Kulturní funkce vysílání veřejnoprávního rozhlasu v tekuté postmodernitě

Přidal: Přemek |

Říjen 21, 2009

Občané parukáři se obracejí na občana Robespierra s prosbou o pomoc

Jan Vedral

Předneseno na semináři Sdružení rozhlasových tvůrců na Prix Bohemia Radio Poděbrady

8. 10. 2009

„Pohovoř o kultuře v rozhlasovém vysílání, a případně i o kultuře samotného tohoto vysílání.“ Tak znělo zadání. Název a obsah příspěvku jsem si měl stanovit sám.

Když jsem upřesnil název a podtitul, podívala se na mě tajemnice Sdružení rozhlasových tvůrců Slávka Kolářová s útrpnými obavami. Sice jsme se pak dobrali toho, co si lze představit pod pojmem tekutá postmodernita (ostatně, nevymyslel jsem ho já) a jak to bylo s výrobou paruk za Francouzské revoluce, nicméně Slávčiny vyslovené i nevyslovené obavy vzbudily mou pochybnost. Je možné se vůbec dorozumět a vzájemně si porozumět o samotném předmětu našeho uvažování? Nelze podobně, jako v případě módně znějícího ustáleného rčení „tekutá postmodernita“, vztyčit otazníky nad pojmy „veřejnoprávní rozhlasové vysílání“ a nad samotným postavením a funkcemi kultury v životě dnešní české společnosti?

Má osobní zkušenost je taková, že vám leckterý rozhlasový kolega či kolegyně souhlasně odkývá, že „kultura má nezastupitelné místo a funkci ve veřejnoprávním vysílání“, načež, přesvědčen či přesvědčena o tom, jak znamenitě tuto tezi naplňuje, odvysílá dlouhý živý rozhovor se stárnoucí a zapadající celebritou o jejích problémech s hubnutím po pozdním porodu, odpromuje zadarmo premiéru nějakého recyklovaného komerčního kšeftíku a sdělí nám, že vysokoškolská fakulta má rektora a že autorem dramatizace Hamleta je scenárista Shakespeare. Trochu nadsazuji, ale ne moc, viďte.

Stačí si jenom poslechnout diskusní pořady, které v minulém víkendu odvysílala – za účasti zástupců neparlamentních a parlamentních stran a zejména s posluchači „volajícími šestku“ na ČRo 6 redaktorka Ševčíková, a vidíme, že pochybnost o tom, zda rozumíme významu slov, jež běžně používáme, je plně namístě. Ta pochybnost se netýká redaktorky, jako o výrocích, jichž se zde dopouštěli „kulturní“ experti našich politických stran a také volající posluchači.

Myšlenkové prefabrikáty, které ztýraly náš jazyk do tirád floskulí, odvíjených v standardizovaných – a ideologizovaných schématech – z prvotního impulsu, vedou k prázdnotě diskursu. Představa „všestranné podpory a rozvoje kultury, památkové péče, příspěvkových organizací státu a v neposlední řadě také živého umění“ – což je jeden z paneloidů, na které v diskusích pravidelně narazíte, je spíše děsivá, ztělesňují-li ji poslankyně Šojdrová a Němcová a poslanec Jandák. Paneloidy prázdného diskursu nemají za úkol něco nového sdělit a přispět k poznání, mají však dát řečníkům punc kompetence. Velmi dobře to přece známe z vlastní rozhlasové praxe – kolik se toho nažvaní a jak málo nového se řekne.

Schematismus – jako životní postoj i projev naplňování vysílacího schématu – se, žel, i v práci veřejnoprávního rozhlasu utkává s kulturou sdělování. Původní myšlení a jeho projevy jsou často moc dlouhé a složité, a tak je zjednodušujeme, schematizujeme, aby se v nich i prostomyslnější posluchač, neboť i jeho zájmy bděle střeží rozhlasová rada, vyznal, a zkracujeme, aby se vešly do schématu. Na kulturní stanici jsme vysílali Jahodové inscenaci Shakespearova Romea a Julie na pokračování – na jedno sobotní odpoledne to bylo moc dlouhé. Nutíme řečníky, aby odpovídali jednou větou, i když složité jevy současnosti, jak o tom – i ve vztahu k médiím, hovoří například prof. Miroslav Petříček – nelze prostě nahlížet jednoduše. Už proto, že s jednovětými slogany si vystačí myšlenek prostá politika, ale ne ti, kteří se musí denně vyrovnávat s jejími dopady na sociopsychický stav společnosti.

Nadprodukce prázdných diskursů je sama o sobě velkým kulturním problémem současnosti. Obtěžování banalitou je umrtvující a současně návykové. Veřejnoprávní média, tedy televize a rozhlas, která se v devadesátých letech při politicky tvrdě prosazované deregulaci tzv. mediálního trhu, nechala vtáhnout slavnými Železného koláči (měřením raitingu a share jako zásadního ukazatele úspěšnosti vysílání) do nesmyslné soutěže, potřebují divácký/posluchačský návyk a zároveň by měla být, chtějí a mají ambici nebýt banální. Jak naložit s tímto Kolumbovým vejcem (Železného pukavcem) nevědí dost dobře ani ti programoví pracovníci, kteří se vrátili do veřejnoprávních institucí poté, co prošli prospektorskou fází Železného podnikání. (Pro Novu jsem rok pracoval jako scenárista.)

