Panáček v říši mluveného slova

stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Hvězdy nad Baltimore (1941)

Josef Opluštil. Propagandistický politický skeč. Hudba Oldřich Šmatera. Použitá hudba Jaroslav Ježek. Texty písní  Josef Rejthar (pseudonym Josef Erjé). Režie Bohuš Hradil.

Osoby a obsazení: hlasatel (Antonín Zíb), Eda Beneš (Jindra Miškovský), Hana (Zdena Kafková-Innemannová), Honza Masaryk (Vlasta Burian), 1. gangster / Kohn (Čeněk Šlégl), 2. gangster (Karel Postránecký), Rockefeller, O´Fanney, O´Hara, „gangsteři, hlasatelé, hlasy kamelotů, Židů i hlasy židovských delegátů spoluúčinkují s laskavým svolením Edy Beneše, Israelit Boys a Eda Klubu“. V blíže neurčené roli údajně hraje Ferenc Futurista.

Vysíláno 6. prosince 1941, reprízy 4. ledna 1942, 9. ledna 1942. Smazáno 1945, dochovala se jen úvodní scéna.

Pozn.: Krátký úryvek je zachycen na CD „Druhá světová válka“ (Radioservis, 2005).

Lit.: Just, Vladimír: Věc – Vlasta Burian. 1993.

Hrdlička, František: Rozhlas v okupaci 1939-1945. In Od mikrofonu k posluchačům. Praha: Radioservis, 2003.

Nejedlý, Jan: Co musel unést rozhlas za protektorátu? In IHned, 27. 5. 2011 (recenze knihy R. Žitného).

Žitný, Radek: Protektorátní rozhlasový skeč. Praha: BVD,  2011, 256 s.

Lit.: anonym: Nejpopulárnější komikové do rozhlasových skečů. In Národní politika, 30. 11. 1941 (článek).

anonym: Hvězdy nad Baltimore čili Vlasta Burian paroduje Honzu Masaryka. In Arijský boj, 13. 12. 1941 (článek).

Lit.: Taud, Rostislav – Křížová, Dita: Co v Bohémě nebylo: Kdo byli a jak dopadli autoři propagandistických skečů jako Hvězdy nad Baltimore? In web ČRo, 23. 2. 2017 (článek). – Cit.:  Jedno jméno vás ve výčtu překvapí. Dozvíte se ale taky, kteří herci se účinkování v rozhlase (ne)dokázali vyhnout.

Rozhlas v období protektorátu nebyl ničím jiným než „hlásnou troubou“ totalitního režimu. Hvězdy nad Baltimore byl jedním z mnoha propagandistických skečů, které se ve vysílání objevily v roce 1941. Mezi jejich hlavní autory patřil Josef Rejthar a Josef Opluštil, kterého zachycuje i TV seriál Bohéma.

Co v Bohémě nebylo? 

Opluštil nedokončil ani střední školu. Po válce byl několik let ve vězení a později spolupracoval s StB pod krycím jménem Redaktor. Daleko otřesnější výplody ale dával dohromady Josef Rejthar pod pseudonymem Josef Erjé. Ten ale během Pražského povstání zmizel beze stopy.

Kožík vs. Filipovský

Existovala taky autorská skupina, která skeče vyráběla v brněnském rozhlase. Patřili do ní třeba Jiří Vítězslav Šamla, Vladimír Konupka, Zdeněk Soušek-Janoštík, Karel Kosina. Kosina a Konůpka byli po válce zproštěni obžaloby.

Dramaturgem většiny skečů byl známý spisovatel František Kožík. Jako zaměstnanec rozhlasu si nemohl dovolit odmítnout. To se podařilo herci Františku Filipovskému, který byl ke spolupráci pozván podobně jako další oblíbení herci. Filipovský se nepodvolil.

Jára Kohout a Ferenc Futurista

Co se týká konkrétně skeče Hvězdy nad Baltimore, spekuluje se o tom, že kromě Buriana v něm vystoupil i Ferenc Futurista. Jeho jméno je ve scénáři. Není ale na fotografii z natáčení. Stoprocentně vystupoval třeba ve skeči Rudá nemoc. Ve Hvězdách se objevil taky Čeněk Šlégl, který skečů natočil víc.

Podobně víc než Burian se do skečů zapojil i třeba Jára Kohout. I tak se ale dostal ještě za protektorátu na Pankrác. Po válce mu ale účinkování bylo prominuto. Buriana stálo kariéru a divadlo, později se ale k hraní mohl vrátit. Futurista po válce nesměl „jen“ filmovat. Šléglovi zakázali hrát úplně.

Kdo, co bránil

Burian se bránil tím, že chránil lidi ve vlastním divadle. Šlégl svou dceru, která si vzala Žida. Filipovský měl v tu dobu už dceru Pavlínu (*1941), syn Jan se mu narodil pár dnů před Pražským povstáním. Z porodnice prý tehdy herec běžel přímo do rozhlasu. Bránit ho.

Skeče se vysílaly až do konce protektorátu a dnes se řadí k propagandistickému materiálu. Podle některých výpovědí byla první vlna skečů velmi úspěšná a posluchači se dožadovali jejich opakování. Skeče se propagovaly i v dobovém tisku.

Lit.: Taud, Rostislav – Koubová, Karolína – Just, Vladimír: Co v Bohémě nebylo? Pravda o skeči Hvězdy nad Baltimorem, o kolaborantství Vlasty Buriana. In web ČRo 2 Praha, 9. 2. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Byl fotbalista, Sparťan, Slávista, potom tenista, dnes je nacista. Na koni sedí, šlechty si hledí, sláva mu medí, tak je fašista,“ zpívají Voskovec s Werichem. Na rehabilitaci musel Vlasta Burian počkat až do roku 1994.

