Kulturní tendence v rozhlasovém vysílání

Přidal: Přemek |

Říjen 21, 2009

Eva Ješutová

Tento komentář byl pronesen na festivalu Prix Bohemia Radio 2009 Poděbrady

Kultura a rozhlas jsou pojmy, které od zahájení pravidelného rozhlasového vysílání u nás neodmyslitelně patří k sobě. Kultura v podobě přímé jako hudební díla, hry, dramatizace, recitace apod., nebo zprostředkovaně ve formě přednášky, výkladu, úvodního slova, ale také zprávy, rozhovoru, vyprávění, recenze či kritiky provázela rozhlasový program od počátku, přes všechna více či méně radostná údobí a i dnes je jeho nedílnou součástí, a to v podstatně košatější podobě.

Je to téma, kterým se lze zaobírat z nejrůznějších úhlů pohledu. Je možné sledovat, jakým způsobem se ve vysílání vyskytovaly jednotlivé oblasti kultury, jakých k tomu bylo užíváno žánrů, v jakých časech se kulturní pořady vysílaly, jaký byl jejich podíl na celkovém vysílacím čase, jaké programové řady, popř. cykly se věnovaly buď výhradně nebo převážně kultuře, jakou v průběhu let procházely proměnou, jaká kulturní oblast dostávala či dostává největší prostor ve vysílání. Lze také sledovat kritérium provenienční, zařazení tvorby kulturních programů v rámci rozhlasové organizační struktury či redaktory, kteří se kulturou ve všech podobách zabývali. A je možné se věnovat i těm oblastem nebo směrům kultury, které naopak ve vysílání prostor nedostávaly. Totéž platí i o autorech a interpretech. Konec konců součástí kulturních tendencí v rozhlasovém vysílání je i jazyková a firemní kultura, která rovněž procházela určitými vývojovými peripetiemi. Postihnout kulturní tendence v úplnosti výrazně přesahuje možnosti tohoto příspěvku, pokusím se o jakýsi hutný nástin toho, jak se vyvíjel vztah kultury a rozhlasového vysílání v historické posloupnosti.

Počátky rozhlasového vysílání

V době zahájení rozhlasového vysílání, počátkem dvacátých let 20. století, bylo společenské klima pro všestranný rozvoj české kultury velmi příznivé. Rozmach kultury a umění nutně ovlivnil vznikající a programově se utvářející rozhlas. Již při zrodu rozhlasového vysílání bylo jednou z priorit zvyšování kulturní úrovně a vzdělanosti posluchačů.
V prvních letech tvořila podstatnou část kulturního programu hudba. Programový věstník Radiojournal v č. 1 z r. 1925 charakterizuje poslání rozhlasu následně: „Rozhlasu bylo určeno, aby převzal úlohu výchovnou, aby seznámil i zapadlý venkov s dobrou hudbou, učinil mu přístupnou operu i koncertní síň.“ Šlo tedy téměř výhradně o hudbu vážnou nejvyšší umělecké úrovně: „Naší zásadou vždy bylo a bude nehledati laciné populárnosti v sestupování k nejširším zálibám, nýbrž povznášeti posluchače na vyšší stupeň, což je nevyhnutelné, má-li se radio státi předmětem zábavy a má-li plniti svoje poslání kulturní.“

Prvními účinkujícími v hudebních pořadech byli hudebníci orchestru kina Sanssouci, brzy přibyli i profesionální operní zpěváci. V prvních měsících se program tvořil podle toho, jaké se podařilo zajistit účinkující. Spolupráce s renomovanými divadelními zpěváky a hudebními tělesy a také kulturními institucemi umožnila rozšířit programovou skladbu o tematické hudební večery, věnované buď významné osobnosti (často k jejímu výročí) nebo určitému hudebnímu žánru.

Slovesný program v roce 1923 se omezoval na drobná programová hlášení, zpravodajství, pokusy s recitací a improvizované pohádky v podání Emmy Tučkové, jeho význam, rozsah i kvalita výrazně vzrostly s příchodem Adolfa Dobrovolného, který zavedl i pravidelné literární večery. Zpočátku zařazoval podle okamžitých programových potřeb hlavně recitaci.V oblasti slovesné převažovaly jednoduché tvary – četba povídek, monology a dialogy, literární eseje a „radiofejetony“. Od srpna se literární večery vysílaly denně.

Postupně do vysílání začaly pronikat v podobě přímé i další oblasti kultury. Své místo ve vysílání získávaly přednášky, přinášející kulturu zprostředkovaně, ovšem ze všech jejích oblastí. Ostatně s některými – jako je např. výtvarné umění, architektura, balet – lze posluchače seznamovat jen zprostředkovaně. I když současná multimediální éra i toto tabu prolamuje.

Od září 1924 přibyly i večery dramatické – jednotlivé scény či dialogy nebo rozsáhlejší ukázky z klasických divadelních her. Nevýhodou dramatického programu vzhledem k živému vysílání byly poměrně pozdní vysílací časy, protože herci byli k dispozici až po skončení představení divadelních. Od r. 1925 se vysílání objevily i kabarety, ve kterých účinkovala Červená sedma či Vlasta Burian.