Opakování a nekonečná recyklace starých sdělení a myšlenkových schémat, která už dávno neodpovídají společenské praxi, je rozeznávacím rysem showbyznysu. Umění – v evropském kulturním rámci – má podněcovat schopnost nahlížet na věci nově a jinak a zprostředkovávat nové obsahy. Proto je také umění v evropském pojetí součástí kultury a show byznys v americké koncepci součástí průmyslu s adjektivy – kulturní průmysl, filmový průmysl, hudební průmysl atd.

Problém komplikovaného a ambivalentního vztahu umění a showbyznysu a jejich pronikání do celé širší oblasti kultury se bytostně týká našeho tématu a naší denní rozhlasové praxe, proto se u něj na chvíli zdržíme. Evropská kontinentální koncepce kultury je, přiznejme, poněkud zpupná. Její elitářství je zastíráno osvíceneckým konceptem demokratizace kultury. V tomto konceptu – že totiž výlučné zážitky budou umožněny každému – je obsažen rozpor – co je masově dostupné, není už výlučné. V evropské koncepci kultury, tak, jak ji třeba najdeme v deklarativních dokumentech Evropské unie, stále doznívá ono dělení na vysoké a nízké, tvůrčí a spotřební, zasvěcenecké, jež je hodnotným – a lidové, jež je považováno za méně hodnotné a pokleslé.

Ztělesněním paradoxu tohoto dělení je vlastně tragický životní osud komediografa Moliéra. Celý, ostatně z dnešního hlediska nedlouhý život, se užíral tím, že nedokáže dostát nárokům velkého umění. Jeho klasicistické tragédie, o něž se jako autor obsedantně pokoušel, prostě neobstály a jako herec tragických postav byl komik Moliére obětí stresu, který zvýraznil všechny jeho vady řeči, včetně koktání a zajíkání. Zemřel za známých okolností – během a po představení Zdravého nemocného – jako neúspěšný lidový umělec, který nedosáhl klasicistických met. Navíc, jak víme, ho nikdo nevyzpovídal a nedal mu rozhřešení.

Encyklopedisti nechtěli sdílet Moliérův osud. Mezi vysoké a nízké vkládají střední. Průměrný dramatik a bravurní myslitel Diderot rozbourá ono dělení na vysoké a nízké. Pochopí se to tak, že se takříkajíc „ořežou krajnosti“. Z vznikající kultury třetího stavu – středních vrstev – jsou vyhnáni antičtí hrdinové a Olympané a právě tak ožralí šašci kopající se do zadnic. Pochopí se to také tak, že výsledkem ořezávání je gilotinování Ludvíka XVI. Krásná představa – již žádní Ludvíci nebudou týrat své Moliéry. Ořezávání krajností se stalo součástí profesí, které osvícenectví porodí – k nim patří i žurnalistika a také třeba dramaturgie. Hitlerové a Stalinové se svými umělci už zacházejí takovými způsoby, že tito umělci Moliérovi tiše závidí. Ořezávání krajností je ale dodnes součástí profesionální žurnalistiky, tzv. korektního přístupu ke společenským problémům, připouštěným nebo nevědomým předmětem naší denní programové praxe. Kultura, o níž se dnes mluví, je stále ještě kulturou středních vrstev, chcete-li buržoazní či měšťáckou, jež, až mnohokrát subverzně napadána, dokázala absorbovat většinu avantgard, undergroundů i alternativ. Měšťák nemusí mít obavy o svou budoucnost, on je tou budoucností, která je spokojena, když mu Brecht v Žebrácké opeře nad jeviště místo hesla Národ sobě či Ve jménu radosti i krásy napíše „Nečumte tak romanticky“, budoucností, která freneticky tleská hercům, již hodinu nadávali divákům v Handkeho Spílání publiku. Střední vrstvy každou vlnu odporu využijí, dnešní měšťáci byli revoltujícími posluchači Plastic people of universe a budoucí měšťáci jsou dnes posluchači dnešními měšťáky obávaného Radia Wave.