Za skeč Hvězdy nad Baltimorem čekal Vlastu Buriana po válce soud. Dvakrát byl osvobozen. Pak ale případ převzala StB. Žádné noviny nesměly o Burianovi nic napsat a u třetího soudu pak nedostali slovo ani svědci obhajoby, ani sám obhájce. Burian byl odsouzen.

Co v Bohémě nebylo?
Zajímá vás skutečný osud Anny Letenské? Proč se Bohéma vyhla Karlu Högerovi? Sledujte náš webový speciál.

Stovky skečů pro desítky herců

„Veškerá obvinění přitom stála na vodě. Existují desítky důkazů na vyvážení toho jediného provinění Vlasty Buriana,“ upozorňuje divadelní historik Vladimír Just. Burian totiž účinkoval jen v tom jednom jediném skeči. Natočeny jich ale byly stovky.

„Režírovali je i významní režiséři v rozhlase jako pan Bezdíček, Vasmut. Hráli v nich Jára Kohout, Čeněk Šlégl, Ferenc Futurista, Fanda Mrázek a desítky dalších známých herců. Nikdo z nich kromě Šlégla a Buriana z toho neměl malér,“ popisuje Just.

Burian protifašistický

Burian během protektorátu odmítl zájezd svého souboru do Německa. Odmítl i roli Cyrana v říšském filmu. Herce Radovana Lukavského vytáhl z totálního nasazení ve Třetí říši. A jeho poslední inscenací před zavřením divadel v roce 1944 byla hra antifašistického autora Ericha Kästnera Když kocour není doma.

Proč vůbec neodmítl i roli ve skeči? „Musíte si uvědomit, že když 15. března 1939 přišli nacisti do Prahy, téměř okamžitě všichni ti, co měli dozor nad nacistickým filmem a divadlem, obléhali Buriana a nutili ho, aby hrál v německých filmech.“

Baťismus v kultuře

Po úspěchu C. K. polního maršálka se vědělo, že své role zvládá i v němčině Byl slavný ve všech německy mluvících zemích. Nejen v Německu, ale taky v Rakousku a Švýcarsku. „Bylo logické, že z něj nacisti chtěli mít svého komika. A to se za celou dobu protektorátu nestalo.“

Proč ho tedy StB potřebovala odsoudit? „Pro ně to byl baťismus v kultuře. Velký úspěch soukromého podnikatele, který si na očích celého národa vydělal velké peníze.“ A nemohlo to souviset s tím, že hostil ve své vile Němce?

Hostitel Němců

„Nikdy tam nebyl ani Frank, ani Moravec. Chodili tam protektorátní přidělenci pro film. Ve většině případů česky mluvící Němci ze Sudet. Někteří z nich po válce dokonce velmi snadno vyvázli. Spekuluje se totiž, že pracovali pro obě strany. Dodnes se to považuje za celkem věrohodnou verzi.“

Krále komiků se dokonce zastal i sám Jan Masaryk, kterého Burian ve skeči parodoval. „Našli jsme v archivu dokument, že ministerstvo zahraničí nemá absolutně zájem na tom, aby byl Vlasta Burian souzen.“ Po svém návratu se na Burianovu stranu postavil i Jan Werich. A to ho s Voskovcem v Hlasu Ameriky nejdřív taky odsoudili jako kolaboranta.

„Měli tehdy velmi špatné informace. Byla válka. Jak Voskovec, tak Werich to ve svých vzpomínkách a dopisech sami přiznali.“ Právě Werich se později staral o to, aby se Burian vrátil k herectví. „Po roce 1948 se ale nesmělo improvizovat. Text byl posvátný, protože ho schválila cenzura, potažmo StB.“

Burianovo divadlo dostal skutečný kolaborant

Pro Buriana to byl mor. „Bez improvizace nemohl existovat. To, že ho Werich vytáhl do filmu Byl jednou jeden král, už bylo trošku ze soucitu. Už tam je cítit ten rozdíl. A ty další jeho filmy už nemá cenu ani vzpomínat.“ Paradoxem taky je, kdo po válce Burianovi sebral divadlo. Zdeněk Podlipný.

„Byl to sice velmi agilní soudruh, ale v roce 1942 sehrál roli odporného Žida v nacistické agitce Rothschild vítězí u Waterloo. Ne v rozhlase, kam by ho povinně dovezli. Ale v divadle Na Poříčí. S desítkami repríz. Byl to skutečný kolaborant.“

Korunní svědek Baarová

Jedním z těch, kteří Burianovu rehabilitaci dotáhli v roce 1994 do vítězného konce, byl právě Vladimír Just. Korunním svědkem byla Lída Baarová. „Přiznala, že vyšetřující soudce Bouchal ji pod výhrůžkou šibenicí přiměl podepsat předem připravené obvinění Buriana.“

Nebýt revoluce, tak k tomu nikdy nedošlo. „Ty materiály byly velmi pečlivě utajeny,“ popisuje Just. „Bohužel se toho nedočkal ani on ani ti, co ho měli rádi.“ Případ Burian podle Justa ukazuje, že v letech 1945–1948 neexistoval žádný právní stát. „Mýtus, že tady StB řádila až po roce 1948, tady padá.“

Pinard, Peter Richard : Humor ve službách pomluv. Prvky antisemitismu v tzv. „Politických skečích“ vysílaných Českým rozhlasem v letech 1941-1945. Terezínské studie a dokumenty 2007, s. 140-207.

