Tento svět není pro chudé

Přidal: Marthos |

Leden 12, 2020

Martin Čípek

(pro web Panáček v říši mluveného slova)

Korupce, snobismus, omezenost, patolízalství a podlézavost – vlastnosti, které Ostrovskij ve své divadelní hře Výnosné místo (1856) předhodil na pranýř pokřivené ruské morálky, jsou výstižným vyjádřením odvěkého lidského úsilí o smysl života.

V Ostrovského hře je tento konflikt interpretován prostřednictvím výnosného úřednického místa. Rodinné zázemí si zákonitě vynucuje i lepší postavení. Jenže, chce-li se člověk oženit, musí být finančně zajištěn. A bez vlivné přímluvy nikdo lepšího postavení nedosáhne… Ostrovskij rozehrává v jednoduchém schématu osudy dvou úředníků. Žadov, synovec prezidiálního rady Višněvského, je idealista a snílek. To jej, společně s jeho prudkou povahou, zásadovostí a upřímností, činí zranitelným a slabým. Jeho protipólem je Bělogubov, mladý úředník, který oplývá všemi vlastnostmi potřebnými pro završení slibně se rozvíjející kariéry. Finanční neúspěchy prvního a naopak úspěchy druhého vedou k dramatickým zvratům v překonávání životních situací. Cesta Bělogubova a jeho ženy vede po dlažbě loajálnosti, vypočítavosti a úplatkářství. Žadov jde cestou poctivé práce a píle, opravdového citu k ženě. Kdo z nich dosáhne štěstí? A jaká je cena lidského štěstí?

Ostrovského hra slavila mimořádný úspěch na prknech pražského Národního divadla paradoxně v těch nejkrutějších dobách, na počátku padesátých let. Režisér Jan Škoda hru nastudoval v překladu Ladislava Fikara, premiéra se konala v září 1950 a stažena byla až po 79 reprízách v květnu 1953. A přestože Ostrovského hra si bez skrupulí bere na paškál kariéristy, hlupáky, pokrytce, parazity a pleticháře, nikdo z těch, kdo tehdy zastával vrcholné funkce v politickém i veřejném životě, netušil, že se hraje o nich, o jejich pošramocených charakterech. Rozhlasová inscenace (1952) vycházela ze Škodova jevištního představení, režisér Josef Bezdíček nicméně celek upravil tak, aby nebylo nutné použít úlohy vypravěče (což tehdy byla obvyklá metoda, s níž vznikla nejedna rozhlasová adaptace divadelní hry). Naopak na svém místě ponechal původní herecké představitele jednotlivých rolí – díky tomu zůstaly navždy uchovány výkony Zdeňka Štěpánka, Vlasty Fabianové, Karla Högera, Vítězslava Vejražky, Zdenky Baldové a Jiřího Plachého.

Výnosné místo nabízí velkou příležitost téměř pro všechny zúčastněné. Vezměme si např. Žadova, postavu, která je veskrze naivní, morální a nese si sebou tak trochu roli obětního beránka, což zavání přehnanou deklamací; Vejražka v této poloze působí přirozeně, je přesvědčivý v projevu oddané lásky vůči své ženě, daří se mu věrohodně zahrát i Žadovovu osobní prohru v závěru hry, kdy žádá svého strýce, kterým pohrdá, o výnosné místo. V této galerii velkých hereckých jmen nelze přehlédnout ani Karla Högera v roli Bělogubova, jeho hlasové proměny jsou mistrovskou ukázkou interpretačního umění. V okamžiku, kdy se s ním posluchač seznámí, je Högerův hlas zajíkavý, přehnaně vemlouvavý, ba dokonce ustrašený a nejistý. To když Bělogubov žádá o povýšení, o šanci stát se člověkem, jak říká. Později, když dosáhl všeho, co podle něj znamená spokojený profesní i rodinný život, Höger svého floutka charakterizuje veselými, halasnými tóny, jako by byl zbaven všech pout, jež ho dosud obtěžkávala. Směje se, holedbá, naparuje a dál se vemlouvavě vtírá do přízně svého nadřízeného, kterému vděčí za svůj nový život. Žadovovi, který nestojí o jeho pozornost, se vysmívá – jak by takový nuzák mohl dosáhnout blahobytu!

Jednu z vrcholných rozhlasových kreací zde ovšem předvádí Saša Rašilov. Jeho Akim Akimovič Jusov je přímo ukázkou úředníka téměř mafiánského typu; v jeho podání se před mikrofonem pohybuje skutečná lidská kreatura, muž, ztělesňující ty nejhorší vlastnosti od podlézavosti až po bezohlednou povýšenost. Rašilovův projev je završen opileckou scénou v restauraci a zpěvem vulgární odrhovačky – v tom všem naplno vyvstává odpudivý portrét lidské omezenosti a zpupnosti, která ovládá životy druhých. Vdovu Kukuškinovou, matku dvou dívek na vdávání, výborně interpretuje Zdenka Baldová na hraně mezi matkou a kuplířkou, její dcery představují Lída Plachá a Luba Skořepová. První z nich se daří zahrát komplex mladické zamilovanosti a dívčí hlouposti, Skořepové Julinka je potom přesně tím typem prospěchářské mladé dívky, která se pro peníze provdá i prodá. Višněvská v podání Vlasty Fabianové je žena trpně snášející choutky svého muže jen proto, aby mohla žít v přepychu. Je jakousi novodobou kurtizánou pro veřejnost skrytou za manželským glejtem, morálně však pokleslou stejně jako všichni kolem ní. Jejího muže Aristarcha Vladimiroviče hraje Zdeněk Štěpánek jako chlípného starce žadonícího ani ne tak o lásku své ženy, jako o její tělo. Višněvský by sice mohl být sice ještě o něco více nechutný až odporný, ale jinak je Štěpánek v roli bezohledného egoisty vyznávajícího jen sílu peněz přesný.

Rozhlasová podoba Výnosného místa se do vysílání vrátila i později, v období nejtužší normalizace, kdy, opět nepochopena, útočila na ty, kteří zasedali v nejvyšších patrech politické moci. „Příjemným překvapením byla především skutečnost, že nastudování Výnosného místa, přestože pochází z roku 1952, si uchovalo svěžest a životnost, což rozhodně nelze říci o všech rozhlasových inscenacích z této doby.“ (Tomáš, Jiří: Vrcholy Zlatého fondu, Rudé právo 14. 9. 1977)

Ostrovského hra, jakkoliv vyhovující tehdejším cenzorům i tím, že dává šanci nezkaženému mládí, vzdorujícímu korumpující síle blahobytu, nedává jasnou odpověď, na jakou cestu se dát. Je spíše varovným mementem o síle peněz a vlivu okolí, neumí-li se jim jedinec ubránit. Nu, doufejme, že jednou zvítězí pravda a láska nad sobectvím a korupcí. Nevíte o výnosném místě?

Historie rozhlasových her