Osvícenecké pojetí univerzální kultury totiž vlastně převzalo klasicistické, s absolutním monarchismem ideově spojené normy, a chtělo je překonat vzděláváním a osvícením tzv. lidových vrstev publika, jež by si měly osvojit vysoce vytříbené estetické hodnoty vzdělanců a znalců. Na tomto paradigmatu, s nímž se v jeho užitkovém zúžení na kulturu jako nekonečné poučování a vzdělání, profitovaly zejména typy, které v českém prostředí identifikoval Václav Černý jako „český podučitel“. Základy celé české kultury – ty institucionální přímo vzorově, ale i ty, řekněme, kulturně politické, které zajišťují nějaký kulturní provoz – byly v 19. století a na počátku století 20. budovány právě jako realizace osvícenských idejí. Produktem osvícenství bylo ostatně už samo národní obrození. Známý kritický spor Havlíčka s Tylem o kvalitu a zaměřenost zakladatelského úsilí novodobé české kultury je výrazem vnitřního napětí v institucionalizované (institucionalizující se) české kultuře, které trvá dodnes. Výrazem osvícensko obrozeneckých snah bylo zbudování Národního divadla. To, mimo jiné, symbolizuje i ono výsostné a mytizované postavení kultury, umění a speciálně divadla (mluveného a zpívaného slova a hudby) ve formování národní české společnosti. Mluvené slovo, jen podotýkám, mělo v poměrně negramotné společnosti větší dopad než slovo tištěné. Snadněji tak bylo možné pauperizované Čechy povznášet k vysoké kultuře. Tento genetický kód osvětové redukce kultury pak dostal do vínku před 85 i rozhlas v tehdejším Československu a výzkumy (např. doktorky Čábelové) ukazují, že osvětově chápaná kultura byla v programu rozhlasu po celou první republiku ve srovnání s jinými vysílateli přeakcentovaná.

V tomto pozdně národoveckém a buditelském pojetí byl rozhlas určen těm „nejzapadlejším vlastencům“, a ačkoli pokrytí bylo kdovíjaké, kýčovitě se hovořilo o národních operách přenášených do zapadlých horských chaloupek. Na jednu stranu to bylo úctyhodné osvětové využití segmentu kultury, na druhou stranu to byl kýč. Zatímco první rozhlasové hry v Británii a ve Francii čerpaly látku z důlní, resp. námořní katastrofy, u nás jsme zahájily příznačně pastózními Karešovými Přástkami. To, aby vysílání, resp. kultura zprostředkovaná vysíláním, splňovalo nějaké idealizované, biedermeierovské představy krásného světa, je stále částí konzervativního publika, považujícího se za kulturního, poptáváno, ba vymáháno. V nebezpečném a nepřehledném světě současnosti (ano, v oné tekuté postmodernitě), má vysílání splnit funkci oázy, kde se pěkně hraje, nemluví vulgárně, přízvuk dává na předložku a hovoří sonorními, pomalými hlasy.

Má být tato vyžilá funkce kultury, neautentická a spíše než kulturní kultické už v oné dávné době, kdy vznikala, tím, čím se normuje rozhlasová práce? Soudíme-li podle některých ohlasů a reflexí, není onen zájem udělat z rozhlasu skansen neexistující kultury až tak okrajový, aby nehrozilo nebezpečí, že si jej někdo s delšími pákami, než pár popletených polsuhcačů telefonujících šestce, začne na rozhlasu vynucovat. Nezapomeňme, začíná to vždycky ořezáváním!

Vraťme se ale ještě jednou zpět k období, kdy se aplikace osvícenských idejí stala přímo zdrojem nebezpečného tmářství. Díky bizardním osobnostem, jako byl třeba Zdeněk Nejedlý, se vrcholící koncept moderny spojil s budováním totalitního sociálně inženýrského státu a příslušně ideologizované osvícenecké pojetí kultury se stalo živým a v případě narušení rozličně resuscitovaným v různých podobách vlastně až do roku 1989. Všechny srážky s angloamerickým showbyznysem se po několik desetiletí staly předmětem urputného mocenského a ideologického boje. Koncepce popkultury, kterou v 60. letech charakterizuje třeba Warhol a jeho Fabrika a která je projevem jiné než státně dogmatické demokratizace kultury, byla za normalizace na jedné straně tvrdě potlačována, na druhé straně více či méně obratně a více či méně zastřeně využívána. Kulturní průmysl a showbyznys se ale v naší společnosti projevovaly jen ve zpotvořených podobách, není proto divu, že po pádu berlínské zdi zavalil showbyznys žíznivou zem stejně jako pornografie novinové stánky a skořápkáři ulice. Kulturní instituce, zbudované a fungující na starých paradigmatech, tedy i Český rozhlas, této invazi dokázaly čelit jen do určité míry. Ne vždy jí čelit chtěly a málokdy uměly. Velký problém způsobilo, že umělci sami se po roce 1945 jako lumíci vrhali do vazalství státu. Že byl rozhlas státní, i když v Evropě byly po druhé světové válce už budovány instituce veřejnoprávních vysílatelů, to neudivuje tak, jako to, že kinematografie, divadelnictví a další sítě kulturního života byly za nadšeného potlesku pracovníků kultury a umělců zestátněny už před únorovým pučem v roce 48. V devadesátých letech pak moc nepomohlo, když se kulturní pracovníci a umělci coby státní zaměstnanci pod penzí odvolávali se na staré hodnoty, které byly ale svou po několik generací ideologickou reglementací zproblematizovány. Nepomohlo ani plané moralizování nového kulturního nebezpečí a hrozby barbarizací. Připomenu jen hysterická vystoupení vážených českých filmařů, ikon kinematografie 60. let, v souvislosti s privatizací Barrandova a rušením státního filmového monopolu. Či tragikomické snahy zakázat násilí prezentované našim krásným mladým lidem televizí v ošklivých amerických filmech. To byly projevy parukářství, k němuž se snad konečně za chvíli dostanu.