Lit.: Suchý, Ondřej: Obžalovaný 3. In Pozitivní noviny, 31. 1. 2008. – Cit.: Patrně tím největším prohřeškem v očích trestní komise bylo jeho účinkování v rozhlasovém skeči Hvězdy nad Baltimorem (někdy psáno Baltimore). O co šlo? Český rozhlas přišel na sklonku roku 1941 s „novinkou“ – politickými skeči. Hvězdy nad Baltimorem byl první z nich. Vysílal se v sobotu 6. prosince 1941 a v tisku byl inzerován jako „satira na židovskou panamerickou konferenci a na sociální poměry demokratické Ameriky.“ Mimo Buriana v něm vystoupili ještě další komici (údajně např. Jára Kohout, ba i Jindřich Plachta). Zákulisí příprav natáčení těchto skečů částečně poodhaluje dopis dr. M. Očadlíka z 8. října 1945, adresovaný veřejnému žalobci u mimořádného lidového soudu v Praze, o němž se Vl.Burian zmiňuje jako o důkazovém materiálu ve svém dopise V.Jarošovi. Kopie dopisu ředitele rozhlasu dr. Očadlíka se zachovala a tak se můžeme dočíst:

“ K Vašemu dopisu oznamujeme:

l. Předpokládajíce, že Váš dotaz se týká politických skečů, oznamujeme Vám, že pan Vlastimil Burian účinkoval pouze v jediném, který se nazýval Hvězdy nad Baltimore. V tomto skeči byla mu přidělena úloha ministra Masaryka.

2. Nelze dnes zjistit, na čí rozkaz Burian přijal toto účinkování. Jisté je jen tolik, že rozhlasovému režisérskému oddělení byl pro toto účinkování rozkazem přidělen. Rozkaz mohl uděliti buď intendant Thürmer nebo německý „Sendenleiter“ Horst Pabel.

3. Výkon Vlasty Buriana v roli ministra Masaryka byl tehdy takový, že dodnes mezi pamětníky o něm koluje názor, že to byl výkon sabotážní, neboť mu chyběla zcela osobitost herecká, vtip, atd., takže výkon působil mdle a bezbarvě. Přejete-li si, můžeme jmenovati řadu svědků.

4. Podotýkáme, že Vl. Burian se o účinkování v rozhlase nikdy sám neucházel, že pro každé jeho vystoupení, i takové, na kterém mělo zájem české vedení rozhlasu, bylo ho nutno přemlouvat. Obecenstvo žádalo jeho účinkování a často se vyskytly útoky, které by jiný herec nebyl zvládl. Referenti zábavního pořadu měli se zajištováním souhlasu Burianova pro účinkování vždycky potíže největší.

5. Text skeče Hvězdy nad Baltimore přikládáme…“

Ano, Vlasta Burian se účinkování v rozhlasových politických skečích bránil. I o tom jsou dnes už konkretní důkazy. Cenný dokument, dokazující jeho úhybné manévry, mi daroval spisovatel František Kožík, kterému se dostal do rukou Burianův dopis, adresovaný Čs. rozhlasu 29. ledna 1942 (tedy následujícím měsíc po odvysílání prvního skeče). Vlasta Burian se v něm zříká dalšího účinkování tímto způsobem:

„Prosím, abyste laskavě tentokrát nepočítali s mou spoluprací na sketchi Obchod je obchod, poněvadž současně churavím vleklou laryngitidou, která – nemám-li ohroziti každodenní večerní představení v mém divadle – mi nedovoluje přes den zbytečně vycházeti. Nad to mi bylo právě odňato povolení jízdy autem a dlouhý pobyt v přeplněné tramvaji při jízdě ze vzdálené Hanspaulky by určitě zhoršil můj stav, trvale ohrožovaný nepříznivým počasím…“

Nejít o záležitost v tehdejší době tak nebezpečnou a ve svých důsledcích pro Buriana téměř tragickou, chtělo by se dodat, že nám král komiků zanechal v této švejkovské omluvence jeden z mnoha svých roztomilých improvizovaných komických výstupů.

Lit.: Beer, Lukáš: Dokumenty dokazují, že protektorátní rozhlasové skeče se u Čechů těšily poměrně velké oblibě. In web Náš směr, 24. 7.2012 (článek). – Cit.: „Tyto skeče by se měly dávat častěji. Jsou lepší než Moravcovy projevy, protože jimi národ dostává osvětu, zatímco Moravec chce jenom vyhrožovat.“

(Kresby Františka Voborského se velmi často objevovaly v protektorátním denním tisku. I osudu této osobnosti se věnuje kniha Radka Žitného o protektorátním
rozhlasovém skeči. Voborský byl totiž například i spoluautorem rozhlasového skeče „Letem světem“.)

