Posel hydrometeorologického ústavu (1992, 2007)

Přidal: rickie |

Prosinec 22, 2005

Zdeněk Svěrák. Rozhlasový žert. Hrdinou komedie je posel hydrometeorologického ústavu, který neodolá pokušení mystifikovat posluchače v rozhlasovém vysílání. Dramaturg Pavel Minks. Režie Jan Fuchs.

Osoby a obsazení: Rousek (Zdeněk Svěrák), doktor (Josef Abrhám), sestra (Jiřina Jirásková), redaktorka Míla Pilná (Jiřina Bohdalová), redaktor Holý (Karel Malina), redaktor Moravec (Robert Tamchyna), redaktorka Žitná (Jana Špačková), profesor Mleziva (Miloš Kopecký), hlasatel (Miloň Čepelka), hlasatelky (Věra Bártová, Jarmila Procházková a Jana Růžičková).

Natočeno v Československém rozhlase ve dnech 14. – 23. 12. 1992. Repríza 24. 8. 2008 (ČRo 2 Praha, 20:05 h.) v cyklu Srpen s Jiřinou Bohdalovou; 30. 4. 2017 (ČRo 2 Praha, 20:00 h); 14. 12. 2019 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu; 28. 3. 2021 (ČRo 3 Vltava, 15:28 h.) v cyklu Hra pro pamětníky k 85. narozeninám Z. Svěráka; 17. 5. 2022 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) k úmrtí Josefa Abrháma.

Vydal Radioservis v roce 2007 (MC a CD) společně s hrou „To jeli dva ve vlaku„.

Nová verze inscenace z šedesátých let, která byla smazána v letech sedmdesátých.

Text in: Svěrák, Zdeněk Posel hydrometeorologického ústavu. To jeli dva ve vlaku. Grada Publishing. Praha 2017. Ilustrace Václav Ráž. 80 stran. ISBN 978-80-271-0585-4

Lit.: Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Kouzlo a nebezpečí mystifikace. In Týdeník Rozhlas 37/2014, s. 25 (článek). K dispozici i na Panáčkovi v říši mluveného slova.

Lit.: Svěrák, Zdeněk: Posel hydrometeorologického ústavu… In web Radioservis, 2007 (vzpomínka). - Posel hydrometeorologického ústavu je veselejší kousek. Fascinovali mě tenkrát podvodníci a mystifikátoři. Tak dlouho jsem o nich psal povídky, až jsem se usadil na mystifikaci s Járou Cimrmanem. Posel byl natočen dvakrát. Poprvé s Karlem Högerem v roli zubaře a s Jiřím Sovákem v roli Rouska. Tato verze byla však na příkaz shora v sedmdesátých letech smazána, neboť režisér Jan Fuchs se octl na černé listině. Vy máte v ruce pozdější jeho nahrávku, při níž přidělil zubaře Josefu Abrhámovi a Rouska bůhvíproč mně. Z tohoto hlediska je dobře, že je verze se Sovákem zničena. Aspoň nemáte srovnání.

Lit.: Pražan, Bronislav: Melancholie a ironie rozhlasového Zdeňka Svěráka. In Týdeník Rozhlas 30/2007, s. 16 (recenze CD).

Lit.: Minks, Pavel: Zdeněk Svěrák: Posel hydrometeorologického ústavu. In web ČRo 3 Vltava, říjen 2013 (anotace). – Cit.: Rozhlasový žert. Hrdinou komedie je člověk, který neodolá pokušení mystifikovat posluchače v rozhlasovém vysílání.

Posel hydrometeorologického ústavu využívá záměn a dopouští se v rozhlasovém vysílání série mystifikací, aniž tuší, že se zaplete do záležitostí přímo celostátního významu. Hlavní postavu vytvořil Josef Abrhám, v jedné z rolí se setkáte i se Zdeňkem Svěrákem (sic!!).

Lit.: Fencl, Ivo: I staré rozhlasové komedie Zdeňka Svěráka obstojí pořád. In web Literárky.cz, 5. 11. 2017 (recenze knižního vydání). – Cit.: Po Svěrákově drobné pohádkové knize Tiché šlapací království (2017), kterou jednoznačně přiřkl dětskému čtenáři, jsem chtěl považovat za spíš luxusní výstřelek brzy následující souborné vydání hned dvou rozhlasových prací Zdeňka Svěráka Posel hydrometeorologicko ústavu. To jeli dva ve vlaku.

