umělecký význam. Tomu bych se asi nebránila, ale musela bych k tomu mít opravdu silný motiv. Mám ráda věci s poselstvím a určitě bych nenatáčela něco, s čí bych se morálně nedokázala ztotožnit.“

„Dá se závěrem nějak vystihnout, co vás fascinuje na herecké práci?“

„Asi je to převtělování do jiných postav, legální příležitost zahrát si na někoho jiného. Někdy má člověk pocit, že by si něco rád prožil, ale má možnost to prožít pouze s rolí, kterou představuje. V takové situaci si řeknu, že hrát něco takového, je pro mě velkou odměnou. Mám příležitost si celý život hrát.“

Rozhovory