Z rozsudku Mimořádného lidového soudu ze dne 26. února 1948: „Obžalovaný Josef Opluštil jest vinen, že od roku 1939, tedy v době zvýšeného ohrožení republiky, v Praze propagoval a podporoval nacistické hnutí tím, že psal do časopisů „Ejhle“ a „Nástup červenobílých“ stati obsahu štvavého. Tedy tiskem schvaloval a obhajoval nepřátelskou vládu na území republiky, čímž spáchal zločin proti státu dle §u 3 odst. 1 zák. č. 22/46 Sb. a odsuzuje se k trestu těžkého žaláře v trvání 7 roků…“. Josef Opluštil byl zadržen 14. května 1945 a posléze s ním probíhal proces po celé tři roky. I jeho články o Pepíčkovi v humoristickém časopisu Ejhle, jehož vedením byl poslední dva roky války pověřen, (sledujte seriál Našeho směru Smějeme se s Pepíčkem) a které vycházely dokonce ještě v dubnu roku 1945, mu výrazně přitížily při soudním procesu – uvědomíme-li si v podstatě už velmi bezvýchodnou vojensko-politickou situaci Říše, tak v nich Opluštil takřka až do poslední chvíle prokazoval až sebevražednou odvahu, když si bral na mušku Edvarda Beneše a nebezpečí nastolení bolševismu v našich zemích a dokázal mnohdy dokonce docela reálně ilustrovat poměry, které bezprostředně nastanou po příchodu spojeneckých vojsk na území Čech a Moravy. Někdy dokonce překvapuje, s jakou otevřeností „Pepíček“ používal ve svých textech nejrůznější historky, které šířila „šeptanda“, a dokázal hovořil přímo její řečí. Netajil se ve svých textech vizí, že po osvobození nastane vyřizování „se zrádci“ a mnozí spoluobčané se najednou budou na poslední chvíli předhánět v tom, jak si budou navzájem dokazovat, že nespolupracovali s Němci a byli aktivní „v tem odboji“. Všímal si ale také, že mnoho spoluobčanů si v poslednch měsících války pomalu ale jistě zajišťovalo příslovečná zadní vrátka a opatřovalo si už „alibi“ pro případ, až se v Praze objeví první ruský tank. Narážel ve svých textech často na to, že se už dávno chystají seznamy osob, „které se budou po osvobození věšet“. A se svými čtenáři se „Pepíček“ na jaře 1945 rozloučil v sebeironické a ne příliš optimistické úvaze o tom, jak se to dál asi s Pepíčkem „bude koulet“. Pár týdnů na to Opluštila zastihl osud, který pravděpodobně neodvratně očekával. Ale jeho práce pro humoristický časopis Ejhle která se rozvíjela až od roku 1944, činila pouze část předmětu obžaloby jeho osoby.

Amatérský badatel Radek Žitný se osudem Josefa Opluštila podrobně zabýval ve své knize Protektorátní rozhlasový skeč. Jak zlomit vaz (nejen) králi komiků, která vyšla před dvěma lety. Jak už samotný titul této práce napovídá, sledoval Žitný éru politicko-satirických skečů v protektorátním českém rozhlasovém vysílání, která byla zahájena v listopadu 1941 a pokračovala prakticky až do konce války. Josef Opluštil byl autorem naprosté většiny těchto skečů a jejich počet se pravděpodobně blíží stovce. A právě za ně se Opluštil musel po válce před soudem zodpovídat. Radek Žitný dosti detailně nahlédl do zákulisí vzniku pravidelného vysílání a snažil se vylíčit osud jednotlivých více i méně známých osobností, které ve skečích přímo účinkovaly anebo se podílely na tvorbě textů, písniček a námětů. V anotaci ke knize se uvádí: „Právě v rozhlase té doby se zrodil rádoby satirický útvar zvaný skeč, který svou proněmeckou orientací způsobil mnoho škod a zasel i podhoubí mnoha životním tragédiím. Svůj stín vrhl i na Vlastu Buriana, který po válce musel čelit ne zcela opodstatněným důsledkům jediného vystoupení, a to z donucení. Paradoxně to jeho osud ovlivnilo mnohem zásadněji, než osud těch, kteří byli skutečnými duchovními otci kolaborantských „taškařic“, nicméně v roce 1945 stačili včas převléct kabáty a stali se úctyhodnými občany…“

Kvalita tohoto jinak bezpochyby zajímavého a detailně zpracovaného díla Radka Žitného však dosti nadmíru trpí autorovou slabostí pro vkládání subjektivních moralizujících úsudků a vnášení někdy dosti černobílého vidění světa mezi velké množství nepochybných faktů obsažených v knize. Tak trochu to připomíná tvorbu komunistických a postkomunistických historiografů. Žitný se ze zásady o rozhlasových skečích a o jejich tvůrcích vyjadřuje s despektem a s pejorativním nádechem. Životní dráhu Josefa Opluštila autor líčí v tom nejhorším světle – rodáka z Prahy (1908) popisuje jako zásadně nemorálního kariéristu, připisuje mu v jeho činění čistě touhu po finančním zisku a suverénně ho obviňuje za udavačství, ačkoliv mu do poválečným soudem nebylo nikdy prokázáno. Žitný například píše o počátcích Opluštilovy kariéry u Českého rozhlasu dosti sebejistě toto: „Josef Opluštil se tak stává autorem politických skečů. Z předchozích kapitol je jasné, že se také značnou měrou sám angažoval a rozhodně nebyl nijak extrémně nucen. Jeho touha po penězích jej motivovala více.“ O Opluštilově tvorbě pro časopis „Ejhle“ Radek Žitný soudí, že „jeho odpuzující články si s ničím nezadaly s politickými skeči, naopak je v mnohém předčily.“