Ze skořápkářů a veksláků se za dvacet let stali bankéři, z pornografů celebrity, z nomenklaturních kádrů demokrati. V posledních letech došlo i na kulturu. Pragmatici showbyznysu se snaží – a s nepopiratelnými úspěchy – dobýt tradiční kulturní instituce a dostat se i k veřejným finančním zdrojům, které společnost vyčlenila pro svou kulturu. Úmyslné matení, odstraňování a překračování mezí oddělujících kulturu a showbyznys, ale také sféru nonprofitní a komerční, privátní a veřejnoprávní, patří nejen k taktikám, ale i ke zbraním tohoto dnes tvrdě a bezohledně probíhajícího zápasu o rozsah, obsah a způsob financování a údržby veřejného prostoru.

Vyprázdněný diskurs, neporozumění pojmům, kterých používáme, a snaha vyžadovat a nabízet jednoduchá řešení složitých a komplexních procesů, vede ke stupňování zmatku a kalení vod, ve kterých se dobře intrikáři. Probíhající boj o veřejný prostor našel v nedávné době svůj výmluvný symbol – Kaplického návrh budovy Univerzitní knihovny (Státní vědecké knihovny) na pozemcích na Letné. Z tohoto symbolu a způsobů, jak s nimi bylo nakládáno ve veřejném diskursu, jenž málem přerostl ve válku (mimo jiné i o ty dosud veřejné pozemky, mimo jiné i o estetiku), je nezbytné se poučit, bude se to hodit při probíhajícím diskursu (a válce) o způsoby financování kultury, udělování grantů, ale také v diskursu (a válce) o tzv. koncesionářské poplatky, které financují deklarovanou nezávislost veřejnoprávní televize a rozhlasu, či o způsobu kontroly těchto médií radami. (Odkazuji na nedávné parlamentní vystoupení exministra Lišky a rozpravu po něm.)

V této souvislosti se, prosím, chviličku zdržme u evergreenu, který nám dokolečka jako Radižurnál Abbu, omílá, že není jasně definováno, co je veřejnoprávní vysílání a co je komerční. Prof. Miloš Mistrík, který komparoval několik evropských vysílacích zákonů, dospěl k závěru, že ono vymezení je ve většině zemí vlastně obdobné a že ono vynucování si přesných definicí, které, přirozeně, upadnou do pastí právního positivismu a budou vyžadovat jen další a další upřesňování, je jednak výrazem nejistoty postsocialistických zemí, jednak projevem skrytých společenských procesů, ekonomických a mocenských zájmů.

Součástí veřejnoprávního poslání je samozřejmě poslání kulturní. Kulturní rozměr, obsah a forma vysílání, není nějakou postmarxistickou nadstavbou nad zpravodajským základem vysílání. V evropské koncepci vysílání veřejné služby je přímo obsaženo to, že takové vysílání bude jednak informovat o kultuře a všech jejích – i menšinových – projevech, jednak ji zprostředkovávat, a dále i to, že vysílatel bude sám umožňovat a organizovat podmínky pro původní uměleckou rozhlasovou tvorbu. Toto je zákonem chráněný veřejný zájem. Je tedy v rozporu se zákonem například uvažovat o tom, že se omezí drahá umělecká výroba či činnost rozhlasových těles – orchestru – ve prospěch posílení a financování zpravodajských funkcí. Či že některé menšinové kulturní projevy – například alternativní – nemají být zprostředkovány, protože nejsou konformní s většinovou estetikou (tou, která Kaplického návrh považuje za fialový hnus). Jenže – a tady jsme u kořene boje o veřejný prostor – a znovu opakuji, o jeho rozsah, obsah a způsob péče o něj – kdo v této zmatené postsocialistické společnosti vyjadřuje ten veřejný zájem? Právníci říkají – zákon. Nedávno vzkázali nejvyšší ústavní činitelé ústavním právníkům – jsme to my, kdo to definuje. Poslanci na všech úrovních samosprávy říkají – jsme to my, protože nás veřejnost pověřila. Neziskové organizace říkají – jsme to my, protože my jsme výrazem občanské společnosti. Záměrné matení toho, co je veřejný zájem, vyjadřuje i nekonečná debata o tom, jak mají vzniknout mediální rady, kdo je má tvořit a jak mají či nemají ve veřejném zájmu zasahovat do činnosti veřejnoprávních médií. Nu – a výsledky toho zmatku žijeme ve své každodenní praxi.