Proč i tohle roku 2017 vydávat? A pokud ano, z jakého důvodu dokonce samostatně? Knížečku jsem si totiž ve fiktivní roli editora okamžitě představil co jakýsi fajnový přívažek publikace Vinárna U Pavouka (Radioservis, 1998). Tedy… Kdyby byla Vinárna znovu vydána a chtěl by ji někdo rozšířit. Jak si možná vzpomínáte, ta kniha obsahuje Výbor scénářů a textů stejnojmenného rozhlasového pořadu a taktéž těží již z roků šedesátých. Spoluautorem tu, pravda, byl Jiří Šebánek.

Tak jsem začal novou Svěrákovou knížečkou listovat, začetl se a hle, můj původní názor idiota se rozplynul vniveč jako pára na hrncem. Mám tu přece prima věc! Hoj! A dobře tomu, že vyšla konečně i takto; a pranic na mé víře nezmění ani ten fakt, že připojená scénka To jeli dva ve vlaku je prostě jen jakousi rozvedenou parafrází a obdobou následující lidové říkanky:

Přihluchlým

Šťastný dobrýtro!

„I jdu pro mlíko.“

Jak jste se vyspali?

„Za čtyři krejcary.“

Co se vám zdálo?

„Dávají ho málo.“

Ale zkoumejme zprvu úvodní Svěrákovu komedii Posel hydrometeorologického ústavu, kterážto vtipně zapracovala s vysíláním „rádia v rádiu“ (její aktéři totiž rozhlas v jistých momentech zapínají) a jejíž zápletku zbudoval ještě nezkušený Svěrák na (údajné) ledabylosti při identifikaci lidí účinkujících v rozhlase.

Podobnou bezstarostnost (a teď věru netuším, zda smím doplnit, že bezstarostnost socialistickou) zde totiž titulní hrdina Jindřich Rousek zneužívá, a to stále drzeji a rafinovaněji. K čemu? Inu, k řetízku podvůdků alias mystifikací. Úplně poprvé… se v živém vysílání vydává za mykologa. – Podruhé za fotbalového internacionála Seiferta, ač se zprvu domnívá, že má co pozvaný Seifert hrát známého národního básníka. – Nu, a konečně předstírá, že je pražský hotelový šéfkuchař. Tedy tři recese a trojité oklamání rozhlasové redakce.

Ale pak dojde ke zlomu ve svědomí a v jádru poctivý Rousek učiní PRR. Politika už ze sebe totiž nestvoří. Semele se, pravda, podvod právě v opačném gardu a politik svede na stále ještě neidentifikovaného Rouska jistou svou chybu na rozhlasových vlnách. Tou dobou už je totiž „fantom rozhlasu“ mezi posluchači slavný, disponuje pověstí obdobnou legendě fantoma českých restaurací z pozdějšího Svěrákova trháku Vrchní, prchni (1980) a osobně mi připadá přinejmenším pozoruhodným, nakolik je ta návaznost patrná.

A hle: Už Rousek užije paruky, zrovna jako knihkupec Vrána ve filmu, a zrovna jako v pozdější komedii přijde „Posel“ na nápad klamat v podstatě náhodou a jakýmsi lanem „od Boha“.

A bez prorocké zajímavosti nezůstává dokonce ani to, že je v jedné z historek předkládaných jím posluchačům napálen a nahrazen regulérní fotbalový soudce, a to tím způsobem, že se v jeho roli bezděky neoctne nikdo jiný, než zahradník.

Či má Svěrák až tak mocný šestý smysl a talent, že tušil už v šedesátých letech, jaké zaměstnání bude mít ústřední naiva slavného Kosinského románu Byl jsem při tom? U „roličky“ sudího to působí takřka tak – a maně si vybavuji jedno interview, kde si Svěrák vskutku dovolil říct, že mívá jakási „mírná“ tušení budoucna.

Ale dolů, na pevnou půdu rozhlasových scénářů. Úplně geniální jistě nejsou, skvělé však je, že konečně vyšly v úhledné vázané knížečce; ve svazečku se vzdáleně podobajícím těm, v kterých kdysi Paseka vydávala hry Cimrmanova divadla. A dva Svěrákovy příběhy?