Kniha je vůbec plná Žitného klasifikování, které odbornou úroveň badatelské práce autora naprosto zbytečně znehodnocuje. A tak tedy samozřejmě, že rozhlasové vysílání mělo „rádoby satirické humorné formy“, „oplzlosti z Opluštilova pera“ se v rozhlase vysílaly ještě v dubnu 1945, samozřejmě, že „zneuznaný redaktor Josef Opluštil ,vybudoval svoji kariéru´na pokleslých jevištních fraškách, antisemitských článcích a především na oplzlých rozhlasových skečích“, samozřejmě, že Opluštil tvořil „obludné propagandistické články“ do časopisu Ejhle a „odporné antisemitské články“ pro časopis „Nástup červenobílých“. Žitný neopomněl se opovržlivě vyjádřit o Opluštilově soukromém životě (jeho milostné avantýry) a skutečnost, že na základě milosti prezidenta republiky byl obžalovaný roku 1955 podmínečně propuštěn na svobodu, komentuje autor knihy slovy: „Ze svého původního trestu si odpykal jen polovinu – jak bývá spravedlnost slepá!“ Opluštil redigoval za Protektorátu také humoristický časopis „Šejdrem“ a Radek Žitný se opětovně potřeboval k tomuto faktu vyjádřit se svým posudkem: „Tyto noviny patřily k nejotřesnějším antisemitským plátkům, které byly i přes svou primitivitu mezi protektorátním obyvatelstvem oblíbené a vycházely v tisícových nákladech.“ Podobně tiskovina Arijský boj si vysloužila od Žitného titul „odpudivý list“ a program Českého rozhlasu „Rudá nemoc“ (z 21. prosince 1941), který se opíral o Čapkovo dílo „Bílá nemoc“, ohodnotil Žitný jako „nejotřesnější skeč ze všech“. Naštěstí pochopila nová mladá generace profesionálních českých historiků, zabývajících se dějinami Protektorátu, že hodnotná informace podložená na faktech se dá čtenářům předložit i s minimálním zásahem subjektivních postojů ze strany historika, jak dokládá několik děl z období posledních pěti let. Zde by se Radek Žitný mohl ještě inspirovat.

Nicméně, odmyslíme-li si tuto stránku předkládané knížky, má čtenáři i tak rozhodně co nabídnout. Autor ji doplnil vklady kompletních přepisů autentických rozhlasových skečů, které byly odvysílány. Je to ideální příležitost, aby si čtenář učinil svůj vlastní objektivní úsudek o „rádoby satirickém humoru“ a „odpudivém obsahu“ skečů, aniž by k tomu potřeboval moralizování a poučování autora. Publikace obsahuje mnoho zajímavých fotografií, které vytvářel a aranžoval Český rozhlas pro sdělovací prostředky jako propagační materiál. Vidíme na nich známé i neznámé komiky v převlecích Bena Ešedy (Beneše), Honzíka Masaryků, nebo i pěvecký kabaret „Israelit-Boys“ z „Eda-Klubu“ v odpovídajících kostýmech.

Josef Opluštil už jako 21letý stál za autorstvím frašky „Datel na semaforu“, která kritizovala ještě za bývalého režimu poměry v první československé republice. Polední list v lednu 1942 o Opluštilovi napsal, že „Burianovo divadlo si tehdy dokonce objednalo i jeho hru „Hrad na splátky“. Když se však ukázalo, že hra má protižidovskou tendenci, prosadil dramaturg Žid Kodíček, že byla zamítnuta.“ V redakci humoristického časopisu Šejdrem se Opluštil účastnil na spoluvytváření postavy Josefa Nohýla. Jmenované noviny ke ztvárnění této postavičky dodávaly: „Pomýšlel i na její zfilmování. Kabinetní kancelář bývalého presidenta Beneše však tento úmysl zmařila.“ Opluštil nebyl členem žádné nacionálněsocialistické organizace, pouze fašistického Národního tábora. V průběhu roku 1941 podává pak žádost o přijetí do tiskového oddělení Českého rozhlasu, kde pak zastává pozici referenta literárně-dramatického odboru a redaktora reportážního odboru. Stává se z něj autor politických skečů a seznamuje se s básníkem „ErJé“, členem Vlajky, který mu má být k ruce v případě textování melodií. Dále spolupracuje s klavíristou a hudebním skladatelem Oldřichem Šmaterou. Vzniká tak ústřední autorská trojice, která „společnými silami dokáže v následujících měsících vyplodit téměř geniální kolaborantská a propagandistická díla“, uvádí autor Radek Žitný ve své knize. Od listopadu 1941 jsou jeho skeče uváděny ve vysílání Českého rozhlasu a potrvá to až do dubna 1945. Nejintenzivněji byly však vysílány od podzimu 1941 (každý týden nový skeč, mnohdy reprízovaný) až do léta 1942. Během tohoto období jsou uváděny skeče i ostatních autorů. Opluštil se stýkal s vedoucími činiteli Zelených hákových křížů a mnohými aktivistickými redaktory, především z redakce Árijského boje. Od jara 1942 podle autora knihy nastává přestávka v tvorbě Josefa Opluštila v rozhlase, a až začátkem ledna 1944 byl vyzván Němcem Pabelem, vedoucím politického vysílání rozhlasu, aby spolupracoval zase na skečích. Začala tak druhá vlna Opluštilových skečů, v roce 1944 však již žádný s předních českých komiků ve skečích neúčinkoval.

