Postřehy z festivalu Prix Bohemia Radio aneb Rozhlas sobě

Přidal: Přemek |

Říjen 21, 2009

Jakub Kamberský

Student FF UK katedra kulturologie

Ve čtvrtek 8. října 2009 v rámci festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio uspořádalo Sdružení pro rozhlasovou tvorbu seminář na téma Kulturní a umělecká funkce rozhlasového vysílání.

(V následujících odstavcích hodně zobecňuji a zjednodušuji, ale činím tak zcela záměrně. Nerad bych totiž posluchače uteoretizoval k smrti.)

Jistým leitmotivem semináře byla otázka, jak povýšit povědomí široké, ale i té sofistikovanější veřejnosti o uměleckém slovu a rozhlasu vůbec, jako nedílné součásti veřejně-mediálního života.

Nejinak tomu bylo v úvodním slovu tehdejšího redaktora literární redakce Jana Halase. Zalamentoval nad – pro rozhlasové umění a jeho příznivce – žalostným přístupem redaktorů kulturních rubrik, kteří přinášejí recenze o divadelních představení, o filmech a hudbě, třeba i nevalné úrovně, ale o premiéře výtečného uměleckého pořadu už nikoli. Také si položil otázku, zda je dobře, že rozhlasové literárně-dramatické vysílání je bráno jako jistá samozřejmost.

Prvním přednášejícím byl prof. Jan Vedral, jenž přednesl rozsáhlý příspěvek s – jak jeho zvyklostí – rozsáhlým titulkem, Kulturní funkce veřejnoprávního rozhlasového vysílání v tekuté postmodernitě a podtitulem Občané parukáři se obracejí na občana Robesspiera s prosbou o pomoc. Jelikož odkazujeme s laskavým svolením autora na text přednášky, velmi stručně:

Jan Vedral s despektem hovořil o floskuli, kterou se zaklínají mnozí rozhlasoví pracovníci; kultura a kulturnost je chápána a brána coby nezastupitelná funkce rozhlasového vysílání, jež je mnohdy ale k zármutku všech náročnějších posluchačů suplována něčím, co můžeme v klidu nazvat jako popkultura, či pseudokultura.

Dochází ke schematizaci ve vysílání, zjednodušování vyřčených obsahů, či rozdělování časově rozsáhlých inscenací kupř. na dvě sobotní odpoledne, aby to náhodou nebylo pro vnímání posluchače příliš dlouhé, příliš náročné.

J. Vedral se ve svém podnětném příspěvku zvláště zamýšlí nad pronikáním showbussinesu do umění s historickými exkurzy.

Další přednášející byla erudovaná vedoucí Archivních a programových fondů Eva Ješutová. Text její přednášky rovněž přinášíme, takže také opět stručně. Pohovořila o kulturních tendencích v historii vysílání Československého, později Českého rozhlasu. Zmínila jak blahé, tak i neblahé mezníky.

Třetí přednášející teoretik Vladimír Karfík pohovořil obecně o slovu a jeho dorozumívací funkci. Přes rozvoj knihtisku, tisku, dospěl k mluvenému slovu, ke zvukové stránce jazyka a její kultivovanosti.

Varoval před rozkolísanou úrovní jazykové kultury ve vysílání rozhlasu. Tyto sestupné tendence spatřuje zejména v rozvoji komerčních stanic, které jak známo o kultivovanost příliš nebo dokonce vůbec nedbají. Dalšími důvody je na jedné straně neformálnost, jako projev autenticity, či nucení mluvčích do spisovné češtiny. Na jedné straně, tvrdí Karfík, tu pak máme vysokou kvalitu literárních pořadů a na straně druhé rezignaci na kultivovaný projev v běžném hovoru, tedy např. při rozhovorech, besedách, diskusích.

Závěrem vystoupili ředitel stanice Vltava Lukáš Hurník a šéfredaktorka stanice Praha Bronislava Janečková.

Oba podstatně promluvili o vymezení stanic. Zamysleli se nad tím, pro jaký druh posluchačů ta která stanice má být určena, jak má být profilována. V tomto duchu se nesla následná diskuse.

Závěrem tedy lze říct, že jistou cestou je vyprofilovat stanice, tak aby byly stylově rozpoznatelné, efektivní propagace, klást důraz na kvalitní dětské pořady, vrátit rozhlas zpět do rodin, protože v samotné rodině je třeba začít.

Názory a komentáře