Rozhlasová propaganda v běhu času

Přidal: Přemek |

Listopad 10, 2005

Přemysl Hnilička

Byť má slovo propaganda více významů, my se budeme v tomto článku věnovat především oné očerňující, znevažující nepřátelskou stranu.

V dobách první republiky o propagandě tohoto typu vůbec hovořit nemůžeme; jako soukromopodnikatelský subjekt si musel dávat Radiojournal pozor, aby nikomu nestranil a nikoho neočerňoval. Politické komentáře na obranu ohrožené republiky se objevily v roce 1938. Jiří Hraše píše: „Naprostým nezbytím se komentář stal v napjatém a nepřehledném roce dramatických událostí 1938. Bylo třeba výmluvně a vlastenecky vysvětlovat vládní politiku a k tomu byl vybrán, jako první soustavný politický komentátor, zkušený a vzdělaný redaktor Franta Kocourek. „Svou úlohu obhájce a tlumočníka vládní politiky chápal ideálně a idealisticky. Své informace (a to bohaté, přesné a včasné) míval přímo z kanceláře presidenta republiky.“

Skutečné propagandistické „hody“ začaly až v době okupace. Začaly zrušením oblíbených Okének, která společně s Mirko Očadlíkem a dalšími vytvářel F. K. Zeman. Ten později vzpomínal: „Opatrnická politika Karešova programového vedení rozhlasu i toto naše ´Okénko´ zatáhla železnou žaluzií kolaborantské ustrašenosti a německý režim je konečně nahradil tzv. ´politickými a časovými úvahami´, ve kterých nastoupili jako ochotní spolupracovníci Němců někteří z prvních lidí protektorátu.“

Časové úvahy kolaborantů však nebyly tím nejhorším: nejtěžším proviněním rozhlasu se staly „humorné“ a „satirické“ skeče, namířené proti Anglii, Francii, Sovětskému Svazu, Americe a především proti Židům. Hlavním „aranžérem“ těchto půlhodinek se stal Gustav Opluštil – proto dodnes slýcháme označení „Opluštilovy skeče“, byť se na nich podílel i Ruda Jurist, Julius Puchmayer (texty písní) a Oldřich Šmatera (hudba)… Platí o nich (podobně jako téměř o každé propagandě), že každý kvalitnější vtip musela „lovit“ u jiných autorů – včetně Voskovce a Wericha, které ovšem sami označovali za „židovské stvůry“… Na produkci propagandistických satir, jakou byla např. Rudá nemoc nebo mnohokrát zmiňované Hvězdy nad Baltimore, se podíleli i někteří čeští herci, nejčastěji ovšem Čeněk Šlégl, Jára Kohout, Zdena Kavková-Innemanová. Pouze jednorázově v nich vystoupili Ferenc Futurista a Vlasta Burian.

Podobné „vtipné“ pořady však nebyly výsadou pražského vysílání. V roce 1941 se z Brna vysílal pořad Pan Bystrouš ví všechno, v němž antisemitské popěvky zpívalo oblíbené komické duo brněnského divadla a rozhlasu KoKo, čili Karel Kosina a Vladimír Konůpka.

Ze své vlasti byli zostouzeni po rozhlasových vlnách, sami však také nemlčeli: Voskovec a Werich. Z Hlasu Ameriky vysílali ve čtyřicátých letech tzv. Černé čtvrthodinky, v nichž dialogy a písněmi reagovali na politický a válečný vývoj. Jejich „hovory přes oceán“ byly zaznamenávány na velmi křehký materiál a nahrávka musela být pořízena bez zastavení, bez mazání; Werich později vzpomínal, že někdy se podařilo některému z klaunů zbreptat jednu z posledních vět patnáctiminutového skeče – a muselo se začít znovu… Jejich dialogy jsou dodnes většinou vtipné a přesné: občas však zafungovala dezinformace nebo iluze, např. v případě Vlasty Buriana a dr. Emila Háchy, které napadli vskutku nespravedlivě, naopak sympatie k Sovětskému Svazu bychom mohli z dnešního pohledu považovat za přehnané…

Zajímavým fenoménem byly gramofonové desky, které natáčel Charlie and his Orchestra a které byly značeny symbolem lyry nebo mandoliny. Více o tom napsal Gabriel Gössel:

„Mezi historickými zvukovými záznamy představují značnou kuriozitu v Německu v letech 1941-43 natáčené šelakové gramodesky s nahrávkami swingových melodií, jež byly opatřené anglicky zpívanými ostře propagandistickými texty zesměšňujícími představitele protihitlerovské koalice.
Etikety těchto gramodesek neuváděly žádné informace o původu snímků – ani sama etiketa vlastně neměla žádné jméno. Desky se proto popisují podle použité ikonografie jako „notový klíč“ – červená, „lyra“ – modrá, či „klarinet a mandolína“ – hnědočervená etiketa. Ve hmotě gramodesek není vylisované žádné matriční číslo, podobně nenajdeme na etiketě ani žádné objednací číslo. Všechny tyto gramodesky jsou dnes velice vzácné, neboť nikdy vlastně nebyly komerčně vydané: lisovaly se v jen asi 40 kopiích a byly distribuovány pouze do rozhlasových stanic v Německu, v nacisty okupovaných zemích a ve státech zachovávajících během druhé světové války neutralitu.

Výše popisované propagandistické snímky natáčel v Berlíně pod označením Charlie and his Orchestra německý taneční orchestr kapelníka Lutze Templina. Jeho soubor zaštítil svým jménem německý zpěvák Karl „Charlie“ Schwedler (*1902), zaměstnaný od roku 1939 v americké sekci odboru rozhlasového vysílání říšského ministerstva zahraničních věcí. Vzhledem k tomu, že Schwedler mluvil plynně anglicky, byl pověřen sestavováním hudebně-kabaretních pořadů vysílaných německými krátkovlnnými vysílačkami pro posluchače ve Velké Británii a USA. Protože většina německých bojeschopných mužů musela narukovat do armády, byl Templinův orchestr sestavený z hudebníků mnoha národností. Německá zpěvačka a tanečnice Evelyn Künneke se ke složení souboru vyjádřila poněkud prostořece následujícími slovy:

„….Všichni muzikanti v Charlieho bandu – a teď mám na mysli především například českého trombonistu Ferriho Juzu, arménského kytaristu Mega Teveliana nebo Kurta Abrahama – byli mistry svých nástrojů, skuteční odborníci na hot muziku. Orchestr sestával hlavně z italských, belgických a českých muzikantů. Byli v něm dokonce i položidé a cikáni, svobodní zednáři, svědci Jehovovi, homosexuálové i komunisti – tedy určitě ne ten typ lidí, s kterými by si náckové za normálních okolností chtěli zahrát karty. Ale protože jejich práce byla označená za důležitou pro válečné úsilí, seděli za muzikantskými pultíky, a ne někde za ostnatým drátem – a dělali swing.“

Kromě již zmíněných hudebníků hráli v Templinově orchestru také přední němečtí sólisté – například Benny de Weille, Helmut Zacharias, Willy Berking či Fritz Brocksieper. Jako další český hudebník Templinova orchestru je zmiňován hráč na basu František Chrpa (do roku 1941 trombonista orchestru Karla Vlacha). Příznivcům českého jazzu bude nepochybně povědomé i jméno dalšího Templinova muzikanta, trumpetisty Fernanda Diaze – v roce 1941 byl tento kubánský hudebník členem souboru bubeníka Karla Slavíka a natočil s ním i několik snímků na gramodesky značky Ultraphon.

Nepřímo se na vzniku nahrávek Templinova orchestru účastnil i další přední český jazzový hudebník, akordeonista Kamil Běhounek. V květnu roku 1943 Běhounka vyzvalo říšské ministerstvo propagandy, aby se dostavil do Berlína, kde měl pracovat pro Templinův orchestr jako aranžér. Ve svých vzpomínkách Běhounek popisuje, že si zadanou práci mohl odvézt do Prahy a navíc dostal potvrzení, že je zavázán pracovat pro německou vysílačku Kurzwellensender Berlin a že jeho práce je důležitá pro vedení války: „Svědomí mne netížilo. Kolegové vyráběli ve zbrojovkách granáty – já jsem dělal muziku. Nedomnívám se, že by to bylo horší.“

Natočené snímky zpracovávala a lisovala hannoverská továrna firmy DGG, od roku 1943 pak byly všechny oficiální zakázky říšského ministerstva propagandy lisovány v pražské továrně české gramofonové firmy Esta. Vzhledem ke skutečnosti, že Berlín už v té době postihovaly nálety spojeneckých leteckých svazů, byl Templinův orchestr přesunut do Stuttgartu, kde účinkoval v místní rozhlasové stanici Reichssender. Série propagandistických snímků pro etiketu „mandolina a klarinet“ byla uzavřena v listopadu roku 1943.