Po válce následovalo Opluštilovo zatčení a původní rozsudek Mimořádného lidového soudu z února 1948 k trestu těžkého žaláře v trvání 7 let byl dne 23. dubna 1948 navýšen. Opluštil byl znovu odsouzen podle stejného paragrafu, tentokráte již s definitivní platností k trestu těžkého žaláře v trvání 16 let. Zůstali po něm dva nezaopatření nezletilí synové. Žitný zmapoval i Opluštilův život po odsouzení. Celý trest si odpykával v tzv. nucených pracovních oddílech a prošel věznicemi a pracovními tábory v Plzni na Borech, Litoměřicích, Libkovicích u Duchcova, Zámrsku, Ostrově nad Ohří. Pracoval jako horník, a sice s takovou vervou a zapálením, že byl velmi oblíben u svých mistrů. Propuštěn byl předčasně 20. května 1955, stal se spolupracovníkem StB a od roku 1966 nejsou o jeho životě známy žádné bližší zprávy, jen že po svém propuštění z vězení žil určitou dobu v obci Velká Čeperka u Pardubic.

Věnujme se ale nyní ale jiné stránce této éry vysílání Českého rozhlasu, a sice tomu, jak tyto skeče přijímala protektorátní česká veřejnost. Radek Žitný se nezdráhal tohle téma docela střízlivě nakousnout a konstatoval, že „podle některých výpovědí byla první vlna skečů velmi úspěšná a posluchači se dožadovali desítkami a stovkami dopisů jejich opakování“. Na jiném místě hovoří autor dokonce o „stovkách a tisících pochvalných dopisů“ od Čechů. Tyto autorovy údaje o pozitivních ohlasech potvrzují nejen zmíněné výpovědi, ale i různá tajná německá hlášení uložená v archivech, o kterých se Radek Žitný ve své knize nezmiňuje. A nejen to, tyto dokumenty z roku 1943 potvrzují, že skeče byly u Čechů poměrně oblíbené i po uplynutí „první vysílací vlny“. Jak známo, německá situační hlášení z Protektorátu se nesnažila reálnou situaci přikrášlovat a jsou běžně plná zmínek o protiněmeckém smýšlení českých občanů. Zprávy o přijetí rozhlasových politických skečů českým obyvatelstvem však vyznívaly překvapivě pozitivně.

Než nahlédneme do tajných německých zpráv, uveďme si pro ilustraci několik příkladů ohlasů českého posluchačstva, které poskytuje ve své knize Radek Žitný. Zveřejňuje např. fotokopie čtenářských dopisů, jako kupříkladu reakci spokojeného čtenáře na vysílání relace „Co víte o Židech“: „Je to hezké od Vás páni, že jste se konečně rozhodli zabývati se nejpalčivějším problémem – židovskou otázkou. Poslouchal jsem se zájmem středeční přednášku p. Peřiny (škoda, že tento pán s tím tak pospíchal) a těším se na další cyklus, který doufám, že objasní všechny záhady kolem židovského problému, který je tak zadrmolený, že se v něm nikdo nevyzná. Při této příležitosti prosil bych dotyčné přednašeče, aby své přednášky otiskli také v novinách, aby to mohl pochopit i ten, kdo nemá radio nebo komu to ušlo pro zaneprázdnění. Na dnešek se opět těším a doufám, že se něco závažného o Židech opět dozvím. Děkuji Vám páni a přeju k další osvětové činnosti tohoto druhu hodně zdaru!“

Mezi posluchači vysílání českých skečů se kupodivu našli i sudetští Němci, jak dokládá další dopis majora Rudolfa Purma z Liberce, datovaný z 9. února 1942, kterému se líbila báseň „dělnického básníka Rejthara“ Východní fronta: „Tento příspěvek na mne zanechal takový dojem, že bych Vám byl velmi vděčný, kdybyste mi zaslali opis toho samého.“ A dodával, že lituje, že od té doby, co se stal Emanuel Moravec ministrem (v lednu 1942), tak už nehovoří pravidelně v rozhlase o situaci na válečných polích. „Musím se přiznat, že jsem toho dříve jako Němec stále litoval, že jeho vývody nemohly být zpřístupněny v německém jazyce také německému národu“, poznamenával posluchač Purm. Jiní posluchači do rozhlasu například posílali přímo náměty na tématiku dalších skečů nebo se pokoušeli i sami něco vytvořit. Alois Kříž (narozen 1911), známá osobnost Českého rozhlasu, těmto nadšencům s radostí odepisoval. Po válce byl tento programový referent aktualit Českého rozhlasu zadržen a částečně lynčován davem a v roce 1947 odsouzen Národním soudem k trestu smrti. Křížova poslední slova zněla: „Ať žije národ, ať zhyne bolševismus!“

Pro obrázek jen několik titulů vysílaných programů, některé z nich zaznamenaly obzvláštní úspěch: úplně první pořad z 1.11.1941 nesl titul „Pan Češpiva se osvobodil“, za zmínku stojí i „Hvězdy nad Baltimore“ (6.12.1941), „Rudá nemoc“ (21.12.1941), „Americký protektorát Čechy a Morava“ (16.6.1943) a pak, spíše pro dokreslení, všeříkající tituly z Opluštilovy tvorby s posledních měsíců války – „Bolševismus není tak zlý“ (28.2.1945) a „Za pět minut dvanáct“ (11.4.1945).

K údajům v knize Radka Žitného je vhodné navíc ještě doplnit, že například v průběhu roku 1943 bylo zvykem, že šéf IV. oddělení Úřadu říšského protektora pro kulturní politiku Martin Paul Wolf k sobě každý pátek v 18 hodin zval SS-Untersturmführera Pabela, který byl zodpovědný za vysílání pořadu „Kdysi a dnes“, a vrchního sekčního radu Neumanna, který pomáhal zpracovávat materiál, aby společně za přítomnosti vrchního vládního rady Zankla prodiskutovali návrh vysílání na další týden. Program se vysílal každou středu od 20.45 do 21.00 hodin, i v té době vypomáhal při tvorbě Josef Opluštil. Wolf propagandistický význam vysílání rozhodně nepodceňoval, jak dokazuje například jeho nadšení po odvysílání pořadu „Hlas Čechů věrný vlasti“ – zasazoval se o to, aby pořad byl vysílán nejméně jednou týdně.