V první fázi rozhlasového vysílání převažovala funkce reproduktivní, rozhlas poskytoval svým posluchačům pasivní akustický obraz, zvukový dokument zprostředkovaný rozhlasovou technikou. Od jara roku 1926 do vysílání zařadil řadu veřejných tzv. samostatných koncertů Radiojournalu s programem podle vlastního dramaturgického a uměleckého plánu. Představují i významný krok k vlastní tvůrčí (produktivní) umělecké práci a k postupnému programovému osamostatňování Radiojournalu. Přispěly i ke vzniku vlastního rozhlasového orchestru, u jehož zrodu stál dr. Jaroslav Krupka. Prestiž rozhlasu jako významné kulturní instituce se ještě posílila příchodem Otakara Jeremiáše, rozhlas se stal významným kulturním a uměleckým centrem českého hudebního života, zvláště se zasloužil o seznámení s tvorbou soudobých autorů. Od počátku 30. let začal rozhlas vysílat i přenosy koncertů a festivalových programů i ze zahraničí (zvláště ze Salcburku a Bayreuthu) a domácí koncerty vysílat do zahraničí. Rozhlas se tak významně zasloužil o seznámení zahraničních posluchačů s českou hudbou.

I v dramatické oblasti se Radiojournal nespokojil s přejímáním hotových děl upravených pro svou potřebu, ale koncem roku 1926 vypsal soutěž na rozhlasovou aktovku.

Neshody v otázce dalšího směřování uměleckého programu byly i jedním z hlavních důvodů odchodu prvního programového šéfa Miloše Čtrnáctého. Ve funkci jej vystřídal PhDr. Miloš Kareš, který vytvořil solidní základy rozhlasové dramaturgie v oblasti slovesného vysílání. Za hlavní cíl považoval výchovu a vzdělávání nejširších vrstev posluchačů. Přímé přenosy činoherních představení z divadel nahradily adaptace divadelních her. Na jejich realizaci se Kareš často podílel jako autor, překladatel, autor rozhlasové úpravy a režisér. Upřednostňoval klasické divadelní hry, ale nevyhýbal se ani tvorbě soudobých autorů.

Významným krokem k posílení kulturní funkce rozhlasu byly smlouvy uzavírané s kulturními institucemi (divadla, ČF, Urania). Přednášky o kultuře a umění posluchačům zpočátku zprostředkovávali převážně teoretici, později i významní představitelé kultury.

Léta třicátá

jsou charakteristická dalším rozmachem české kultury a jejího pronikání do ciziny, v rozhlasovém vysílání ve znamení zvyšujícího se podílu publicistiky a rostoucího počtu žánrů. Rozhlas se stal svébytným uměleckým médiem, začal být vnímán jako významná kulturotvorná instituce celonárodního významu. Současně ale do popředí vystupuje politickovýchovná funkce namísto dosavadní osvětové a uměleckovýchovné. Počátkem třicátých let se většina tvůrčí programové činnosti se přenesla na půdu rozhlasu. V průběhu třicátých let nastal výrazný posun v rozhlasovém literárně-dramatickém vysílání. Hlavně v Brně díky podpoře ředitele odbočky A. Slavíka opouštějí tvůrci klasické cesty rozhlasové tvorby a pouštějí se na půdu experimentu. Na konci období bylo dotvořeno prakticky celé žánrové spektrum literárně dramatické rozhlasové tvorby. Vznikají četná pásma a objevují se původní rozhlasové hry.Rozhlas získal kvalitní autory rozhlasových her – Františka Kožíka, Františka Kubku, V. Wernera, V. Gutwitrtha. K programovému rozmachu přispěl nástup převážně mladých kvalifikovaných pracovníků a rozšíření počtu režisérů (M. Jareš, V. Sommer, B. Hradil, J. Vasmut). Vysílací čas začal respektovat náročnost programu – do 21. hodiny se vysílala populárnější část, náročnější pořady byly zařazovány na pozdější dobu.
Nejvýraznější posun nastal v oblasti rozhlasových her. Vývoj se ubíral dvěma směry první jako zvuková kopie reality, druhý založený na schopnosti rozhlasu podněcovat fantazii posluchače a zprostředkovávat niterné obsahy. Vznikají literárně hudební pásma a také první rozhlasová hra – Cristobal Colón Františka Kožíka.

Přínosem pro publicistickou tvorbu s kulturní tematikou je působení dr. Jana Weniga, který od r. 1938 připravoval pořady Náš kulturní týden a Ze světa literatury, který přinášel i rozhovory s významnými spisovateli a básníky.
I v hudební oblasti nastal posun, hudba byla rozdělena do tří oblastí – vážná, populární a lehká. RJ začal své posluchače vzdělávat i prostřednictvím hudebního programu, doplněného o náležité informace.