Veřejnoprávní rozhlas není jen předmětem boje o veřejný prostor, je také jeho význačným aktérem. Ve vztahu ke kultuře to opravdu nemá snadné. Má o tomto boji nezaujatě a objektivně informovat, má zprostředkovávat výtvory, které jsou kulturotvorné a také menšinové – jen rozeznat je dnes není snadné, má vytvářet vlastní auditivní umělecká díla. Daří se to? Otázka je řečnická a stojí za rozvedení. Podílíme se svou prací na zvyšování zmatku, na nárůstu chaotické entropie, nebo na snaze o vyjasnění skutečných hodnot a jejich oddělení od propagandistických, ideologických, marketingových simulaker? Přispíváme k rozlišování fakt a fikt, ke snaze vnímat a žít skutečnost, či ke snaze zastírat ji dalšími virtuálními vrstvami produkovanými globalizovanou a současně lokálně deformovanou mediokracií? Prakticky řečeno – o čem všem svědčí konflikt, který se ve vysílání kulturního zpravodajství na Radiožurnálu ztělesnil jako Klusáková a její knihovnička versus Pawlovská a její čtenářský deníček? Když naše stanice poskytuje mediální partnerství komerčnímu projektu, když naše kulturní redaktorka empaticky propaguje výstavu rozpitvaných těl popravených odpůrců čínského režimu, když náš týdeník přinese velký píárový rozhovor s pragmatickou celebritou showbyznysu, který umisťuje na trhu svůj nejnovější komerční produkt a ještě pro něj nárokuje status kulturní události – slouží veřejnoprávní médium kultuře nebo nekultuře? Budování hiererachie hodnot nebo zvyšování už tak bezbřehého zmatku? O čem všem, kromě toho, že angličtina písňových textů je idiomatická a opravdu špatně se z ní se středně pokročilou znalostí jazyka překládá, svědčí tahanice kolem projektu veřejnoprávní stanice pro mladé Rádio Wave? Co to znamená, když se náš redaktor v rozhovoru živě ztotožňuje s hlediskem komerčního divadelního byznysmena, že kulturní podnik by měl dostávat peníze podle počtu diváků? Je o tom ten redaktor přesvědčen a myslí si, že i naše vysílání by mělo být financováno podle tohoto klíče? To bychom tady pak neměli o čem mluvit.Víme skutečně, o čem mluvíme, když řekneme kulturní funkce rozhlasového veřejnoprávního vysílání?

Na tomto místě se dohodněme alespoň na tom, že v obecné rovině snad můžeme pojem kultura chápat v souvislosti z latinským významem tohoto slova jako pěstování něčeho, rozvíjení něčeho, vytváření podmínek pro něco, péči o něco, zkrátka kultivování, a neupadejme do kulturologických fachidiocií (pojem doc. Justa), akademického žvástu (pojem prof. Bělohradského) či ideologického mlžení (letošní zpolitizovaný spor o kulturní hodnotu produkce Evy a Vaška).

Dobrá tedy, pojďme tedy vytvářet podmínky, pěstovat a kultivovat – co? Společenské vědomí o kultuře a jejím provozu? Asi ano. České auditivní umění? Asi i tady se shodneme. Potíž nastane v okamžiku, kdy povolaní či svévolní – a vždy tak či onak osobně či vztahově, prestiží či finančně závislí vykladači (a přestaňme si lhát, že v tak malé zemi s tak centralizovaným společenským životem jsou nějací nezávislí odborníci), tedy, když tito závislí vykladači začnou upřesňovat, co to je dnes kultura či co to je dnes auditivní umění. Vést o tom diskusi je dnes téměř nemožné, je mnoho důvodů, proč toho v Česku nejsme schopni. Jsou to svrchu uvedené důvody prestižní, finanční, ale také důsledky prohlubujícího se – a politickými manipulátory provokovaného – generačního sporu (viz problém Radio Wave či facebook a volební kampaň, který se projevil např. v tzv. vajíčkové válce), provokovaných sporů sociálních, důsledky různých měr kompetence vycházejících také z různé míry vzdělanosti, atd.

Jen pro zajímavost, ale také jako doklad složitosti diskursu – v červnu roku 2008 poté, co mu zástupci kulturní veřejnosti – velká část z nich byli svými učiteli a autoritami jako Jiří Suchý zblblí studenti DAMU, kteří si šli také užít své revoluce – rozbili jednání zastupitelstva, ustanovil primátor Prahy Bém Poradní sbor, který se snaží najít optimální kompromisní řešení mezi všemi relevantními zájmy a navrhnout městu principy městské kulturní politiky, transformace příspěvkových organizací a financování pražské kultury a kultury v Praze. Tento sbor, původně třicetičlenný, se sešel od té doby již 36 krát. Dohodnout se mezi jednotlivými zájmy jednotlivých oborů a způsobů jejich zajišťování je neskutečně úmorná, nekonečná dřina. Chceme vést diskurs, ale neumíme to. Jako bychom ani nežili v demokratické Evropě, jako by dospět k závěru dialogem nebylo možné a jako by nebylo kulturní ctít dohody, ke kterým se takto složitě dospěje.