Velmi dobře a objektivně zdokumentované byly ohlasy českého obyvatelstva na vysílání pořadu „O čem se hovoří“, jehož autorem byl Opluštil a který byl na programu Českého rozhlasu dne 5. března 1943 večer. Tento skeč navazoval tematicky na to, jak šeptaná propaganda reagovala na projev K. H. Franka v pražské Lucerně z února 1943. V dochované tajné zprávě se uvádí, že pořad měl tentokráte vyšší okruh posluchačů, protože v 19 hodin hlasatel rádia podal informaci, že tentokráte odpadne rozhlasový projev ministra Moravce a místo toho bude odvysílán skeč. „I se zohledněním ojediněle negativních hlasů si tento skeč nalezl u českého obyvatelstva naprosto příznivou odezvu. Mnohdy lidé, podobně jako při projevu státního tajemníka (K. H. Franka), silně litovali, že obyvatelstvo na toto rozhlasové vysílání předtím nebylo častěji upozorňováno, čímž by se bezpochybně docílilo mnohem širšího pole účinku. Často bylo vyslovováno přání, aby byl tento skeč po předešlém oznámení opakován a aby v budoucnu byly přinášeny takovéto a podobné rozhlasové hry, které prý mají mnohem hloubější a účinnější propagandistické působení než obyčejné Moravcovy projevy. Všeobecně se líbil opravdově česky lidový způsob dialogu, který do značné míry odpovídal české mentalitě, takže i když lidé ne vždy souhlasili s obsahem vysílání, přesto se toto neminulo svého účinku. Obzvláště v první části se dalo jasně poznat, že tvůrcem musel být nějaký znalec české národní duše. Vůbec již sám nápad se musí označit za mimořádně výstižný. Mnozí posluchači (Jihlava, Mor. Ostrava aj.) se vyjádřili, že 50 procent obsahu skeče odpovídalo pravdě, protože se prý skutečně velký počet Čechů v tomto smyslu bavil o projevu státního sekretáře. Jen se prý lidé diví, jak dobře jsou německá místa informována o skutečných náladách českého obyvatelstva. Vysílání především ve své první části zapůsobilo tak ohromujícím způsobem, že si mnozí Češi nejprve mysleli, že si naladili nějaký nový nepřátelský vysílač. Skeč prý ve svém účinku bezpochyby dokázal ve velké míře vyvrátit námitky, které byly šeptanou propagandou předneseny proti projevu státního sekretáře, a může být z hlediska své lidovosti a průkaznosti označen za krajně zdařilý. Také rozdělení rolí na jednotlivé skupiny povolání prý z politického hlediska velmi silně odpovídalo skutečnosti. Pouze přehnaný aktivismus gymnaziálního profesora byl označen za krajně slabý nebo „příliš přehnaný“. Mezi veřejností je až moc dobře známo, že právě tento stav povolání doposud prokazoval největší pasivitu a odmítání vůči Říši. Typické je proto vyjádření jednoho dělníka Škodovky, který poznamenal, že ,vláda může klidně vypsat nálezné 5000 korun na nějakého takového učitele a stejně se žádný takový nenajde´.“

V této zprávě z 8. března 1943 se dále uvádělo: „Pro přijetí skeče v různých českých vrstvách obyvatelstva je charakteristické chování hostů ve třech hostincích v Jindřichově Hradci (pol. okres Telč) během přenosu. Zatímco si v Grand Hotelu, který je silně navštěvován českým měšťanstvem, čeští hosté přenosu sotva všímali a tento si vyslechli bez komentářů, byly ty dva ostatní navštěvované lokály z většiny přeplněny příslušníky dělnické vrstvy. Všichni přítomní poslouchali s napětím a s obzvláštním zájmem rozhlasovou hru. Ze živě vedených debat, které byly následně vedeny, se dalo usoudit, že lidé se s přenosem cítili být naprosto ztotožněni. Poměrně řídké negativní ohlasy byly zaznamenány téměř výlučně z českých kruhů inteligence a z kruhů, které jsou Němcům vysloveně postaveny nepřátelsky. Většinou se omezují na vyjádření, podle nichž nejsou tato vysílání ničím jiným než neobratnou propagandou. Prý je až příliš průhledná tendence na to, aby tím mohl být změněn názor českého obyvatelstva. Ale po různu se i v těchto kruzích dají rozeznat obavy, že by se takto šikovnou propagandou daly oslovit široké kruhy jejich spoluobčanů….“