Pojí je mimo jiné zubařský institut, díky němuž (příležitostný statista Stavovského divadla) Rousek získá ono alibi. Pochopí totiž náhle, že bylo recese dost, a rozhodne se usvědčit onoho politika alias ministra financí Bruna Zieglera. A taky jej ze lži usvědčí. Navzdory tomu, že si rozhlasoví posluchači mezitím „fantomovy pořady“ oblíbili.

Ani scénka Byli jednou dva ve vlaku však není jen pouhou parafrází úvodem citovaného říkadla o hlušcích, jež si pamatuji ze své oblíbené knížky Špity špity bábo, neboli Karlem Černým zjednodušené poezie sbírek K. J. Erbena a F. Bartoše.

I v Byli jednou dva ve vlaku jsou totiž skvělé momenty až na břitu spadajícím na druhé straně k surrealismu a jeden je dokonce osazen šíleným motocyklistou, jehož tak trýzní zub, že si hlavu obalí fáčem jako Neviditelný, a následkem toho za zběsilé jízdy ke stomatologovi přehlédne uhánějící vlak.

A střetneme se i s motivem ruksaku plného „koňských hoven“ (abych Svěráka citoval).

Jeho hrdina jimi prahne hnojit svou zahrádku a je současně vykuk, takže zavazadlo mrští oknem vlaku, když jedou okolo jeho plotu. Běda ovšem. Je zahlédnut a chycen a považován za protistátního diverzanta s ekrazitem. „Takže za socialismu asi mimo rozhlasu přece jen dávali bacha,“ dodal bych a už z psychologického hlediska jsou tedy tato raná Svěrákova dílka skvělým materiálem k úvahám badatelů a podle mého názoru není nezajímavým ani to, nakolik tehdy autorovo ego toužilo protispolečensky provokovat.

„Avšak jen malinko, hochu!“ chytá už mě literární vědec za ústa – a má svou pravdu. Ale nevím. Zkuste si třeba dnes házet do zahrad z vlaků batohy! Začněte hned od zítřka chodit opakovaně na Vinohrady za Muzeum a v tamním rozhlase vystupujte za jiné, aniž vás Zita Senková pozvala. Inu, já vás nechci strašit, ale třeba brzy skončíte i za „za katrem“ a budete moci napsat o tom. Reportáž. Kdo ví. Ale řekl bych, že už jen tahle anarchistní pozice Svěrákových scénářů dodnes ospravedlňuje jejich samostatné vydání. A i sám Breton by souhlasil.

Audioverze obou inscenací ovšem vyšla už před deseti lety a „Posla“ Rouska tu hraje sám Svěrák. Budoucí hlavní hrdina z Vrchní, prchni Josef Abrhám jest pak stomatologem (zajišťujícím alibi) a jeho zubní asistentku ztvárnila Jiřina Jirásková. Bohdalová mluví za redaktorku Pilnou, Kopecký je ten pravý profesor „přes houby“ (Mleziva) a Miloň Čepelka představuje rozhlasového hlasatele. Vše nahráno už před nekonečným čtvrtstoletím (1992). A příběh z vlaku?

Natočen byl dokonce už roku 1965, a to s Rudolfem Deylem mladším a Bohušem Záhorským v roli (nahluchlého) učitele před penzí.

I rozhlasová hra o Poslu existuje ovšem ve staré verzi (nutno dodat), a to ještě s Jiřím Sovákem jako Rouskem a Högerem co zubařem; ale bohužel se jedná jen o nahrávku jednoho z posluchačů realizovanou přes mikrofon u rádia. Ryzí verze byla oproti tomu v letech sedmdesátých smazána. Stalo se na příkaz kohosi shora, ale na černé listině tenkrát nebyl Zdeněk Svěrák, ale režisér relace Jan Fuchs.

A už jen dvě banální perličky. 1. Do úvodní komedie autor zasadil i svou říkanku a má půvabně fotbalový charakter. 2: Ve scénce z vlaku, kde původně hrál už zmíněný Jiří Sovák, známý nám dnes i z hlavní role ve filmu Marečku, podejte mi pero, se ve finále vynoří i figura jménem Hujer!