Diskurs o problému není zpravidla veden tak, aby byl problém vyjasněn, stanoviska sblížena a v dialogu rozličných přístupů se konsensuálně zrodil nový, společně sdílený přístup. Naopak, jde o to restartovat a znovu a znovu obnovovat a zpevňovat paradigmatické myšlenkové panely, přetlačovat jejich mohutností a pojmovou opentleností oponenta, jde o to prosadit své hledisko a když už to nejde slovy, pak je mocí učinit normou a zákonem, je třeba to své opevnit, učinit neústupným a nezměnitelným. A veřejně přitom mluvit o „nezastuptilném poslání“ a „o neposlední řadě, v níž bude podpořeno umění.“

Kulturní podstata dialogu jako kultivovanější formy starořeckého agonu se v nekultuře dnešního společenského diskursu barbarizuje. Dialog nevede ke konsensu, ale k disensu, jak si dávno přede mnou povšiml filosof Lyotard, když přemýšlel o rozdílu mezi modernou a postmodernou. Tady jsme někde u zdroje našeho současného trápení. V sofistikovaně budovaném, marketingově cynicky profesionálně řízeném společenském neporozumění, jež je prostředkem k získání moci, má veřejnoprávní rozhlasové vysílání plnit kulturní, primárně tedy konsensuální funkci. Jsme součástí této situace, ne jejími pozorovateli. Jsme současně oběťmi stavu, ale i jeho producenty. Koho z nás, kdo přemýšlí o kultuře v rozhlasovém vysílání, nefackuje stud při poslechu ne nepodstatné části tzv. hudby, která vyplňuje vysílání našich 21 stanic, při mrvení mateřštiny anglicismy, kdo z nás „má pěkný den“ při píárových rozhovorech s celebritami, o nichž někdo chytřejší než já řekl, že jsou slavné tím, že jsou slavné.

Když už jsme u toho píáru. Výzkum nezávislé autoritativní americké společnosti zabývající se žurnalismes zjistil, že na počátku milénia až 80% informací, vydávaných v médiích za nezávislé a původní zprávy, pocházelo ze zdrojů píár agentur. Kolik procent píáru, často ani nezakrývaného, bychom našli v rozhlasovém kulturním zpravodajství?
Tato poněkud drkotavá a přeskakující úvaha mě dovedla k tomu, že mám-li se pokusit podnít naše společné přemýšlení k pokusu o porozumění, je třeba nejprve zpochybnit panelové obsahy pojmů a pak se znovu pokusit dospět k jejich pochopení. I proto jsem nezačal očekávatelným způsobem – totiž, že kulturní funkce je jednou ze tří základních funkcí veřejnoprávního vysílání – vedle funkce zpravodajské a zábavné, a že kultura má v životě moderní společnosti nezastupitelné poslání. To jsou signální paneloidy, které startují očekávatelnou tirádu, jejímž prostřednictvím se my, lidé, kteří jsou existenčně závislí na existenci kulturního provozu finančně podporovaného z veřejných zdrojů, domáháme pozornosti, obhajujeme svou práci, říkáme si o svůj podíl na kořisti, omlouváme se, že nejsme schopni živit se něčím jiným – za starého režimu třeba prací rukou, za dnešního režimu třeba obchodováním s bankovními deriváty. Kolik těchto tirád jsme vyslechli v souvislosti s různými kulturními kauzami, kolik těchto tirád jsme sami v rozhlase ve svém kulturním zpravodajství a publicistice odvysílali a sami se k nim připojili. Kolikrát jsme sami propadli panelovým schématům a podíleli jsme se na jejich instalaci ve veřejném prostoru. Jak to všechno znělo plameně a přesvědčivě, až do okamžiku, kdy se zjistilo – a o tom tady celou dobu mluvím – že pod pojmy umění, tvorba, kultura, showbyznys si něco jiného představují pan Petr Kratochvíl či pan Janek Ledecký, něco jiného paní Doubravka Svobodová a pan Jiří Suchý a ještě něco jiného třeba bratři Formanové či pan David Černý. A dál bychom mohli dosazovat různé širší či užší problémy, jimiž se ve naší praxi nemůžeme nezabývat, dosazovat různá více či méně známá jména, která stojí za jejich různočtením.

Mluvíme hodně o kultuře, ale ne proto, abychom si porozuměli. Za všemi těmi vznešenostmi a pojmovými akrobaciemi se nakonec příliš zřetelně skrývají ekonomické zájmy, ne už politická, ale politikářská ekonomie. Čím více se kultura politikářsky sebeprosazuje, tím méně skutečných tvůrčích výsledů přináší. Srovnejme, co vytvořila česká kultura za dvacet let Masarykovy republiky a co vytvořila za dvacet let od sametu. Pomůže nám pro další úvahu, když si uvědomíme, že kultura první republiky se napájela ze zdrojů moderny v jejím optimistickém, utopickém rozmachu, kdežto naše končící dvě dekády se i díky totalitou zadržovaným a proto skokově dolehnuvším globalizačním trendům staly součástí tekuté postmodernity. Zkusme si tedy poučit z případu pařížských parukářů.

