Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Fučík, hrdina rozhlasové normalizace

Přidal: Premek |

Květen 12, 2015

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 20/2015)

Častokrát se v našem seriálu potkáváme s rozhlasovými realizacemi z let šedesátých. Není to náhodou, šedesátá léta byla nejen v rozhlase bohatá na témata, zajímavé texty i pozoruhodné režie, nabízela prostor k výtečným hereckým výkonům… To, co se dochovalo i to, o čem už můžeme – bohužel – jen číst, podává svědectví o velkém společenském i uměleckém vzepětí československého umění.

Tento „zlatý věk“ rozhlasu skončil zhruba rok po vjezdu okupačních vojsk v srpnu 1968. Byly natočeny ještě některé inscenace přímo reagující na fakt okupace státu (Ivan Klíma: Ženich pro Marcelu, Václav Daněk: Dobrou noc a modrý z nebe), pak však přišlo období tvůrčí šedi a nemohoucnosti. Většina talentovanějších a schopnějších tvůrců byla odstavena (o práci přišli Jan Berger i Josef Henke) nebo se podřídila nové situaci. Násilně uvolněná místa pak obsadili buď staří matadoři padesátých let a neschopní nováčci se správným světonázorem a legitimací.

Ideovou čistotu literárně-dramatické redakce hlídal v prvních letech šéf Slovesně uměleckého programu Václav Hons. Z jeho umělecké tvorby lze jmenovat například „postmoderní“ poému Lenin, kterou natočil režisér Jiří Horčička ve vynikajícím obsazení a v níž Hons sleduje životní osudy velkých revolucionářů dvacátého století, Leninem počínaje a Che Guevarou konče. Hons ze své funkce odchází 15. dubna 1971; na jeho místo nastupuje literární historik a kritik, básník a překladatel Oldřich Rafaj. Ten si vytváří pravé soudružské pracovní prostředí – z funkce vedoucího redaktora redakce české, slovenské a zahraniční literatury odvolává dr. Josefa Štefánka a na jeho místo dosazuje komunistického básníka Donáta Šajnera.

Ani Rafaj neodolal a dramatickou redakci oblažil vlastním scénářem – variací na Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce. Pod názvem Soudruhům, kteří přijdou po nás byla realizována v roce 1973 brněnským studiem. „Dramatický pentaptych“ se skládal z částí Čtyřiadvacet hodin, Umírání, Stanné právo, Naděje a Soudruhům, kteří přijdou po nás a přes veškerou snahu o zlidštění a zfigurkaření jednotlivých postav šlo o propagandistický plakát. V režii Jana Tůmy vytvořil hlavní roli Julia Fučíka tvárný herec Jiří Tomek; ten však tentokrát neměl šanci bustózního Fučíka výrazněji ozvláštnit, Fučík musel být hrdinný a tudíž bez výraznějších lidských kontur. Ty měl poskytnout Josef Karlík v roli Otecka a nutno říci, že se mu v rámci daných mantinelů dařilo. V malé roličce Mirka bylo možné zaslechnout i mladého Miroslava Donutila, v dalších rolích pak většinu tehdejšího ansámblu brněnského Státního divadla.

Pro rozhlasového a divadelního historika je však hra Soudruhům, kteří přijdou po nás zajímavá obsazením postavy komisaře Böhma, onoho ikonického Mefista Fučíkovy Reportáže. Hrál jej Karel Höger. Nebylo to první jeho setkání s Böhmem; už v padesátých letech jej ztvárnil v Burjakovského dramatizaci Lidé, bděte! na jevišti Národního divadla (Fučíka hrál tehdy Vítězslav Vejražka). Rozhlas v roce 1951 pořídil zvukový záznam této inscenace, do dnešních dnů se však nedochoval. Höger sám tehdy ke své postavě napsal: „Dal-li jsem si úkol postavit Böhma jako symbol gestapismu, musím také zahrát všechny pestré vyšetřovací metody gestapa, pokud je mi dána autorem příležitost. Tedy jednou je Böhm komisař hodný, bodrý, jednou vyhrožuje, jindy jedná úlisně, uhlazeně, jindy arogantně, panovačně, nakonec, když vidí marnost svého úsilí, se slabošsky nervově zhroutí. Vedoucí ideou role je myšlenka, že má-li tento boj vyznít heroicky, musí být veden proti silnému nepříteli, proto i Böhm musí být nepřítelem nebezpečným.“ Téhož Böhma – avšak pod obecnějším označením Komisař – hrál Höger i v rozhlasové koláži Jaromíra Ptáčka Jistý den daleké minulosti.

Högrův komisař Böhm v Rafajově a Tůmově inscenaci je bohorovně znějící zkušený profesionál, kterému nezdolný Fučík imponuje; o svém „řemesle“ mluví se zaujetím, snaží se Fučíkovi popsat své „pracovní záliby“ („Výslechy, to je nudné řemeslo, to… ale zatýkání, to je řemeslo, které dělám nejraději. To je umění! Dramatické umění.“). Samolibě se směje, když vypráví, jak po Praze pronásledoval na dvě stě pražských tramvajáků, aniž si uvědomuje zrůdnost svého počínání. Šokující je nakonec Högerův herecký výklad především v tom, že jeho Böhm je spíše nenápadný chlapík, nudný patron, strejc; nikoliv démonický padouch a zločinec. Charakterizuje jej spíše „číšnická vychytralost, hbitost a servilnost, fízlovské slídilství a sadismus“, jak výkon v roce 1958 popsal pozdější režisér Jan Grossman. Högra nakonec v hereckém výkonu omezuje jen Rafajův nepříliš solidní text, v němž Fučík spíše přednáší marxistickou teorii než vede dialog. Ale asi to jinak ani nemohlo být.

Historie rozhlasových her