Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Hackenberger chce zůstat ve hře

Přidal: Premek |

Duben 10, 2021

Přemysl Hnilička

(Týdeník Rozhlas, červenec 2016)

V červnu 1965 měla na vlnách stanice Československo II. premiéru hra Wolfganga Karla Schweickerta Pozor, mluví Hackenberger! Dramaturg Karel Gissübel a režisér Jiří Horčička tehdy inscenovali jeden z textů kánonu východoněmecké rozhlasové hry.

Monolog muže, jehož doba už minula, ale možná znovu přichází, se odehrává v jednom z německých blázinců. Hlavní antihrdina Hackenberger je typický německý deprivant své doby: narodil se obchodnímu příručímu, který padl v první světové válce. Děsivá mu nepřišla Velká válka, ale to, že Německo prohrálo. Jako všichni Němci musí snášet porážku, velké válečné reparace a navíc hlubokou hospodářskou krizi, která německou ekonomiku zcela zničila. „Zachraňuje“ ho až nástup Adolfa Hitlera v roce 1933; už o dva roky později se stává rotmistrem, cvičitelem v nacistické armádě a především přesvědčeným nacistou. Vůdce mu dá totiž šanci stát se malým vůdcem na malém místečku, které jakoby patřilo jen jemu. Otevře stavidla Hackenbergerova skrytého sadismu a nenávisti vůči ostatním lidem: „Vy byste se mi tak někdy měli dostat do pazourů, vy podělávkové… Moje jednání se vám zdá podivné; ale dřív, to bylo všechno v pořádku, co? To šlo všecko hladce, když já měl slovo! Proto jsem to dotáh´ na vojně daleko, rozumíte. Já jsem uměl lidem ohýbatt hřbety. Však mám taky zápěstí, to se prosím klidně podívejte: poslední dírka řemínku na hodinky se sotva dá zapnout. Pane jo, já byl cvičitel: raz dva…“ Baví se týráním vojáků a zůstávají za ním mrtví, ale trest se nedostaví, nadřízený ho vždy kryje.

V první verzi hry z roku 1951 (Herhören, hier spricht Jesus Hackenberger!) se Hackenbergerovi přezdívá Ježíš, protože – jak mu říkal vojenský lékař – dokázal svým přístupem „vyléčit“ více nemocných než Ježíš Kristus. (Nutno říct, že k tomu používal mnohem odpornější metody než doktor Grünstein z Haškova Švejka se svým klystýrem.) „Ježíšovský“ motiv byl o dva roky později ze hry vypuštěn, protože popouzel církevní představitele. V obou inscenacích účinkoval herec Willy A. Kleinau a režíroval je Werner Wieland. Jedna z verzí dokonce vyšla v roce 1969 na gramofonové desce u firmy Litera – VEB Deutsche Schallplatten).

Schweickertova hra se stala jedním z nejvýraznějších postnacistických textů východního Německa; pro východoněmecký rozhlas měl stejný význam jako pro západoněmecký Venku přede dveřmi Wolganga Borcherta.

Režisér Horčička Wielandovu inscenaci pravděpodobně slyšel, aspoň použití původní hudby Curta Beilschmidta a herecká kreace Josefa Grusse tomu nasvědčuje. V mnoha pasážích hry je Grussova interpretace i zabarvení hlasu velmi podobná výkonu Willy A. Kleinaua. Přesto však nejde o pouhou kopii: Gruss velmi dobře přechází od úvodní hlasové kreace, z níž přímo čiší úřednická pečlivost a ochota, do přezíravé a arogantní polohy, v níž o svých největších zločinech mluví s až vůdcovským zaujetím, fascinací a naprostou mravní lhostejností („Tenkrát jsem poprvé přišel na to, jaká moc byla dána do mých rukou… Až bude čas mluvit, prosím, pak budu mluvit. Pak znovu promluví Georg Richard Hackenberger, pán nad životem a smrtí, protože já, já měl v rukou takovou moc, jako sotvakdo jiný. Jasno? Jasno!“). Gruss však – na rozdíl od Kleinaua – velmi šetří nabízejícím se „führerovským“ řevem; mnohem větší efekt vytváří právě klidným až veselým hlasem, jímž vypráví nejohavnější „historky“ ze svého života. Odvelí na frontu (a na jistou smrt) důstojníka, který jeden večer tančil s jeho slečnou, jejíž jméno už si ani nepamatuje: „Já jsem nepopravoval, já jsem organizoval. A na to musí bejt hlavička! Hlavička, pánové!“

Nejděsivější na celém příběhu však je fakt, že Hackenberger není v blázinci pro tyto své šílené skutky, ale proto, že se zadlužil jen proto, aby mohl zadat tři různé plány na stavbu kovového mostu. Když totiž válka skončila a on se zbytkem své jednotky prchá, nechá po cestě vyhodit kovový most – jen tak, aby si mohl poslechnout, „jak to bouchá“. Chce si zkrátka po letech zjistit, kolik jeho „velký čin“ stál. A hlavně chce, aby se jím zabývaly úřady, aby opět získal novou funkci v novém režimu… Tak jako tehdejší bývalí nacisté a současní komunisté či milicionáři – chce zůstat ve hře. „Tam už se to zase hýbe, pánové. Tam se zase hrají staré pochody… Jsme zase ve hře. Hackenberger zase míchá karty.“

Historie rozhlasových her