Panáček v říši mluveného slova

stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Anděl strážný (1968, 2011)

Václav Havel. Rozhlasová jednoaktovka – „urvaňkovka“.  Zvuk Libuše Podlešáková. Zvuková spolupráce Marie Kafková. Dramaturg Jaromír Ptáček. Režie Josef Melč.

Osoby a obsazení: Vavák (Jaromír Hanzlík) a Machoň (Jiří Sovák).

Natočeno v roce 1968. Premiéra 18. 7. 1968 (Praha, 19:45 – 20:08 h.). Obnovená premiéra 3. 3. 1990. Repríza 17. 12. 2016 (ČRo 3 Vltava, 14:20 – 14:42 h.) v cyklu Třikrát Václav Havel; 18. 12. 2021 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu k 10. výročí úmrtí Václava Havla.

Vydal Radioservis, květen 2011 (1 CD, CR0552-2 – EAN 8590236055223) společně se hrou Vernisáž.

Text in web Knihovna Václava Havla (text v pdf).

Pozn.: Vydal Radioservis na CD (???) v roce 2006 společně s inscenací Vernisáže.

Lit.: anonym (= Jaromír Ptáček?): Václav Havel: Anděl strážný. In Čs. rozhlas 25/1968, s. 5 (anotace).

Lit.: Halas, Jan: Rozhlasový Urvaněk. Tvar, č. 1/1990, s 3 (recenze).

Boková, Marie: Sloupek. Havlův Anděl, Zahradníčkovo Znamení… In Scéna, č. 7/1990. (recenze).

Lit.: Boková, Marie: Ferdinand Vaněk a jaderný leštič vlasů. In Týdeník Rozhlas 45/2006 (6. – 12. 11. 2006), s. 16 (recenze). – Cit.: … Z tohoto úhlu pohledu bylo zajímavé i srovnání s ranou Havlovou produkcí pro rozhlas, aktovkou Anděl strážný, připravenou Jaromírem Ptáčkem a Josefem Melčem v roce 1968. Do svého programu ji opět zařadil Český rozhlas 2 – Praha. Jiří Sovák jako příšerně vlezlý, žoviální estébák a Jaromír Hanzlík jako velmi slušný, plachý i komunikativní úspěšný mladý dramatik předvedli na ploše dvaceti minut brilantní absurdní dialog z dob, kdy si Václav Havel ještě mohl z fízlů dělat legraci z pozice úspěšného mladého dramatika. Mladičký Hanzlík jako by instinktivně výrazově předjímal typ Ferdinanda Vaňka, subtilního i pevného, pro všechna další „vtělení“ této originální postavy českého dramatu. (Ostatně, ani „jaderný leštič vlasů“, bizarní fízlův prezent, mu nebyl cizí: s milou zvídavostí se pídil po tom, „jak to funguje“).

Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou 14. – Jak dlouhé uši má Vavák? In Týdeník Rozhlas 3/2012, s. 25 (článek).