Členové neslavně proslulého souboru Charlie and his Orchestra se s koncem války rozprchli do všech světových stran. Lutz Templin sice v poválečném období sestavil nový orchestr, nicméně větší úspěchy s ním již nezaznamenal. V padesátých letech ve Stuttgartu krátce řídil rozhlasový taneční orchestr, později pracoval v Hamburku pro gramofonovou společnost Polydor. Zemřel v roce 1973. Pianista P. Angeli přesídlil již v roce 1944 i se svou manželkou do Karlových Varů a v roce 1945 oba odešli do americké okupační zóny Německa. Charlieho Schwedlera zastihl konec války v Berlíně – po roce 1945 zde pracoval jako krupiér v kasině a v roce 1960 se i s rodinou vystěhoval do USA. Zde se jeho stopa ztrácí, datum jeho úmrtí není známé.

Na drtivou většinu melodií nahrávaných snímků – převážně amerických skladatelů – neexistují dobové české texty, které by zachovávaly duch originálu, takže lze jen obtížně porovnávat znění původních a pozměněných verzí. Zda tyto propagandistické snímky měly na posluchače ve Velké Británii, USA či na spojenecké vojáky na frontách účinek, jaký si od nich jejich tvůrci slibovali, je více než sporné. Účelové texty reagovaly na aktuální dění na frontách. Po uplynutí doby několika týdnů, kterou si vyžádalo složení textu, nahrání gramodesky, její vylisování a konečně dodání do příslušné rozhlasové stanice, aktuálnost těchto textů ale již zpravidla pominula a v nejlepším případě zůstal jen líbivý swingový obal.“

Kdyby pány Opluštila, Puchmayera či Šmateru nezavál osud jinam (byli dílem odsouzeni, dílem zapomenuti), mohli se osvědčit i u nastupujícího režimu; srovnáme-li totiž propagandu okupační a komunistickou, není v ní věru příliš rozdílů. Stačí si poslechnout estrádní vystoupení Václava Laciny či nejrůznější politické a společenské komentáře z první poloviny padesátých let… Ještě na počátku šedesátých let jsme mohli zaslechnout parodii na dobový šlágr Souvenir, v němž si anonymní zpěváci robili legraci z Čangkajška…

stfu1 Nezaháleli však ani na druhé straně. V padesátých letech vytváří rozhlasové kabarety na Rádiu Svobodná Evropa náš starý známý Jára Kohout, který v roce 1948 uprchl v kostýmu kohouta přes hranice – zatímco pohraničníci čekali v natřískaném sále na druhou část jeho vystoupení… V jeho kabaretech byly k slyšení výstupy s bláznivou brigádnicí, které nebyla žádná práce dost tvrdá a stachanovská – aby ji nakonec zřízenci odvezli nazpět do blázince; výrazným úspěchem byla píseň Tik tak (Hodiny jdou).

V období tání propaganda přece jen oslabuje. Síla se jí navrací až za normalizace. Za všechny uveďme jen několik příkladů.
V dubnu a květnu 1970 se rozpoutává velká diskreditační kampaň proti profesoru Václavu Černému, jednomu z nejvýznamnějších českých literárních vědců a historiků. Ač byl v létě 1968 na své chalupě a politické dění šlo mimo něj, byl po roce 1969 označen za vůdčí osobnost „záškodníků a revizionistů“. Jako hlavní argument byl vytažen záznam StB, který byl pořízen tajně a bez vědomí aktérů na jednom z diskusních posezení, které Černý uspořádal se spisovatelem Janem Procházkou (byl to první případ, kdy StB otevřeně a bez ostychu přiznala, že odposlouchává své spoluobčany). Umným střihem byl vytvořen „autentický“ rozhovor dvou intelektuálů, kteří uvažují o násilném převzetí moci ve státě a o věšení komunistů. Vedle obrovské kampaně v Rudém právu a Čs. televizi si smočil i Československý rozhlas. V srpnu odvysílal cyklus Stanislava Oborského Velké kádrování a ve dnech 17.-25. srpna 1970 si mohl překvapený či rozhorlený občan – to podle politické příslušnosti – poslechnout „dokumentární cyklus“ Karla Janíka Ze zákulisí kontrarevoluce .

V roce 1977 se Čs. rozhlas samozřejmě zapojil i do akce AntiCharta a dokázal skvěle propagandisticky využít i atentát agenta StB kapitána Minaříka…

V osmdesátých letech propaganda nepolevuje – jejími terči se stávají američtí prezidenti Carter a Reagan, na domácím „písečku“ jsou hlavními nepřáteli disidenti… Smutným faktem zůstává i to, že Československý rozhlas vysílal KSČ dirigovanou propagandu až do prosince 1989…

Historie rozhlasu