O petici francouzských parukářů píše v Dějinách Francie Michellet. Je to tedy autentická historická tragikomická historka o schopnosti, či spíše neschopnosti, přijmout změnu. Revoluční vítězství třetího stavu vedlo k formulaci dodnes imponující Deklarace lidských práv. Součástí jejího konceptu byla rovnost lidských bytostí. Všechny atributy, které tuto rovnost problematizovaly, přestaly být rázem módní. Atributem vznešenosti v předchozím společenském uspořádání byly paruky. Výrobou paruk se zabývalo mnoho prosperujících parukářských živností. Své parukářské umění stále zdokonalovaly a dovedly k dokonalosti. Ve Wajdově filmu Danton je úžasná scéna, kdy „parukáři“ připravují, instalují, Robespierra. Je to velký rituál výroby osobnostní fasády. Tento tribun revoluce – jako jeden z mála – paruku nosil o po revolučním vítězství ideje rovnosti. Naprostá většina nových občanů však začala okázale demonstrovat svou pokrokovost tím, že chodili prostovlasí a všelijak zábavně rozvrkočení. Parukářské živnosti začaly krachovat. A za této situace hledal parukářský cech pomoc u Robespierra. Duše spřízněné, oparukované.

Co tak asi parukáři mohli psát? Žádat, aby nošení paruk bylo ve veřejném zájmu? Říkat, jak pěkné to bylo, jak hezky lidé vypadali, když nosili paruky a že to, co je dnes k vidění, je hrůza? Určitě byli toho názoru, že současnost, která se nějak vyvinula, je omyl, který je třeba zkorigovat a vrátit k minulému stavu. A žádali po státní moci, aby tento návrat zajistila.

Minulým stavem české kultury, a tedy i toho, jak fungovala ve vysílání rozhlasu, než byl ze státního přelepen nálepkou veřejnoprávní, přičemž tato vnějškovost nebyla zdaleka důsledně následována vnitřními proměnami, byla totalitní mocí prosazovaná zdegenerovaná, zidelogizovaná podoba osvícenecké koncepce demokratické kultury s výrazně nacionalistickými, postobrozeneckými zabuzlými rysy, s akceptací části modernistické utopie. V dobách uvolnění se kultuře dařilo – to je dnes už hodně mýtizované období 60. let, v dobách útlaku se zase dařilo tvorbě. Společnost a její kultura měla svůj střed – v onom středu stála násilná, posléze dokonce okupační moc. Postoj společnosti k jejímu středu byl dvojznačný. Toto centrum moci umožňovalo a zajišťovalo existenci kulturních institucí – včetně rozhlasu a televize, vlastně finančně nesmírně velkoryse. Mimo schválení, dohled a finanční podíl centra jako by kultura ani nemohla existovat. A přesto existovala. „Měli jsme underground a máme prd“ – jmenuje se jeden svazek z knihovny Václava Havla, který o tomto problému pojednává. Na druhou stranu tento střed vyvolával společně sdílený odpor. Společnost, vy mezující se ke svému středu, který má soustředit její nejlepší snahy, s vyčůraným odporem, je nemocná. I kultura byla nemocná.

Po převratu jsme tento neautentický, ale přesto popsaným způsobem paradoxně fungující, společenský střed nedokázali nahradit. Mělo to vedle důvodů vnitřních i důvody vnější. Otevřeli jsme se světu – pěkný paneloid a floskule, není-liž pravda, takový rozhlasově publicistický – otevřeli jsme se světu, který nás nenechal Tylovsky „doběhnout“ k jeho úrovni, ale zavalil nás procesy, které za ochranou železné opony bujely či hrozily propuknout. A tak jsme se –s nadějí, že se vrátíme k modernitě první republiky a jejího probuzení v letech šedesátých – naplno nahrnuli do vrcholící postmodernity a globalizace a propukající informační revoluce, mediokracie, budování informačních dálnic a do toho všeho, co nás fascinuje a děsí. „Občane Robespierre, pomoc! Umíme dělat tak krásné paruky, ve veřejném zájmu, chraň nás a nedej zahynout nám ani parukářům budoucím!“

Dnešní česká společnost nemá tedy střed, ke kterému by se její život autenticky vztahoval, nemají ho ani jiné evropské země, zvláště ty, jejichž společnosti nejsou dost sebevědomé a jejichž kultury jsou tak či jinak nekomplexní, nedospělé, zaseklé v obrozeneckém patosu, folklorním kýči, v úspěších dosažených v 19. století či v jiných minulostech. Bez tohoto středu se samozřejmě společnost značně diverzifikuje, různé její skupiny si hledají a nacházejí různé jiné středy, k nimž se vztahují. Osvícenský koncept universalismu, kdy je celou společnost možnost „obsloužit“ pomocí sítě institucí, poskytujících rozsáhlé sjednocující kulturní služby, je v dnešní realitě v troskách. Tak to prostě nefunguje nikde, nejen u nás. Není jedna obecně akceptovaná a třeba hodně široká kultura, není zde shoda jednotlivých společenských (generačních, sociálních, vzdělanostních atd.) skupin na tom, co do této kultury patří a co je už za jejími hranicemi. Není zde takový nadosobní společenský konsensus, který by uspokojivě suploval řád, k němuž se společnost vztáhne – ať už proto, že je to její přirozenou potřebou, či proto, že jí řád byl násilím vnucen v podobě pořádku. Jak upozorňuje Bauman, jemuž ještě dáme slovo, politika, která má v demokratické společnosti prosazovat zájmy společnosti, se beznadějně oddělila od skutečné moci, jež by tyto zájmy mohla reálně uskutečnit. Moc spojená s politicko ekonomickými korporacemi neuchopitelně fluktuuje mimo jednotlivé státní celky, místní politika se snaží tuto svou bezmoc silácky maskovat. Proto jsou deklarované politiky jednotlivých států – bezpečnostní právě tak jako kulturní či zemědělská politika – vlastně apriori neuskutečnitelné.