Již v době ohrožení republiky nástupem fašismu v sousedním Německu se vysílala celá plejáda pořadů, jejichž cílem bylo povzbudit vlastenecké smýšlení a národní hrdost. A právě národní kultura v nich hrála významnou roli. Připomenutí zaslouží rozsáhlý projekt hudebního odboru Tisíc let československé kultury. Základ každé kapitoly tvořilo hudební dílo, na jehož základě mělo být demonstrováno směřování našich dějin.

Léta okupace

To, že kultura neplnila vždy jen roli estetickou, dokumentují léta okupace. Na programové konferenci v r. 1939 v Pardubicích dr. Dobiáš doporučil „propagovat návštěvu divadel, hovořit o slávě našich herců, vyzvednout, že Češi měli duchovně vždy tolik, že jsme patřili do světové kultury.“ Oproti tomu Dr. Kareš při zahájení rozpravy o zásadách dramaturgie pro nejbližší období k otázce vztahu k německé literatuře pravil: „vždy byla zastoupena, neboť kulturu jsme pěstovali bez ohledu na politiku, takto budeme pokračovat“. Jenže už záhy to neplatilo beze zbytku ani v případě literatury německé, počet zakázaných autorů rostl. Hned od počátku okupace byli zakázáni autoři židovští a antifašisté, postupně se zákaz rozšiřoval i na autory pocházejí z těch zemí, s nimiž bylo Německo ve válce. Protektorátní ministerstvo vnitra zakazovalo kulturní počiny po přezkoumání nejen autora a textu, ale i režie a hereckého pojetí.. Od léta 1940 byli vyřazeni angličtí a francouzští autoři s výjimkou Shakespeara, Shawa a Bizeta, nesměly se uvádět polské, řecké, jugoslávské a sovětské hry. Na podzim 1941 byla už zakázána i některá díla německých klasiků, jako například Schillerův Don Carlos a Vilém Tell.

Naštěstí se v rozhlasové tvorbě v tomto období výrazně uplatňovala krajová a národopisná pásma. A i přes silné omezení tvůrčí svobody stoupá počet uváděných českých her, české klasické (zejména Smetanovy) hudby a přednášek o krásách vlasti, venkova. V návratech do historie, k rodinným kořenům, k tradicím a k české krajině se snažili rozhlasoví pracovníci dodávat sílu a víru svým posluchačům. Ještě v prvních letech okupace dokázali čeští tvůrci uměleckých pořadů i přes četné zákazy a omezení vpašovat do pořadů autory, témata a díla, která posilovala v posluchačích naději a víru v lepší budoucnost.

Změna nastala s příchodem nového říšského protektora R. Heydricha v roce 1941. Skončila byť omezená autonomie Českého rozhlasu, začalo výraznější potlačování české kultury. I přesto se zejména tvůrcům hudebních pořadů dařilo i v dalších letech díky důmyslnému vykazování zařazovat podstatně větší procento české hudby, než bylo povoleno. Do sféry kulturních aktivit rozhlasu v letech okupace spadá i jeden z významných kroků personálních, a to založení vlastního hereckého souboru v r. 1944.

Léta budovatelská

Po válce byla kulturní funkce rozhlasu podřízena směrnicím vydaným Sjezdem národní kultury. Základním požadavkem bylo zlidovění rozhlasového vysílání a nový způsob zprostředkování kulturních hodnot nejširším lidovým vrstvám. I přes výrazný ústup z kvalitativních nároků věnovalo rozhlasové vysílání v období 1945 – 1948 kultuře ve všech jejích podobách a formách poměrně rozsáhlý prostor. Důvod byl nasnadě – všeobecný hlad po kultuře, která se v období okupace scvrkla na tu „oficiální“ Němci povolenou, byl obrovský. Bylo i dostatek děl, která vznikla buď v průběhu války nebo těsně po ní, i těch, která se nesměla vysílat. Záhy dostala kultura ve formě publicistické vlastní pořad, když jako jeden z prvních pravidelných pořadů nově vytvořeného rozhlasového zpravodajství vznikla počátkem června r. 1945 Kulturní hlídka. Jejím zakladatelem a vůdčím duchem byl dr. Jan Wenig a soustředila kolem sebe vynikající odborníky ze všech oblastí kultury. Informovala o všem podstatném a významném, co se v kultuře odehrávalo. Pravidelnými hosty byli režiséři, dramatici, herci, vysílaly se úryvky z divadelních představení a koncertů, kritiky, debaty. Po únoru 1948 byla zredukována na pouhé kulturní zpravodajství, až v březnu 1950 zanikla úplně. Současně byla v letech 1945–1950 byla kulturní publicistika i součástí Rozhlasových novin.

Od podzimu roku 1946 se začala pozornost zaměřovat na rozvoj kulturních pořadů. Zpočátku bylo do vysílání zařazováno z národní kultury především to, co bylo za protektorátu zakázáno. V dostatečné míře vysílání zahrnovalo i kulturu zahraniční, ovšem s výjimkou německé. Základním principem v kulturní práci rozhlasu byla demokratizace kultury. V oblasti umělecké to ovšem současně přineslo řadu problémů. Dramaturgie hledala nové náměty, tematiku i výrazové formy, tvůrce i interprety, snažila se oprostit od jisté šablonovitosti a patosu, sentimentality, melancholie a bezideovosti a hlavně vytvořit nový typ hrdiny – budovatele. Pokusy o získání nových autorů vyšly naprázdno, proto se začaly vypisovat soutěže, které měly přinést díla, reflektující současnost. Výsledky byly ovšem neuspokojivé, většina děl byla podprůměrných a noví schopní autoři se objevili sporadicky.