Ve zprávě se pak uvádí několik konkrétních ilustrací názorů českých občanů na vysílaný skeč. Jeden český dělník z Prahy se prý vyjádřil slovy: „Tímto způsobem se může člověk najednou dozvědět, jak kruhy inteligence interpretují všechna opatření vlády a jak provádí šeptanou propagandu.“ Jeden český dělník z Moravských Budějovic zase po poslechu řekl: „Všechno, co se řeklo, je pravdou. Je pravda, že my dělníci jsme za časů republiky neměli co jíst a že se nám teď za války daří poměrně lépe. My dělníci v žádném případě netoužíme po Benešově návratu.“ (Taky trochu charakteristická výpověď, vzhledem k tomu, jaké byly nálady českého dělnictva po roce 1945 a jeho sympatie k Benešovi.) Jiný dělník z Jihlavy prohlásil: „Tyto skeče by se měly dávat častěji. Jsou lepší než Moravcovy projevy, protože jimi národ dostává osvětu, zatímco Moravec chce jenom vyhrožovat.“ Samozřejmě byly ve zprávě zaznamenány i negativní ohlasy: „To je nesmysl“, řekl jeden příslušník inteligence z Jihlavy, „ten skeč si stejně nikdo neposlechl, protože každý rozumný Čech si vypnul přístroj.“ Naproti tomu knihkupec z Hradce Králové: „Jednotlivé postavy byly výtečně vykreslené, mohlo to být ještě mnohem delší.“ Úřednice z Hradce Králové poznamenala: „Jenom jsem se divila, že Němci mají tu odvahu, že nechají příznivce Beneše tak otevřeně mluvit proti sobě. Němci se musí cítit hodně silně, když mají k něčemu takovému odvahu.“ Jeden český brněnský právník, který měl vedoucí funkci, zase řekl, že jej velmi překvapila otevřenost, se kterou se rozhlas s tímto čistě politickým tématem vypořádal. Snahy rozhlasu jsou prý mimořádně chvályhodné. Jeden bývalý brněnský krajský tajemník Národního souručenství označil vysílání, které jej velmi nadchlo, za zdařilý úder největšího stylu a zdůraznil, že se skeč musí za každých okolností zopakovat ve vhodnou denní dobu. Jeden český živnostník z Českých Budějovic se vyjádřil skepticky: „Ať už si Němci tak pěkně vykládají, teče jim voda do bot. Tahle vysílání byla očividně sestavena Němci, ale ať těhle povídaček raději nechají, protože nikoho nepřesvědčí.“ Jiný český dělník z českobudějovické továrny na tabák řekl: „Ti v Praze nám vidí do žaludku. Je na tom hodně pravdy.“ Jeden český obchodník z Olomouce, který byl dřív znám svými projevy nepřátelství vůči Němcům, řekl: „To byla včera v rádiu sranda. Ti jim teda pěkně řekli pravdu, ale mají recht, kdyby se bolševismus dostal do našich zemí, tak by s námi byl konec. Četl jsem v novinách, jak GPU nechává v Rusku zabíjet lidi.“

Co zbývá dodat? O autentičnosti výpovědí v této německé zprávě není potřeba nikterak pochybovat – nebyla jako jedna z mnoha určena pro veřejnost a lze z ní tedy objektivně vyčíst skutečné nálady českého protektorátního obyvatelstva, které naproti tomu značně přikrášloval běžný oficiální tisk. Mnoho Čechů přijímalo „protibenešovské“ a protižidovské rozhlasové skeče tedy vlídně a dožadovalo se jejich reprízy. A zdá se, že zvláště čeští dělníci měli toto vysílání poměrně v oblibě.

Lit.: Kočík, René: Vlasta Burian: Co v Bohémě nebylo. In Týdeník Rozhlas 14/2017 (rozhovor s Michalem Ježkem). – Cit.: Propagandistický výstup Hvězdy nad Baltimore jako by rozpůlil život Vlasty Buriana mezi slávu a pád. Král komiků toho však za rozhlasovým mikrofonem vytvořil mnohem víc. Vypráví o tom rozhlasový archivář Michal Ježek v aktuálním Týdeníku Rozhlas.

Lit.: Baroch, Pavel: Rozhovor Týdne. Jindřich Plachta a jeho tajemství: proč byl zapáleným komunistou? In web Týden, 22. 9. 2018 (rozhovor s Pavlem Taussigem). – Cit.: (…) Měl osobní charakter, ve vypjatých situacích, jako byla právě okupace, se jeho povaha v mých očích mění ve statečnou. Vdova po Vladislavu Vančurovi napsala krásnou knihu vzpomínek. Zmiňuje tam i období, kdy jejího manžela nacisté zatkli. Mnozí z jejich přátel se jí potom začali stranit. Jindřich Plachta byl naopak jeden z prvních, kteří jí nabídli pomoc. Aby Plachta nemusel vystupovat v antisemitském rozhlasovém skeči Hvězdy nad Baltimore, v jejímž jednom dílu se zkompromitoval Vlasta Burian, šel raději do nemocnice a nechal si operovat žaludeční vředy – aniž to v tu chvíli bylo nutné. Významný lékař profesor Bedřich Placák později vzpomínal, co Plachta tehdy řekl: „Rozhodl jsem se raději zemřít než cokoli udělat tam pro ty svině.“ Na rozdíl od jiných rovněž odmítl hrát v německých filmech a zdůvodnil to tím, že by okupanti nepřijali jeho pseudonym Heinrich von Leintuch. (…)

Lit.: Hlavatý, Pavel: Bahno protektorátního humoru: rozhlasové skeče. V jednom hrál i Vlasta Burian. In web ČRo Plus, 5. březen 2020 (článek + nahrávka k poslech)u. – Cit.: Na pojmu rozhlasový skeč by samo o sobě nebylo nic závadného. Pokud to ovšem slyšíme ve spojení s lety druhé světové války a protektortátu (sic!), měli bychom zbystřit.

 

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

(c) 2005 - 2011 Panáček v říši mluveného slova | autoři: Přemek, Beatman, ixi a Rickie | mapa webu

• Domů