Koncipovat za této situace činnost instituce, založené s posláním, aby poskytovala universální společenskou službu – v našem případě kulturní a vzdělávací, je více než komplikované. Snad nebude znít cynicky, ale takové instituce – a nejde jen o rozhlas, ale třeba i o Českou filharmonii, Národní divadlo či Českou akademii věd, je za daného stavu snad možno provozovat, ne však jasně dlouhodobě koncepčně zaměřovat. Mluvili jsme už o onom ořezávání krajností, které určuje osvícenecký veřejný kulturní provoz měšťácké společnosti, v decentralizované postmoderní společnosti vede takové ořezávání ke vzniku toho, co známe pod pojmem mainstream. A tento střední proud je v rozporu s požadavkem na nové obsahy kulturní komunikace. Mainstream ale stále mohutní, to už není idylická Vltava pod Vyšehradem, to je Amazonka, to jsou meandry Dunaje. Každou subverzní alternativu časem inkorporuje a zbagatelizuje. Kulturotvorné úsilí je krajně nejistý a riskantní podnik.

A k tomu přistupuje ještě problém, vyplývající z tekutého skupenství dnešní euroamerické civilizace. K tekutosti citát sociologa Zykmunta Baumana: „Pevná fáze modernity přešla ve fázi tekutou, nastal tedy stav, kdy sociální formy (vzorce přijatelného chování, vzorce omezující individuální volbu, instituce dohlížející na prohlubování rutiny) nadále nemohou (a ani se to od nich neočekává) udržet stejný tvar po delší časové období, protože se rozpouštějí a rozpadají rychleji, než stačí být ustaveny, natož aby se stihly ustálit. Formám, ať těm, které již existují, či těm teprve nastíněným, obvykle není dán dostatek času ke zpevnění s pro tuto svou krátkou životnost nemohou sloužit jako referenční rámce lidského jednání ani dlouhodobějších životních plánů: jejich trvání je totiž kratší než čas nutný k vytvoření a rozvinutí kohezní a konzistentní strategie, a tím spíš nepostačuje k naplnění individuálních „životních projektů“. (Bauman, Život ve věku nejistoty, Academia Praha 2008).

Jinde Bauman hovoří o tom, jak obtížně se staví pomníky vztyčené pro věčnost v písku v přílivové vlně. Osvícenecké a také romantické paradigma v naší kultuře nás však stále vede ke snaze tvořit hodnoty pro věčnost. Většina pomníků spadne dříve, než byly dobudovány. Máme tu však pomníky, stavby, instituce, které byly postaveny na dost pevných základech ještě dříve, než voda postmodernity dostoupila k našim břehům.

Veřejnoprávní rozhlas je jedním z nich. Voda ho podemílá, naklání se. Přežije-li boj o veřejný prostor, troufnu si vidět jeho budoucnost jako budoucnost národní kulturní instituce. Ze všech tří funkcí, které si v moderně osvojil, jedině tu kulturní neumí a nemůže nikdo suplovat. Zpravodajskou a informační funkci rozhlasu už postupně – i díky jeho pomníkoidní stojatosti – přebírají a přebraly televize a soukromí vysílatelé. Zábavní funkci veřejnoprávnímu rozhlasu s úspěchem přebrala komerční rádia a naše snahy jim v tomto oboru konkurovat to jen dokazují. Jediná funkce, která je skutečně nenahraditelná, je kulturní. To ale neznamená, že by nemohla být eliminována. Paruky snad dnes nosí už jen pár konzervativních soudců. Hodně záleží na tom, jak s rozhlasem jako s objektem naloží ti, kteří jsou přesvědčeni, že jejich ústy promlouvá veřejný zájem a jejich rukama koná veřejnost, ale i to, jak jako se subjektem a součástí našich životů – a troufnu si říci, že nejen jejich pragmaticky pracovní části – naložíme my sami, kteří zatím rozhlas děláme.
Přeju kulturnímu veřejnoprávnímu Českému rozhlasu hodně zdaru, síly a štěstí. Bude je v nadcházející době potřebovat.

Září –říjen 2009

Názory a komentáře