V poměrně hojné míře byly kultura a umění zastoupeny v odpoledních pořadech, které se zaměřily na jejich podporu (cykly Co nám dala ruská literatura a O anglo-americkém vlivu na naši literaturu). K výročím se vysílaly historické cykly. V rámci večerních literárních pásem byly zpracovány vzpomínky na spisovatele I. Olbrachta, F. Šrámka, K. Tomana, W. Whitmana, F. X. Šaldu, B. Pruse aj. Obdobou hudebního cyklu Skladatel týdne byl Básník týdne. Za přispění všech stanic se připravoval pořad Pohledy do kultury a umění, zachycující formou pásem, rozhovorů a reportáží všechny významné události, které se odehrály v kulturním světě.

Po únoru 1948 byla ideová a programová činnost řízena výhradně tiskovým odborem sekretariátu ÚV KSČ. Povinností rozhlasu bylo vzdělávat a převychovávat lid, důraz byl kladen na lidovost, která přestala být spojována s pokleslým vkusem, zdůrazňována byla tendence vést lid k vyšším hodnotám. Jednou z forem byly kulturní brigády, které vyjížděly na venkov, především do pohraničí mezi nové osídlence, mezi brigádníky a pracovaly přímo „v terénu“.

Léta padesátá

Po zásadní reorganizaci v r. 1952 po vzoru sovětského rozhlasu se příprava většiny kulturních pořadů soustředila do Hlavní redakce literárního a dramatického vysílání a Hlavní redakce hudebního vysílání. Stoupl podíl pořadů s tematikou SSSR a ostatních lidově demokratických zemí na úkor tzv. západní provenience.

Hudba tvořila více než 60 % rozhlasového programu, většinou se ale vysílala v méně poslouchaných časech. Z hudby klasické se vysílal celý repertoár včetně německých autorů, přebíraly se koncerty Pražského jara a koncerty České filharmonie, Slovenské filharmonie a později i Státní filharmonie Brno. Výraznější prostor ve vysílání dostávala lidová hudba. Od počátku padesátých let poznamenala oblast populární hudby likvidace všech vlivů západní hudby, a to nejen nové, ale i např. jazzu. Cenzura se dotkla i domácí písničkové tvorby, bylo rozhodnuto „hrát dobré práce se špatnými texty prostě beze zpěvu“. Dechovka se vysílala denně. Nemalé úsilí vynakládal rozhlas na získání tzv. budovatelských písní, které měly navozovat optimismus „nové doby“. V roce 1955 spravoval Čs. rozhlas osm stálých souborů. Čs. rozhlas zaujímal v 50. letech, stejně jako před válkou, postavení významné kulturní instituce a hudební agentury.

V oblasti umělecké slovesnosti byla 50. léta obdobím převládajícího socialistického realismu, úpadku původní rozhlasové tvorby a vývojové regrese. Specificky rozhlasová tvorba byla označena jako buržoazní formalismus, proti kterému je třeba bojovat. Proklamovaný návrat ke klasice souvisel jednak s bojem proti formalismu, jednak s absencí kvalitních děl autorů na aktuální témata. Úroveň děl získávaných z opakovaně vypisovaných soutěží na rozhlasovou hru, pohádku či hudbu byla nevalná, a tak se opět začal zdůrazňovat význam reproduktivní funkce rozhlasu, která posluchači zprostředkovává kontakt s prověřenou uměleckou kvalitou. Vyzdvihoval se ideologicky podmíněný akcent na tradice národní kultury. Programu začala v různých podobách dominovat divadelní dramatika. Po jistou dobu byla praktikována metoda záznamů divadelních představení tzv. divadlo před mikrofonem. Poměrně záhy je nahradily úpravy her a jejich natáčení ve studiu. Tím se rozhlas vracel prakticky do 20. let, tedy doby zahájení vysílání.

Přínosem bylo natočení řady děl české i světové klasické dramatiky. Některé tituly, které v té době vznikly, se díky výborné režii a skvělému hereckému obsazení staly trvalou součástí tzv. zlatého fondu a jsou i dnes reprizovány. V této době vznikla i tradice Nedělních divadelních večerů, které se vysílaly nepřetržitě do konce padesátých let.
Po letech tuhého centralismu v dramaturgii přišla jedna výrazná novinka – od října 1956 byly celé večerní bloky přenechány dramaturgiím stanic – Bratislavě, Brnu, Plzni, Budějovicím, které v nich prezentovaly kulturní život kraje.
Literární redakce se orientovala výhradně na četby, zpravidla mnohadílné jednohlasé čtení z děl autorů, reprezentujících socialistický realismus (hlavně pásma z literatur Sovětského svazu). Od poloviny padesátých let se objevují cykly výkladové, věnované české i světové literární historii. Na rozhovorech s tvůrci a ukázkách z jejich nejnovějších tvorby byl založen cyklus Spisovatelé u mikrofonu.

