Anděl strážný (1968, 2011)

Václav Havel. Dramaturg Jaromír Ptáček. Režie Josef Melč.

Osoby a obsazení: Vavák (Jaromír Hanzlík) a Machoň (Jiří Sovák).

Natočeno v roce 1968. Premiéra 18. 7. 1968 (Praha, 19:45 – 20:08 h.). Obnovená premiéra 3. 3. 1990.

Vydal Radioservis, květen 2011 (1 CD, CR0552-2 – EAN 8590236055223) společně se hrou Vernisáž.

Text in web Knihovna Václava Havla (text v pdf).

Pozn.: Vydal Radioservis na CD (???) v roce 2006 společně s inscenací Vernisáže.

Lit.: anonym (= Jaromír Ptáček?): Václav Havel: Anděl strážný. In Čs. rozhlas 25/1968, s. 5 (anotace).

Lit.: Halas, Jan: Rozhlasový Urvaněk. Tvar, č. 1/1990.

Boková, Marie: Sloupek. Havlův Anděl, Zahradníčkovo Znamení… In Scéna, č. 7/1990. (recenze).

Boková, Marie - Havlův Anděl, Zahradníčkovo Znamení... (Scéna 7-1990)

Lit.: Boková, Marie: Ferdinand Vaněk a jaderný leštič vlasů. In Týdeník Rozhlas 45/2006 (6. – 12. 11. 2006), s. 16 (recenze). – Cit.: … Z tohoto úhlu pohledu bylo zajímavé i srovnání s ranou Havlovou produkcí pro rozhlas, aktovkou Anděl strážný, připravenou Jaromírem Ptáčkem a Josefem Melčem v roce 1968. Do svého programu ji opět zařadil Český rozhlas 2 – Praha. Jiří Sovák jako příšerně vlezlý, žoviální estébák a Jaromír Hanzlík jako velmi slušný, plachý i komunikativní úspěšný mladý dramatik předvedli na ploše dvaceti minut brilantní absurdní dialog z dob, kdy si Václav Havel ještě mohl z fízlů dělat legraci z pozice úspěšného mladého dramatika. Mladičký Hanzlík jako by instinktivně výrazově předjímal typ Ferdinanda Vaňka, subtilního i pevného, pro všechna další „vtělení“ této originální postavy českého dramatu. (Ostatně, ani „jaderný leštič vlasů“, bizarní fízlův prezent, mu nebyl cizí: s milou zvídavostí se pídil po tom, „jak to funguje“).

Pavlovský, Petr: Spíš strážný než anděl. In Týdeník A2 11/2005 (recenze). – Cit.: V roce „tání“ 1968 natočil v Čs. rozhlase Josef Melč dvacetiminutový dialog Václava Havla Anděl strážný (premiéra 18. 6., první verze textu vyšla v Divadelních novinách č. 10–11/1963–64). Hrdinou je mladý spisovatel Vavák, předobraz Vaňka z Audience nebo Bedřicha z Vernisáže (obojí 1975). Základní situace je podobná úvodu Kafkova Procesu: Vavák si není vědom, že by mu cokoli hrozilo, a přesto u jeho bytu zazvoní cizí muž, dosti drze se vnutí dovnitř, nechá se hostit a zároveň začne velice familiárně vykládat, že umělce už léta přátelsky sleduje a ochraňuje před možnými institucionálními následky jeho počínání. Dlouholetý obdivovatel a ochránce zná údajně všechny jeho hry, chodí na jejich premiéry a mluvívá o nich s kolegy v blíže nespecifikovaném zaměstnání.
Dosud utajený ochránce (Josef Somr)
(! sic!) přichází tentokrát bezprostředně a na mysli má především chráněncův vzhled. Jako dárek přináší jakýsi patafyzický leštič vlasů – podezřele diletantský přístroj na způsob „puzuka“ ze Ztížené možnosti soustředění (1968). Hlavně ale chce vylepšit dramatikův obličej, který podle něj zohavují příliš odstálé uši. Na ty si přinesl speciální nástroj, zvaný „užky“. Takže v drastickém, černohumorném závěru slyšíme bolestný jekot Jaromíra Hanzlíka.
Motiv nezvané návštěvy, samozvaného, vnucujícího se ochránce byl tehdy velice aktuální na obou stranách „železné opony“. V demokratickém kapitalismu má reálný základ v „ochranitelských“ strukturách mafiánského typu, tedy v jakémsi soukromém organizovaném kontrazločinu – srovnej například absurdní drama Edwarda Albeeho Křehká rovnováha (1966), kde se do bytu středostavovské rodiny vnutí dva návštěvníci – „přátelé“, kterých se pak rodina ne a ne zbavit. Při české premiéře (1969) v dnes již zaniklém pražském Komorním divadle (překlad L. a R. Pellarovi, režie Ivan Weiss) se hra dostala až do drsně aktuální alegorické polohy a inscenace musela být pro „nevhodné reakce publika“ urychleně stažena.
V totalitě jsou samozvanými ochránci jednotlivců samotné státní struktury, které mají na organizovaný zločin nenarušitelný monopol a mohou si tak nasazovat i velice legální masku.
Na Strážného anděla si vzpomněl šéfredaktor Rádia Praha (ČRo 7, vysílání do zahraničí) David Vaughan. Stanice natočila hru v němčině i v angličtině a inscenací zpestřila svůj v podstatě zpravodajský program.
Čas od času ten či onen z našich zákonodárců klade v souvislosti s elektronickými médii otázku po vymezení takzvané veřejnoprávnosti. Kvalitní relace na ČRo 7 jsou vzorným příkladem toho, jak by „veřejnoprávní umění“ mělo vypadat.