Pavlovský, Petr: Spíš strážný než anděl. In Týdeník A2 11/2005 (recenze). – Cit.: V roce „tání“ 1968 natočil v Čs. rozhlase Josef Melč dvacetiminutový dialog Václava Havla Anděl strážný (premiéra 18. 6., první verze textu vyšla v Divadelních novinách č. 10–11/1963–64). Hrdinou je mladý spisovatel Vavák, předobraz Vaňka z Audience nebo Bedřicha z Vernisáže (obojí 1975). Základní situace je podobná úvodu Kafkova Procesu: Vavák si není vědom, že by mu cokoli hrozilo, a přesto u jeho bytu zazvoní cizí muž, dosti drze se vnutí dovnitř, nechá se hostit a zároveň začne velice familiárně vykládat, že umělce už léta přátelsky sleduje a ochraňuje před možnými institucionálními následky jeho počínání. Dlouholetý obdivovatel a ochránce zná údajně všechny jeho hry, chodí na jejich premiéry a mluvívá o nich s kolegy v blíže nespecifikovaném zaměstnání.
Dosud utajený ochránce (Josef Somr) (! sic!) přichází tentokrát bezprostředně a na mysli má především chráněncův vzhled. Jako dárek přináší jakýsi patafyzický leštič vlasů – podezřele diletantský přístroj na způsob „puzuka“ ze Ztížené možnosti soustředění (1968). Hlavně ale chce vylepšit dramatikův obličej, který podle něj zohavují příliš odstálé uši. Na ty si přinesl speciální nástroj, zvaný „užky“. Takže v drastickém, černohumorném závěru slyšíme bolestný jekot Jaromíra Hanzlíka.
Motiv nezvané návštěvy, samozvaného, vnucujícího se ochránce byl tehdy velice aktuální na obou stranách „železné opony“. V demokratickém kapitalismu má reálný základ v „ochranitelských“ strukturách mafiánského typu, tedy v jakémsi soukromém organizovaném kontrazločinu – srovnej například absurdní drama Edwarda Albeeho Křehká rovnováha (1966), kde se do bytu středostavovské rodiny vnutí dva návštěvníci – „přátelé“, kterých se pak rodina ne a ne zbavit. Při české premiéře (1969) v dnes již zaniklém pražském Komorním divadle (překlad L. a R. Pellarovi, režie Ivan Weiss) se hra dostala až do drsně aktuální alegorické polohy a inscenace musela být pro „nevhodné reakce publika“ urychleně stažena.
V totalitě jsou samozvanými ochránci jednotlivců samotné státní struktury, které mají na organizovaný zločin nenarušitelný monopol a mohou si tak nasazovat i velice legální masku.
Na Strážného anděla si vzpomněl šéfredaktor Rádia Praha (ČRo 7, vysílání do zahraničí) David Vaughan. Stanice natočila hru v němčině i v angličtině a inscenací zpestřila svůj v podstatě zpravodajský program.
Čas od času ten či onen z našich zákonodárců klade v souvislosti s elektronickými médii otázku po vymezení takzvané veřejnoprávnosti. Kvalitní relace na ČRo 7 jsou vzorným příkladem toho, jak by „veřejnoprávní umění“ mělo vypadat.

Vlčková, Kateřina: „Jak jste daleko s Andělem strážným?“. In Týdeník Rozhlas 49/2008, s. 24 (recenze).

Lit.: Doležal, Bohumil: Zemřel Václav Havel. In Lidovky, 19. 12. 2011 (článek). – Cit.: K Havlovým hrám mám vztah, který čtenáři k literárním dílům mívají. Některé se mi líbí víc, některé míň. Velmi na mne zapůsobila hned první, Zahradní slavnost. Pozoruhodná byla neúcta, jakou autor projevil k byrokratickým držitelům moci, ať už „konzervativním“  („likvidátoři“) nebo „reformovaným“ („zahajovači“). Vůbec nejvíc mne ale zaujala rozhlasová aktovka, kterou někdy koncem šedesátých let opublikoval Jan Lopatka v čtvrtletníku „Studie a úvahy“. Jejím dosti nešťastným hrdinou je spisovatel, jemuž se do bytu vloudí jakési vlezlé individuum. Během rozhovoru vychází najevo, že jde vlastně o kata, který přichází ne snad proto, aby spisovatele, který byl zvyklý psát, co kolem sebe slyší, popravil, nýbrž aby mu uřízl ušiska (nezapomínejme, že jsme v šedesátých letech, v době stalinismu s lidskou tváří). Dialog rozpačitého a slušného spisovatele (taková postava se u Havla objevuje velmi často) s „operatérem“ je velmi zdařilou ironickou variací na „věčné“ téma dialogu člověka se smrtí, inspirované evangeliem (L 12, 13-21): smrt se snaží, aby člověk pochopil, že ona dělá jen to, co musí, a že je to vlastně pro jeho dobro, člověk se stejně neúspěšně snaží smrt přesvědčit, aby ho nechala na pokoji. Nakonec dojde k silovému řešení: se slovy „já nikomu Husa dělat nebudu“ se kat vrhne na svou oběť. Vytahuje jakýsi nástroj, spisovatel se zděšeně ptá, co to je, rezolutní odpověď zní: ušky. A pak je slyšet už jen bolestný řev operovaného a operatérův striktní pokyn: Zavři hubu a drž! (nevím, zda to cituju přesně, text teď nemám k dispozici).