Rozhlasová zábava se specializovala na velké estrády v duchu hesla Umění masám, od poloviny 50. let se organizovaly i estrády mezinárodní ve spolupráci s rozhlasy „spřátelených“ zemí. Doplňovaly je pořady satirické, oblibě se těšili lidoví vypravěči.

Značnou část kulturního programu pro nejmladší posluchače – pohádky, hry pro mládež, literární besídky, četby na pokračování a informativní měsíčník Knihy – naši přátelé -zajišťovala HRDM. Pro svou specifickou tvorbu měla HRDM i své vlastní režisérské oddělení, vedené Miloslavem Dismanem.

Renesance rozhlasu

Postupně se uvolňující společenská atmosféra 60. let se zcela logicky promítla i do programu Čs. rozhlasu. Tendence uplatňovat ve vysílání i dosud opomíjené kulturní směry a projevy.

V Hlavní redakci literárně dramatické (HRLD) převládla orientace na autory a témata zabývající se problémy člověka. Důraz se přenesl na estetická hlediska tvorby. Zejména v redakci aktualit a zajímavostí (AZ) se v umělecké publicistice stále více ustupovalo od politických cílů. Jediným kritériem pro výběr redaktorů se stala jejich odbornost, což se pochopitelně promítlo do kvality programu. Hlavními tématy pořadů redakce, jejímž posláním bylo pobavit a poučit posluchače, byly historie, humorná vyprávění, kuriozity, nevšední přírodní úkazy. Teritoriálně se redaktoři orientovali téměř výhradně na západ.

Hodnotné pořady s kulturní tematikou vznikaly v tvůrčí skupině okruhu Československo II, který začal vysílat na VKV v prosinci 1964. V pořadech pravidelně vystupovaly kulturní osobnosti jako Arnošt Lustig, Jan Werich a prof. Václav Černý a objevovali se v nich představitelé západní kultury a vědy. Na tomto okruhu se také realizovaly přímé přenosy ze zajímavých domácích i zahraničních kulturních událostí (hudební festivaly, koncerty České filharmonie, pondělní jazzové večery, matiné poezie) i živě vysílané besedy. Každý týden se vysílala premiéra původní rozhlasové hry. Novinkou bylo i vysílání některých zahraničních relací v původním znění.

Velkou proměnou prošla rozhlasová dramaturgie. Již počátkem 60. let nastal výrazný odklon od adaptací divadelních dramat. Renesanci prožívala původní rozhlasová dramatická tvorba. Věnovali se jí přední autoři jako Miloslav Stehlík, Ludvík Aškenazy, Milan Uhde, Josef Topol, Václav Havel, Oldřich Daněk, Ludvík Kundera, Antonín Přidal, Jiří Vilímek a další. Do centra pozornosti dramaturgů se dostal důraz na vysokou profesionální a uměleckou úroveň. Námětově se hry orientovaly na politické procesy, historické paralely klasických dramat, existencialismus. Oprostily se od jevištního dramatického umění a dotváří se svébytný typ rozhlasového herectví. Původní česká rozhlasová hra patřila k absolutní evropské špičce, protože rozhlas disponoval i vynikajícími režiséry jako J. Horčička, J. Červinka, J. Henke…, kteří natáčeli hry i v britských a západoněmeckých rozhlasech, hry pravidelně získávaly ocenění na prestižní soutěži původních rozhlasových her Prix Italia.

Výrazné změny se odehrály i v programech Hlavní redakce hudebního vysílání (HRHV). Podstatně vzrostl podíl moderní taneční hudby západní provenience. K propagaci moderní taneční hudby přispěl Jiří Černý pravidelnými portréty slavných zpěváků a pořadem Houpačka. Rozhovory se známými zpěváky a autory populárních písní pravidelně přinášel pořad pro mladé posluchače Mikrofórum. Zájem o moderní taneční hudbu zvyšovaly i festivaly typu Bratislavské lyry (od roku 1966) a Děčínské kotvy (od roku 1968), anketa časopisu Mladý svět Zlatý slavík (od roku 1962) a různé soutěže spojené s vyhledáváním nových talentů. Moderní taneční hudba pronikala i do pořadů, připravovaných ostatními redakcemi a získávala naprostou převahu. V r. 1960 vznikl TOČR (Taneční orchestr Čs. rozhlasu), v r. 1962 se rozdělil na TOČR a JOČR (Jazzový orchestr).

K výrazné proměně došlo i u pořadů redakce Zrcadla kultury. Relace propagovaly programy nově vznikajících uměleckých tvůrčích svazů, vystupovali v nich redaktoři časopisu Reportér (Jiří Ruml) a Literárních listů (Dušan Hamšík) a pracovníci FITESu (Antonín Liehm). Společným jmenovatelem těchto vystoupení bylo volání po svobodném tvůrčím projevu, po vymanění kultury z vlivu komunistické strany.