Vlčková, Kateřina: „Jak jste daleko s Andělem strážným?“. In Týdeník Rozhlas 49/2008, s. 24 (recenze).

Lit.: Doležal, Bohumil: Zemřel Václav Havel. In Lidovky, 19. 12. 2011 (článek). – Cit.: K Havlovým hrám mám vztah, který čtenáři k literárním dílům mívají. Některé se mi líbí víc, některé míň. Velmi na mne zapůsobila hned první, Zahradní slavnost. Pozoruhodná byla neúcta, jakou autor projevil k byrokratickým držitelům moci, ať už „konzervativním“  („likvidátoři“) nebo „reformovaným“ („zahajovači“). Vůbec nejvíc mne ale zaujala rozhlasová aktovka, kterou někdy koncem šedesátých let opublikoval Jan Lopatka v čtvrtletníku „Studie a úvahy“. Jejím dosti nešťastným hrdinou je spisovatel, jemuž se do bytu vloudí jakési vlezlé individuum. Během rozhovoru vychází najevo, že jde vlastně o kata, který přichází ne snad proto, aby spisovatele, který byl zvyklý psát, co kolem sebe slyší, popravil, nýbrž aby mu uřízl ušiska (nezapomínejme, že jsme v šedesátých letech, v době stalinismu s lidskou tváří). Dialog rozpačitého a slušného spisovatele (taková postava se u Havla objevuje velmi často) s „operatérem“ je velmi zdařilou ironickou variací na „věčné“ téma dialogu člověka se smrtí, inspirované evangeliem (L 12, 13-21): smrt se snaží, aby člověk pochopil, že ona dělá jen to, co musí, a že je to vlastně pro jeho dobro, člověk se stejně neúspěšně snaží smrt přesvědčit, aby ho nechala na pokoji. Nakonec dojde k silovému řešení: se slovy „já nikomu Husa dělat nebudu“ se kat vrhne na svou oběť. Vytahuje jakýsi nástroj, spisovatel se zděšeně ptá, co to je, rezolutní odpověď zní: ušky. A pak je slyšet už jen bolestný řev operovaného a operatérův striktní pokyn: Zavři hubu a drž! (nevím, zda to cituju přesně, text teď nemám k dispozici).

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Pozn: V roce 2003 nastudoval tuto hru Český rozhlas 7 – Radio Praha v německé a anglické verzi. Německý překlad hry existoval, do angličtiny hru pro Radio Praha přeložil překladatel Havlových děl Paul Wilson. Německá verze byla natočena v říjnu 2003 jako společný projekt Českého rozhlasu 3 – Vltavy a Českého rozhlasu 7 – Radia Praha. Natáčení se zúčastnili dva rakouští herci z Vídně, režii měl Jan Fuchs.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)