Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou XIV. – Jak dlouhé uši má Vavák?

Přidal: Přemek |

Září 23, 2012

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 3/2012)

Mimořádně zařazujeme článek o jediné hře Václava Havla, kterou napsal přímo pro rozhlas. Jeho adventní smrt bolí o to víc, že byl velkým milovníkem rozhlasu, jak se o tom zmínil i ve svých Hovorech z Lán…

Před měsícem zesnulý dramatik Václav Havel je ve světě i u nás znám především díky své postavě intelektuála v zajetí moci, Ferdinanda Vaňka. Jen málo se však ví, že tato postava se v jeho dramatice objevila ještě před normalizací. Stalo se tak v Československém rozhlase – v aktovce Anděl strážný.

V tragikomickém příběhu mladého úspěšného spisovatele a jeho „přítele, co to s ním myslí dobře“ (nepřipomíná vám to Vernisáž, Audienci nebo Protest?), se ovšem hlavní postava ještě jmenuje Vavák – a nemá ještě onu těžkou zkušenost normalizací zkoušeného Vaňka. Přesto však jeho příběh čekal na své uvedení tři roky. V pětadvacátém čísle časopisu Československý rozhlas vyšel anonymní článek, který pravděpodobně napsal dramaturg Jaromír Ptáček: „Václav Havel napsal svou zatím jedinou (doufejme, že nikoli poslední) rozhlasovou hru Anděl strážný před třemi roky. Jakousi ironií se stalo, že tato hra, jejíž autor v divadelní hře Zahradní slavnost tak účinně zobrazil falešnou adaptaci k společenským potřebám, se sama stala obětí konformismu a bezzásadovosti. Před třemi roky totiž nebyla ani předložena ke schválení Hlavní správě tiskového dozoru.“¨

A čím Havel tak popudil? Příběh je to jednoduchý: za Vavákem jednoho dne přijde jeho „tajný přítel“ (ale spíš tajný, než přítel) Machoň. V jeho tlachání občas probleskne až nebezpečná znalost Vavákova soukromí a díla (kdo by mohl znát název rozepsané hry?), nesmělého a vzdoru neschopného spisovatele obtěžuje nesmyslným vysavačem (jaderný leštič vlasů) a vůbec si počíná jako – estébák na návštěvě. Po tomto absurdním rozhovoru však Machoň přechází k hlavnímu účelu své návštěvy: spisovatel prý příliš mnoho slyší, a tak je nutno jeho uši zkrátit nebo jej o ně rovnou připravit (i tentokrát k tomu dopomůže patafyzický nástroj – „ušky“). Závěrečný bolestný řev Vavákův naznačuje více než přesvědčivě, jak ten příběh skončil.

Hra, kterou režíroval Jan Fuchs, měla premiéru 18. července 1968 a v postavách Vaváka a Machoně excelovali (již tehdy vaňkovsky) plachý Jaromír Hanzlík a humpolácky agresivní Jiří Sovák. Tato inscenace byla po dlouhých letech normalizace považována za ztracenou, v březnu 1990 však byla nalezena a znovu uvedena.

Tato inscenace nebyla jedinou: ještě v roce 1969 ji uvedl Süddeutscher Rundfunk pod názvem Schutzengel. V říjnu 2003 vznikla opět v režii Jana Fuchse verze anglická (v překladu Havlova přítele Paula Wilsona, účinkují Gerry Turner a Gordon Truffitt) a německá (hrají Armin Baumgartner a Philipp Prammer); obě jako společný projekt Českého rozhlasu 3 – Vltava a Českého rozhlasu 7 – Radio Praha.

O hře Anděl strážný se ostatně zmínil i Bohumil Doležal v loňských Lidových novinách po smrti Václava Havla. V závěru článku Zemřel Václav Havel píše: „Dialog rozpačitého a slušného spisovatele (…) s „operatérem“ je velmi zdařilou ironickou variací na „věčné“ téma dialogu člověka se smrtí, inspirované evangeliem (L 12, 13-21): smrt se snaží, aby člověk pochopil, že ona dělá jen to, co musí, a že je to vlastně pro jeho dobro, člověk se stejně neúspěšně snaží smrt přesvědčit, aby ho nechala na pokoji.“

A ještě krátká douška: Do rozhlasového studia se Václav Havel vrátil před tuhou normalizací ještě jednou: v Liberci připravil na jaře 1969 vynikající zvukově-dokumentární pásmo – esej, které pomocí různých zvukových dokumentů, v nichž hovoří naši bývalí politici (včetně Emila Háchy), vytváří jakési zamyšlení nad směřováním české historie 20. století…