Léta normalizace

Oblast tvůrců rozhlasových uměleckých pořadů byla sice personálními čistkami, odstartovanými po dubnovém plénu ÚV KSČ v r. 1969, zasažena méně než např. zpravodajství, ale i v ní se společenská atmosféra odrážela velmi zřetelně. Obnovila se autocenzura a cenzura. Po změně státoprávního uspořádání (federalizace) došlo ke změnám i v Čs. rozhlase. Vedle celostátního zpravodajského okruhu Hvězda a dvou národních okruhů Praha a Bratislava vznikly další dva národní kulturní okruhy na VKV – Vltava a Děvín. Základními kritérii tvorby byly realismus, lidovost a stranickost. Preferovaly se hry z pracovního prostředí, oslava prostého pracujícího člověka, konstruktivní kritika, pozitivní vyznění – a především hledání kladného hrdiny. Námětově pak nejrůznější politická výročí, k nimž se vypisovaly autorské soutěže (znárodnění, vítězný únor, osvobození, VŘSR apod.). Díla na společenskou objednávku byla většinou nevalné úrovně. Kvalitní texty byly výsledkem tzv. pokrývačství (zakázaného autora „pokryl“ ten, kdo mohl pro rozhlas tvořit). Zpřetrhány byly kontakty s rozhlasy západoevropských zemí. Vysílání připomínalo počátek 50. let, důraz byl kladen hlavně na ideologickou nezávadnost. Ideologie prostupovala veškerým programem a přibývalo tabuizovaných témat. Počátek 70. let provázely ve slovesně umělecké oblasti časté výměny vedoucích redakcí. Charakteristický je odpor k rozhlasové metafoře, k symbolům a podobenstvím, strach z jinotajů. Na tzv. indexu se ocitla řada autorů, interpretů, režisérů i dramaturgů, došlo ke ztrátě autorského zázemí a herecké kvality a v důsledku k poklesu úrovně. Zúžily se tematické oblasti i formální postupy, uznáván byl jen realismus, nejlépe s přívlastkem socialistický. Výrazně poklesl počet původních rozhlasových her, přibyly dramatizace literárních předloh a adaptace divadelních her, opět se zdůrazněným akcentem na klasiku, zejména socialistických zemí. Náhradou za původní rozhlasové hry měly být tzv. hry faktu a seriály. Pokusem o podnícení zájmu o původní rozhlasovou dramatickou tvorbu bylo vytvoření festivalu původní rozhlasové hry Prix Bohemia (1976 v Mladé Boleslavi).
V lepší situaci byla literární redakce, značnou úroveň si udržovalo rozhlasové ztvárnění klasických dramatických a literárních textů, zejména režijně a interpretačně, ačkoli i tam se promítly různá omezení a zákazy. V rámci cyklů Četba na pokračování, Schůzky s literaturou, Stránky na dobrou noc, Klaviatury a dalších se jí dařilo přinášet posluchačům vedle povinného pensa ruské a sovětské literatury i klasické hodnoty naší a světové literatury.

V zábavě a humoru zpočátku převládala politická satira a „kontrapropaganda“, ale postupně i tam se kvalita zvyšovala.
Pro mnohé posluchače se nezapomenutelné staly stereofonní bloky 3 x 60, a to stereo a Dveře dokořán.

V hudební oblasti (cca 50 % programu) zákazy nejméně postihly vážnou hudbu, vztahovaly se jen na soudobé autory. Naopak populární hudba byla postižena velmi citelně. Snížilo se procento hudby západní provenience, z vysílání zmizelo množství interpretů a autorů. Vznikla i textová komise, která posuzovala texty písní. Nahradit nežádoucí produkty minulého období měly písně, které splňovaly kritéria angažované tvorby. K tomu účely vznikly Písničky pro Hvězdu a konalo se několik festivalů politické písně.

Částečné uvolnění poměrů i v Čs. rozhlase nastalo vlivem „perestrojky“ od poloviny 80. let. Redakce rozhlasových her v druhé polovině osmdesátých let uvedla v úpravách dramata např.Radzinského, Gelmanova, Šatrovova, Dumbadzeho, Gorinova, Abdullinova.

Stanice Praha se vrátila k Nedělním divadelním večerům.K Roku českého divadla (1983) využila řadu archivních nahrávek k soustavnému mapování české divadelní dramatiky. V r. 1988 připravila dramaturgie rozhlasových her k 70. výročí vzniku Československa cyklus třinácti děl prezentujících tvorbu umělců, kteří se v průběhu posledních sedmdesáti let výrazně podíleli na rozvoji naší kultury.

