Spravedliví jsou soudcové tvoji… Malé rozhlasové intermezzo o statečnosti posledního lidického faráře.

Přidal: Marthos |

Červen 20, 2020

Martin Čípek

(psáno pro web Panáček v říši mluveného slova)

Protektorát Čechy a Morava. Heydrich zemřel. Nacisté se krutě mstí. Musí se mstít. I na nevinných. Lidice. Je noc z 9. na 10. června 1942. Jsou slyšet pochodující šiky ozbrojených mužů. Velitelský hlas nařizuje důkladně prohledat celý dům. Je to fara. A za stolem sedí starý muž, místní farář Josef Štemberka. Je mu už třiasedmdesát, v Lidicích žije třiatřicet let. Jeho protihráčem se stává jakýsi německý důstojník, fiktivní, a proto bezejmenná postava. Ten přichází, aby ulevil svému svědomí. I on by byl v tuto chvíli raději někde jinde. Jenže rozkaz je rozkaz. Co na tom, že se tu žádní parašutisté nikdy ani neobjevili! Na důstojníkovo svědomí působí především Štemberkův duchovní stav a stáří, shodující se s věkem jeho matky. A také prsten na farářově ruce, podobný, jaký nosila jeho matka… Proto pod pečetí zpovědního tajemství přiznává faráři cíl celé akce –zastřelení všech mužů od patnácti let, odvezení žen a dětí do koncentračních táborů a srovnání vesnice se zemí. A nabízí mu – jako jedinému – milost. Farář ovšem odmítá. Štemberka je eskortován do sklepa Horákova statku, k ostatním lidickým mužům. Mezi nimi je i Josef Hroník, ještě ne patnáctiletý chlapec. Nemá tu být, nepatří sem, ale stejně jako kněz se zříká šance na život. Ráno popravčí salvy dovršují tragédii. Důstojník prochází mezi mrtvolami, zdá se, že někoho hledá. Faráře. Sklání se k němu a ze ztuhlé ruky se pokouší sejmout prsten…

Baladická próza Františka Křeliny Každý své břímě (1968) svým pojetím připomíná jakési literární oratorium – žalmicky laděné příběhy, okamžiky rámované lidickou tragédií, připomínají odvěký zápas dobra se zlem. Literární teoretička a historička Sylva Bartůšková k tomu uvádí: ‚Zatímco lidický farář s pokorou dobrovolně podstupuje nejvyšší oběť, „křest krve“, záblesky lidskosti německého důstojníka odplavuje slepá podřízenost zrůdnému rozkazu. Podobenství „o mocnostech temnot a světle lásky“, o protikladech zvlčilosti a víry není přitom pojato schematicky. Postavy Němců autor jemně nuancuje. Rekonstrukce jejich jednání postihuje nejen rozkladný vliv fašismu a následné stupňování brutality esesmanů, ale také pocity viny, zatěžující jako břímě duše některých z nich.’

Režisér Jiří Roll si z mnohovrstevnatého textu vybral vlastně jen malou část, tu, v níž Křelina podtrhuje statečnost posledního lidického faráře. Rozhovor dvou mužů, inscenovaný na ploše několika málo minut, tím ovšem jen zesiluje na dramatičnosti – posluchač přímo tuší nervní, vzrušivou atmosféru, umocněnou ještě dusnem horké červnové noci. Jiří Roll k tomu navíc využívá velmi decentních náznaků; především v úvodu, kdy nelze přeslechnout zvuk pochodujících vojáků a zvýšené hlasy, drze se roztahující po místnosti. Závěru vévodí výstřely, symbol lidického utrpení. Roll je nechává zcela vyznít, záměrně k nim nepřidává žádný hudební motiv. Dává tím posluchači šanci slyšet to, co slyšeli lidičtí muži naposledy – výstřel smrti.

Lidického faráře Josefa Štemberku představuje Zdeněk Štěpánek. Byla to šťastná volba, už proto, že Štěpánek se tehdy věkově takřka shodoval s třiasedmdesátiletým knězem, a mohl tak přesvědčivě interpretovat hlasovou rozechvělost starého muže, ocitajícího se v mezní situaci. Štěpánkův farář mluví měkce, laskavě a teprve v krizových okamžicích pozvedává svůj hlas k zoufalé prosbě, s níž prosí o milost pro nevinné.

Postava lidického kněze náleží mezi nejcennější záznamy Štěpánkova hereckého mistrovství v rozhlase – vzpomeňme jen na společná vystoupení s Olgou Scheinpflugovou v Horčičkou režírovaných hrách Všichni, kdož padají (1964) a Jistý den daleké minulosti (1965) či ve hře Antonína Přidala Sudičky (1968), v nichž ve všech naplno zaznívá Štěpánkův mimořádný cit pro ztvárnění vnitřních emocí prostřednictvím jemných odstínů jinak robustního hlasu. Do role anonymního německého důstojníka byl obsazen Otakar Brousek, jeden z mála herců, který dokázal s perfektní bravurou interpretovat nejen kladné či záporné charaktery, ale také postavy nejednoznačné, takové, které udržují napětí až do posledních chvil. Jeho důstojník, to je člověk bez názoru, alibista, který pouze vykonává to, co mu bylo určeno. Jestliže se v něm ozývá svědomí, je to nejspíše proto, že si v letmých okamžicích uvědomuje svou minulost, svůj bývalý život. V rozhovoru s lidickým farářem v tom ovšem určitou roli hraje i zkonzumovaný alkohol, prostředek, díky němuž se lehčeji zapomíná na absurdnost vojenských rozkazů.

Tragédie lidické noci se sice už dávno stala součástí dějinných událostí, ať už jako důležitý historický milník nebo symbolické memento mori, neměla by být ale zapomenuta především pro to, že nás prostřednictvím osobních příběhů nutí pociťovat respekt k lidské statečnosti.

Historie rozhlasových her