Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou LXXII. – Kouzlo a nebezpečí mystifikace

Přidal: Premek |

Září 9, 2014

Mgr. Přemysl Hnilička

(Týdeník Rozhlas 38/2014)

Každý den nosí posel hydrometeorologického ústavu Jindřich Rousek do budovy rozhlasu zapečetěné obálky a v nich předpovědi počasí. Co chvíli se jej redaktor či redaktorka ptají, zda není zrovna on tím hostem, kterého očekávají. Jak dlouho bude trvat, než se rozhodne rozehrát s rozhlasovým lidským mraveništěm mystifikační hru?

Prostý námět rozhlasového žertu Zdeňka Svěráka Posel hydrometeorologického ústavu je však autorem domyšlen do hlubších souvislostí: co když se z nevinné hry na falešného profesora mykologie či fotbalového internacionála (či falešného vrchního, uvědomí si jistě filmoví fanoušci Svěrákova díla) stane vážná věc? Co když tuto hru zneužije politik, který v rozhlase zalže a posléze se vymlouvá na „rozhlasového fantoma“?

Svěrákův Rousek se v situaci, kdy lhavý ministr financí vydává své vlastní rozhlasové vystoupení za mystifikaci rozhlasového fantoma, rozhoduje podobně jako tragičtí hrdinové dramat Karla Čapka: obětuje své vlastní pohodlí a svobodu, aby zachránil pravdu a právo občanů na pravdivé informace: „teďka každej podšívka může v rádiu prohlásit, co chce, a když zjistí, že se mu to nepovedlo, přehraje to na mne!“ Protože však nejde o tragédii, ale rozhlasový žert, vše se nakonec v dobré obrátí: na inkriminovaný rozhovor Rouskovi zajistí alibi jeho zubař, u něhož v oné době byl – a napálený mykolog Mleziva a fotbalový internacionál Seifert mu odpustí.

Sám Svěrák po letech napsal, že jej tehdy fascinovali podvodníci a mystifikátoři. Snad Svěrákova hra reaguje i na některé dobové aktuality, například na aféru „semínkového generála“ Jana Sejny, který byl v roce 1968 vyšetřován pro rozsáhlé obohacování a spekulace s jetelovým semenem, a proto raději utekl s milenkou za hranice, kde potom pracoval jako informátor pro CIA.

Hra je však také lehce ironickým vyznáním lásky k rozhlasovému médiu, v němž Zdeněk Svěrák pracoval od července roku 1962. Začínal v armádním rozhlase, vjehož redakci se mu s kolegou Miloněm Čepelkou podařilo vytvořit několik vtipných – a často opět mystifikačních – cyklů (Šest na bidýlku). Nejslavnější rozhlasovou mystifikací byla samozřejmě Vinárna U pavouka, v jejíž existenci na čas uvěřili téměř všichni posluchači (včetně Jana Wericha), byť na jejích hudebních večerech vystupovali Frank Sinatra či Louis Armstrong. Se sedmiletou zkušeností rozhlasového redaktora mohl Svěrák skutečně vystihnout genia loci rozhlasové budovy, v níž se může odehrát ledacos -a také si trochu vystřelit ze svých kolegů, jejichž řemeslnou machu v Poslu výborně zachytil.

Samotní redaktoři pak hráli i v oné Fuchsově inscenaci z roku 1969: redaktorku Mílu Pilnou ztvárnila Dagmar Dvořáčková, sportovního redaktora Holého Karel Malina. Zubaře hrál Karel Hoger, sestřičku Pavlína Filipovská, zuřivého mykologa Mlezivu Eduard Kohout a samotného Rouska Jiří Sovák.

Původní inscenace se však v rozhlasovém archivu nedochovala: režisér Fuchs se stal nepohodlným a jeho práce byly téměř beze zbytku smazány. Sám režisér si naštěstí většinu svých inscenací natáčel i pro osobní archiv, a tak velká část jeho tvorby byla po roce 1989 do archivu opět vrácena. Ne tak Posel hydrometeorologického ústavu – toho poslal přímo Zdeňku Svěrákovi v amatérské kopii posluchač, který si tehdy v roce 1969 hru natočil. Šumí a praská to v ní, přesto si však o ní lze učinit obrázek: je výrazně stylizovaná, hlavně v rovině zvukové a v hereckém výkonu Jiřího Sováka, který Rouska pojal jako bezelstného strejce, z nějž až příliš snadno padají lži .

Novou verzi natočil Fuchs během adventu roku 1992, samozřejmě již v novém obsazení: zubaře hrál tentokrát Josef Abrhám, sestřičku Jiřina Jirásková, Mlezivu Miloš Kopecký, redaktorku Pilnou Jiřina Bohdalová a pana Rouska – Zdeněk Svěrák. Ač on sám ke svému hereckému výkonu přistupoval skepticky, při vydání inscenace na CD v roce 2007 napsal: „(Fuchs) přidělil (…) Rouska bůhvíproč mně. Z tohoto hlediska je dobře, že je verze se Sovákem zničena. Aspoň nemáte srovnání.“ My však konstatujeme, že Svěrákův Rousek je uvěřitelnější a přesnější. Jeho mystifikace a pábení vznikají mnohem přirozeněji, Svěrák-herec pracuje mnohem více se zámlkami, přeřeky a zaváháními, jeho Rousek je více plachým a nenápadným „intelektuálem z lidu“ než Jiří Sovák z oné staré, šumící nahrávky.

Historie rozhlasových her