Znovu svobodně

Poměr současného veřejnoprávního Českého rozhlasu ke kultuře definuje v § 2 c, d, e zákon České národní rady 484/1991 Sb. ze dne 7. listopadu 1991 o Českém rozhlasu a v čl. 8 i Kodex Českého rozhlasu:
První změnou, kterou posluchač Československého rozhlasu mohl registrovat hned po 17. listopadu 1989, byl návrat interpretů a písní populární hudby. Ve vysílání se po letech objevil Karel Kryl, Marta Kubišová, Waldemar Matuška a další. V popředí zájmu se jako již několikrát v éře historických změn ocitlo zpravodajství a publicistika, kultura a umění byly na čas odsunuty do pozadí. I když i v této sféře se odehrávaly podstatné změny. Byla reprizována řada hodnotných děl z 60. let. Do rozhlasu se vraceli autoři, tvůrci a interpreti, spjatí s obdobím jeho renesance v 60. letech – M. Uhde, V. Havel, L. Mňačko, M. Stuchl, J. Henke. Bylo možné realizovat dramatickou tvorbu bez jakýchkoli omezení, kromě jediného, a tím byly finanční prostředky. Změna financování – přechod od přímého financování ze státního rozpočtu na zdroje z koncesionářských poplatků – byla spojena s poklesem příjmů. Projevil se i odliv zájmu předních autorů o tvorbu pro rozhlas. Výjimkami jsou např. Daniela Fischerová, Květa Legátová či Přemysl Rut, Antonín Přidal a Jiří Kratochvil.

Zásadní změnu znamenal vznik samostatného Českého rozhlasu jako veřejnoprávní instituce pro další existenci rozhlasových hudebních těles. Z dosavadních sedmi orchestrů byl počet k 1.1.1993 zredukován na dva., k 31. prosinci zůstal pouze SOČR. Důležité bylo opětné přijetí ČRo do Evropské vysílací unie (EBU) a zapojení do celoevropských kulturních projektů.

Nově byla připravena charakteristika jednotlivých okruhů ČRo. Radiožurnál jako zpravodajsko-publicistický okruh poskytuje především nejširší informační servis. Hudba má doplňkovou roli, kultura je součástí zpravodajského servisu. Speciálně se jí věnuje hodinový magazín Týden v kultuře. Na sklonku tisíciletí uspořádal Radiožurnál soutěž o nejúspěšnější píseň Hit století.

Stanice Praha jako univerzální celoplošný okruh, tzv. rodinné rádio je určena nejširší posluchačské obci. Hudební dramaturgie má široký záběr od vážné hudby přes soudobou populární hudbu, šanson, swing, folk, dechovku až po folklor. Slovesnou složku tvoří zpravodajství, publicistické a vzdělávací pořady, magazíny, zábavné pořady, dokumenty, četby na pokračování a rozhlasové hry.

Stanice Vltava zůstala kulturním okruhem s programem pro náročného posluchače. Naplňuje tu pasáž zákona o Českém rozhlase, která mu ukládá plnění funkcí kulturní instituce. Přináší vrcholná díla českého a světového umění, reflektuje kulturní život u nás a v zahraničí. Hudební dramaturgie se soustřeďuje na vážnou hudbu, jazz, nejnáročnější formy šansonu, z etnomuzikologických hledisek sleduje i folklor. Slovesné vysílání tvoří převážně literární a dramatické pořady, doplněné o kulturní publicistiku a informační servisy zaměřené na odbornou veřejnost. Zpochybňování existence kulturního okruhu veřejnoprávního rozhlasu vedlo (z podnětu posluchačů) ke vzniku Klubu Vltava.Vydává vlastní Magazín, poskytující členům informace o dění na stanici.

Nezpochybnitelným přínosem pro kulturu v rozhlasovém vysílání byl vznik profesního sdružení Svaz rozhlasových tvůrců, posléze se transformujícího na Sdružení pro rozhlasovou tvorbu. Pravidelně každý rok pořádá 4 akce – Jarní seminář pro posluchače FSV, přehlídku slovesné tvorby Bilance, podzimní seminář v rámci PBR a podzimní soutěžní přehlídku Report. Z podnětu Sdružení byla také v r. 2004 ustavena odborná komise zabývající se současným (tristním) stavem původní rozhlasové dramatické tvorby. V r. 2009 přibyl 0. ročník zpravodajské přehlídky.

Český rozhlas kulturu poskytuje nejen ve vysílání, ale podílí se i na činnosti hudebních těles. Jeho součástí jsou SOČR a BROLN, podporuje i činnost symfonických orchestrů např. v Plzni, BB RP. U většiny kulturních akcí je Český rozhlas mediálním partnerem a detailně informuje o jejich průběhu. Sám pořádá soutěže pro mladé hudebníky Concertino Praga a Concerto Bohemia, festival PBR a letos i hudební Rozhlasový podzim.

Problémem je útlum kulturní umělecké tvorby v regionech s výjimkou Brna. Ještě v letech 80. se regionální stanice podílely výrazněji a v širším tematickém i žánrovém záběru. Dnes je umělecká tvorba v regionech v převážné míře určena pro odvysílání na celoplošných stanicích. A je i odrazem finančních a personálních možností daného regionu. V posledních letech lze s potěšením sledovat nárůst literárních pořadů např. v Olomouci, zanedbatelný je naopak podíl této tvorby v ČRo Sever nebo nově vzniklých regionálních stanicích.

