Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Když nároží promluví

Přidal: Premek |

Říjen 12, 2019

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 42/2019)

Začátkem třicátých let působili v Brně dva výrazní reprezentanti české divadelní avantgardy – Jindřich Honzl a Emil František Burian. Oba zanechali v jihomoravské metropoli svou stopu, byť své angažmá brali asi jako přechodnou záležitost. Emil František Burian – kromě toho, že na scéně Zemského divadla v Brně režíroval jednu z prvních českých inscenací Brechtovy Žebrácké opery (s Oldřichem Novým a Marií Pavlíkovou) – se zapsal také do historie brněnské rozhlasové hry. Jako režisér i jako skladatel.

“Jazzovou suitu pro rozhlas” Plakáty napsal v dubnu 1932 mladý herec Josef Gruss. Kompozice vycházela z jednoduchého nápadu: posluchač společně s rozhlasovým průvodcem obchází nároží plné plakátů a každý plakát jim vypráví svůj příběh. Jdou-li okolo pozvánky na lidovou taneční slavnost, vypráví se příběh dvou proletářských milenců, plakát zvoucí na otevření baru představí posluchači znuděné členy společenské smetánky. Textově jsou ovšem oba milenecké dialogy totožné, liší se jen v hereckém podání. Filmový plakát inzerující velkolepou černošskou show Láska na Mississipi nám pro změnu odhalí temnou stránku hollywoodského snu: černošského zpěváka trpícího rasismem… Černí zpěváci a členové sboru “zpívají svá smutná blues / které bílí sotva pochopí / zpívají na plátně zvukových kin / po městech Evropy“. Příběh modelky zase ukazuje sociální bídu nezaměstnaných žen (”Jenom mít chleba / má maminko drahá / ani na chvíli / nestála bych nahá”). Odlehčený tón obstará skupinka trampů a také hudební doprovod E. F. Buriana, který v Grussově suitě použil písně Má panna je v Panama sama, Opičí song i svůj největší hit – Chlupatý kaktus.

Plakáty nastudoval režisér Josef Bezdíček. Burianovu hudbu hrál Symphonic Jazz. Údaje o hereckém obsazení bohužel nejsou známy, v rozhlasovém programu bylo prostě “členové Zemského divadla v Brně”. Premiéra proběhla éterem ve večerních hodinách 9. 5. 1932.

Recenzent Lidových novin ocenil inscenaci takto: “Formově je tato suita dobře vystavěna, střídá účinek recitační poezie se zpívanými jazzovými songy a hudbou. Má textově působivý spád a dovede zapůsobit na obrazotvornost posluchačovu, takže svým pojetím vyhovuje ryze rozhlasovému charakteru. Zvlášť časté dobové sentence libreta dodávají suitě aktuální zajímavosti, ale celek je naprosto umělecky nedořešen, to platí především o Burianově hudbě, jež je technicky nedokonalá, zvukově a instrumentačně nevynalézavá a ve své přílišné sentimentální stereotypnosti nudná. I když bychom nepožadovali od Burianovy hudby samostatný, originální nápad, přece nemůžeme pomlčeti o její přeslazené trivialitě a technických nedostatcích, zvláště instrumentačních.“

Že šlo přesto o věc umělecky přelomovou (aspoň na pár let), dokazuje článek v časopise Svět mluví z roku 1936. Redaktor Růžička tu na Plakáty vzpomínal: „Nejsou to pevně skloubené tvary, spíš naopak volné improvizace slova a hudby. Měly svého času značný úspěch. Byly to hry, v nichž řehole, že slovo je hudba a hudba slovo, byla dovedena k cílům téměř ideálním.“