Lit.: Zelinský, Miroslav: Havel 80 – Ušky zacvakaly v absintovém klubu. In Divadelní noviny, 2. 11. 2016 (recenze divadelní inscenace Anděla strážného). – Cit.: (…) V ostravském Absintovém klubu Les inscenovali 5. října havlovský večer, rozuměj – večer k nedožitým osmdesátinám Václava Havla. Básnická čtení, divadlo, filmové projekce…

Centrální částí byla inscenace Havlovy jednoaktovky Anděl strážný. Jde původně o hru rozhlasovou. V roce 1968 ji brilantně natočil Josef Melč s Jiřím Sovákem a mladičkým Jaromírem Hanzlíkem v rolích estébáka Machoně a spisovatele Vaváka. Text vyšel poprvé v roce 2011 péčí brněnského nakladatelství Větrné mlýny ve třetím svazku Havlových her. Je to první a poslední Havlova původně rozhlasová hra, kterou, jistě ne poprvé (existují doklady o amatérských představeních napříč republikovým divadelním prostorem) scénicky předvedli členové divadelně-hudebně-literárního ansámblu vířícího kolem Absintového Lesa a přilehlé zahradní restaurace Bulharsko. Volně neorganizovaná parta (básník Petr Hruška, bratr a kritik Pavel Hruška, herec a impresário Přemysl Bureš, básník Jakub Chrobák, nakladatel a prozaik Ivo Kaleta a mnoho dalších) se drží nevelkého akčního rádia, tematického i geografického, o to však intenzivněji vstupuje do ostravské kultury.

Havlův kus je nerozsáhlý, stopáž inscenace čítala něco málo přes dvacet minut. Režisér Ivo Kaleta (zároveň také představitel tajného policajta Machoně) s ohledem na dramaturgii večera učinil experiment a rozložil aktovku do tří částí, což se vzhledem k mluvnímu a dějově neakčnímu charakteru textu ukázalo jako šťastný krok. V úvodním komentáři inscenátorů zaznělo, že spíše než o absurdní drama jde o grotesku, ale pozorný divák a posluchač, samozřejmě, velmi brzy rozeznal svébytnou jazykovou poetiku Havlových her, postavenou na refrénovitých opakováních klíčových otázek a „neodpovědí“, na kumulování nesrozumitelných, ale syntakticky správně vystavěných vět, na gradaci neakčních scén a neočekávané katastrofě, která mimochodem v poetice Havlových dramat představuje docela unikátní řešení „problému s protagonistou“.

Anděl strážný více než mrazivě anticipuje realitu sedmdesátých a osmdesátých let. Nejen bohorovnost a agresivitu represivních složek, ale také poddajnost, ústupnost jako projevy slušnosti na straně těch, vůči nimž se ony složky zásadně a na povel vymezují. Oproti jediné kanonické inscenaci (se Sovákem a Hanzlíkem) jsou emocionální gardy v ostravském provedení skoro prohozeny. Estébák Machoň Iva Kalety se sice trochu chová jako doma, ale není agresivní (s výjimkou závěrečné scény), spíše vědomý si své moci a trochu jí i otrávený. Oproti tomu Vavák Jakuba Chrobáka je naléhavě vstřícný a slušný, příliš nechápající, protože permanentně obrácený dovnitř sebe, i jako k potenciálnímu viníkovi.

Závěrečná katastrofa, kdy frustrovaný Machoň zkracuje „uškami“ Vavákovy slůněčí uši, aby, probůh, už dále nic nezaslechly, je rychlá a přesná jako skalpel. A najednou velmi ostře víme… Vše. (…)

Lit.: anonym: Václav Havel: Anděl strážný. Málem ztracená inscenace s Jiřím Sovákem a Jaromírem Hanzlíkem. In web ČRo 2 Praha, 18. prosinec 2021 (článek). – Cit.: Jak snadno může být člověk zmanipulován? Dialog dvou mužů rozkrývá sílu slov, kterých je třeba se obávat, pokud jsou míněna jako zbraň. (…)

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

(c) 2005 - 2011 Panáček v říši mluveného slova | autoři: Přemek, Beatman, ixi a Rickie | mapa webu

• Domů