Zahájení digitálního vysílání přineslo i nové možnosti pro posílení kulturní funkce Českého rozhlasu. Jednou z prvních digitálních stanic byl D – dur, zaměřený výhradně na vážnou hudbu. Kultura ve formě publicistiky je zastoupena i na stanici Leonardo, která má převážně vzdělávací charakter. Své místo má i na stanici Wave.

Vztah ČRo ke kultuře se neprojevuje jen ve vysílání. Šíření hodnotné české kultury se věnuje dceřiná společnost – vydavatelství a nakladatelství Radioservis, která každoročně obohacuje nabídku o několik CD s převážně rozhlasovou produkcí a několik knižních titulů. Zpřístupňování hudební tvorby autorů spojených s rozhlasem je cílem vydavatelství a nakladatelství ČRo (od r. 2001 při Fondu hudebnin).

Shrnutí

Rozhlas se v průběhu dvacátých let postupně etabluje jako významná kulturní a vzdělávací instituce, ve svém vysílání se snaží postihnout všechny podstatné události ze světa kultury. Jeho spolupracovníky se stávají špičkoví odborníci a interpreti. Charakteristickým rysem je i to, že se vzestupem jeho společenské prestiže se objevují i první pokusy o jeho politické ovládnutí. V počátečním období kladl rozhlas na kulturní pořady maximalistické nároky, pokud jde o kvalitu, funkce reproduktivní převažovala nad produktivní. Rozšiřuje počet přímých přenosů z kulturních akcí. V hudební oblasti RJ sám naživo produkoval, přímo ve studiu. Postupně se začala rozvíjet vlastní produkce rozhlasu také v oblasti slovesně umělecké. V r. 1926 rozhlas již odvysílal 43 činoherních relací, další rozvoj rozhlasové literárně dramatické tvorby nastal v r. 1927 příchodem M. Kareše. Soutěž na původní rozhlasovou hru vypsaná v r. 1926 nepřinesla sice kýžený výsledek v podobě nepřeberného množství her, nicméně její význam spočíval i v tom, že se objevili autoři, s nimiž RJ nadále spolupracoval. K nejvýznamnějším patřil Václav Gutwirth. RJ byl s kulturou spojen nejen prostřednictvím vysílání, ale uzavíral smlouvy s kulturními institucemi, zakládal vlastní a podporoval ostatní umělecká tělesa a soubory. Nevyhýbal se v zásadě žádné hodnotné kultuře v hudební i dramatické oblasti, neplatila ani žádná omezení teritoriální.

V období okupace kulturní tvorbu postihly četné nacistické zákazy, došlo k výraznému okleštění tematickému, teritoriálnímu, autorskému i interpretačnímu.

Po válce posílila zpravodajská a informační složka rozhlasového programu, což bylo dáno i nově definovaným posláním rozhlasu. Kulturní oblast výrazně poznamenalo hledání nového typu hrdiny – budovatele, kvalitu zejména her jejich nadvýroba (3 premiéry týdně!). Přibylo kulturní publicistiky, omezoval se počet titulů tzv. západní provenience. V 50. letech pod heslem boje proti formalismu prakticky mizí původní rozhlasová hra, opět se v rámci Nedělních divadelních večerů vysílaly přenosy z divadel. Kultura dostává přívlastek socialistická.

Zásadní změna nastává od poloviny 60. let, kdy pod vlivem uvolňování režimu v celé společnosti nastalo výrazné oživení původní rozhlasové dramatické formy. Do repertoáru se vracejí moderní „západní autoři“, rozhlas pěstuje čilé kulturní styky s evropskými rozhlasy, účastní se Prix Italia, vysílá přehlídky v rámci Týdnů původních rozhlasových her (britská, německá). Důraz je kladen na estetická kritéria a ne na problémy socialistické výstavby. Stejně tak ožila i kulturní publicistika, prostor dostávají režimem umlčovaní tvůrci i interpreti.

Oč vyšší byl vzestup, o to krutější byl následný pád v období normalizace. V r. 1972 začala vysílat jako okruh náročného posluchače stanice Vltava, zaměřená především na kulturu. Kultura se vyskytuje v řadě titulů pořadů, opět často s přívlastkem socialistická. Podobně jako v 50. letech bylo z vysílání odstraněno vše, co nebylo spojeno s budováním socialismu, opět se vypisovaly soutěže na angažovaná díla jak v oblasti tvorby hudební, tak slovesné. Mnohdy ani nejlepší realizace nemohla zachránit nicotu. Do starých kolejí se vrátila i kulturní publicistika, fundované odborníky nahradili v řadě případů prominentní jedinci. V 80. letech sice nastalo jisté uvolnění, zásadní změna ovšem nikoli. Ta přišla až po listopadu 1989, ovšem rozhlasoví tvůrci se z prostoru pro svobodnou tvorbu netěšili příliš dlouho. Politické limity tvorby nahradily jiné, ještě neúprosnější – ekonomické. Změna ze státního rozhlasu ve veřejnoprávní se promítla do snížení rozpočtů redakcí, a tak kultura ve své přímé podobě – totiž ve formě dramatických a hudebních děl, utrpěla značnou újmu. Naproti tomu kulturní publicistika získala ve vysílání podstatně větší prostor.

Názory a komentáře