Pohádky XVIII. – Pověsti ze Slovácka (1984, 1985, 2015)

Přidal: Přemek |

Březen 16, 2009

povasti-ze-slovacka01 Podle původních pramenů napsala Alena Bartošíková. Výběr a úprava Tomáš Vondrovic. Hudba a úprava lidových písní Lubomír Málek a Horymír Sušil. Zpívá Lubomír Málek. Hraje Cimbálová muzika Olšava ZKP v Uherském Brodě, primáš Lubomír Málek. Zvuk, střih a mixáž Jiří Bartoš. Režie Tomáš Vondrovic.

Účinkují Alois Švehlík (1, 3, 8), Ilja Prachař (2, 4, 6), Jana Andresíková (5, 7, 9).

Natočeno 24. 8. – 6. 9. 1984 (studio Lucerna). Vydal Supraphon v roce 1985 (1 LP, supralong 1218 3815 X-F).

Reedice Supraphonline, listopad 2015 (MP3).

Obsah: 1. Pověst o zlatej Kačence – 2. O pokladu pod Starým Světlovem – 3. O zlatej kremeličce a chytrém kopaničáři – 4. Pověst o nivnickém zemanovi – 5. O vlčnovské tanečnici – 6. O březovském pastýři – 7. Jak byl Jezák lapen – 8. Zbojnický dar – 9. Pověst o zlaté Kačence.

Lit.: Bartošíková, Alena: Pověsti ze Slovácka. In booklet, 1985. – Cit: Panorama hor – Bílých Karpat, pod nimi roztroušené osady a dědiny Vyškovec, Bošáčky, Lopeník, Březová, Strání, Korytná, na druhou stranu Žítková, Komňa, Bojkovsko, Pozlovice – to je kraj, kde byly sebrány tyto pověsti.
Tudy vedly staré obchodní cesty z českých zemí do Uher. Tu se v temných lesích skrývali odvážní zbojníci, ze samot pocházely „prefíkaní“ Kopaničáři, žila tu odvážná Haraga i pastýř Tomáš Zlomek.
Je to kraj hornatý s drsným podnebím, kde po deštích jsou údolí zahalena mlhou a v zimě, když sníh zafoukal cesty i chalupy, měli lidé na samotách k sobě daleko.
Oč chudobnější je kraj, o to větší bohatství slovesné. Vyprávělo se pokaždé, když se rodina sešla pohromadě. Ve svátečních chvílích, při draní peří, vaření povidel a zabíjačkách.
V podání vypravěčů ožívala známá místa, vzpomněly se veselé i vážné příhody, které se opravdu staly, odvaha a chytrost chudáků, kteří mnohdy vyzráli nad panskou
Ožívala místa tajemná – hory a jeskyně, kde zůstaly nashromážděny poklady po zbojnících, kde kámen se třpytil jako křišťál a voda ze studánky měla čarovnou moc.
Vyprávělo se i o zázračných schopnostech bylinkářů a bohyň. Ti žili na Kopanicích a znali nejeden lék na lidské bolesi a jejich slabosti.
Dokázali přičarovat lásku, a třeba i trest tomu, kdo si chtěl přisvojit cizí majetek. Pověsti jsou vyprávěny jazykem jadrným, neboť tu více než kde jinde platí, že „kopaničáři nikdy nešli daleko pro slovo“.
Jsou vyprávěny různorodým nářečím, co dolina, to jiný dialekt: straňanský, březovský, kopaničářský….
Tradiční projev prostých lidí zůstává otevřeným zdrojem inspirace hudby, tance, zpěvu a vyprávění.
Starší vypravěči z moravsko-slovenského pomezí pomalu odcházejí a s nimi i vyprávění a pověsti. Pověst se dědí, vzniká po léta, vypravěč si přimýšlel a upravoval ji podle svého.
Vkládal do ní kus života a moudrosti. Snad proto jsou tak lidské a pravdivé.
Kdo se pozorně zaposlouchá, přenese se do lesů a strání Bílých Karpat, vcítí se do myšlení zdejšího lidu, do způsobu jeho života, nahlédne do dávné minulosti.
Snad se mu zalíbí poetika zdejšího lidu, snad i porozumí jeho duši…