Zábavnou show bych asi zkazil

Přidal: Přemek |

Únor 5, 2007

Rozhovor s Ivanem Trojanem vedla Agáta Pilátová.

Vyšlo in: Týdeník Rozhlas, 39/2003, vyšlo 15. 9. 2003.

Z velkého kamenného divadla s proslulou minulostí jste před šesti lety odešel na malou, do té doby málo známou scénu mimo centrum. Měl jste tušení, že se z Dejvického divadla stane jedno z nejprestižnějších v metropoli, věděl jste, že to pro vás bude dobře?

Spíš jsem si myslel, že to, co dosud dělám, se svým způsobem vyčerpalo. Po sedmi letech ve Vinohradském divadle jsem cítil, že divadlo, které se tam dělá, mě nebaví a neuspokojuje. Ačkoliv tamní lidi jsem měl a stále mám rád. Chtěl jsem to dělat jinak, snažil jsem se tedy svou představu uskutečnit, jít tomu naproti. Na začátku samozřejmě nikdo nevěděl, jak bude vypadat Dejvické divadlo za pět let, ale to mě na tom právě bavilo.

Na Vinohradech nespokojený, ale úspěšný. Mohl jste si zřejmě vybrat jiné, zavedené divadlo, třeba i menší. Přesto jste si vybral nový projekt.

V té době jsem neměl jinou zajímavou alternativu. Snad Petr Lébl na Zábradlí, ale ani jeho divadlo nebylo přesně to, které by mě lákalo. Nakonec z toho vyšly Dejvice, chuť zkusit něco nového, začít od nuly.

Jaké divadlo vás láká?

To je těžká otázka, snad se na ni ani nedá stručně odpovědět. Jaké divadlo? Především pravdivé. Divadlo, které vychází z osobnosti herce. Hledající. Divadlo, které dokáže oslovit současné, zvláště mladé publikum.

Nemáte v poslední době starost, že už nestihnete dělat divadlo v té intenzitě jako dosud? Stal jste se hodně žádaným a obsazovaným filmovým a televizním hercem, máte toho asi moc.

Tu starost mám. Vlastně jsem ji měl vždycky, i když nabídek nebylo tolik. Nebo lépe řečeno, vždycky jsem měl dost práce, ale nebyla taková, na kterou je hodně vidět, nebyla to televize nebo film. Ale dost jsem dělal v rozhlase nebo v dabingu. A často se stalo, že současně s kvalitními a náročnými věcmi – třeba v rádiu – byly i velké role v divadle. Měl jsem problém ty věci oddělit. Když se mi sejde víc práce, dostávám se do pracovního chaosu. Dnes to platí dvojnásob. Žiju ve stresu, ale co se dá dělat.

Herci vaší i mladší generace často odcházejí ze svých stálých angažmá, nebo do nich ani nenastoupí, aby měli víc času na zajímavé a lukrativní nabídky odjinud. Ostatně v divadle nebývají zrovna vysoké gáže. Vy ale pořád zůstáváte. Nebyla by pro vás výhodnější volná noha?

Možná by to výhodnější bylo, například bych byl víc k dispozici filmařům, neměl tolik představení, nemusel tak moc zkoušet. Mohl bych si vybírat a za rok udělat v divadle třeba jen jednu věc. Ale ve chvíli, kdy je práce v Dejvickém divadle rozdělaná, kdy jsme myslím ještě neřekli všechno, bylo by mi líto odejít.

Slovo „výhodné“ není zřejmě ve vašem případě moc na místě, na to jste asi příliš solidní. Jen jestli byste si tu slušnost neměl radši léčit a hrát víc malou domů. Jako fotbalista se v tom přece vyznáte.

Určitě ne. Mám pocit, že je kolem nás čím dál víc neslušnosti, egoismu a lhostejnosti. A mně to vadí. Tak se snažím takový nebýt.

Co vás teď v divadle čeká?

S Janušem Klimszou, který u nás bude hostovat, začínáme zkoušet Tennessee Williamse Tramvaj do stanice Touha. Je to pro mě zajímavé i proto, že Williams je dnes jeden velký otazník – co tohle psychologické drama bude znamenat pro Dejvické divadlo a jestli osloví současné publikum. Dlouho se neuváděl, měl pauzu. A pak jsem po čase viděl jeho Skleněný zvěřinec v Činoherním klubu ve Strniskově režii a mile mě překvapilo, jak je ta hra současná a jak má pořád co říct. Doufám, že to bude platit i pro Tramvaj.

U potomků z hereckých rodin je zvykem se ptát, zda s otcem nebo s maminkou děti probírají své role. Zeptám se opačně: chodíte na tatínkova představení do Divadla Na Fidlovačce a mluvíte spolu o tom?

Přiznávám se, že mám vůči tátovi ještě dost restů, dosud jsem všechno, v čem hraje na Fidlovačce, neviděl. Je to velká ostuda. Ale když na něj jdu, to víte, že se o tom bavíme a že mu řeknu svůj názor.

Jste úplně jiný herecký typ než tatínek.

Snad o něco koncepčnější, přemýšlivější.

Jenže v době, kdy on byl ve vašem věku, přemýšlivost a koncepčnost se moc nevyžadovaly, často byly i na závadu.

Táta měl smůlu, že v určité pro něj důležité době nepotkal „svého“ režiséra. Jeho kariéře to ublížilo, a v našem povolání se tahle křivda nedá napravit.

Vy už jste svého režiséra potkal?

Mirka Krobota, za nímž jsem odešel do Dejvického divadla, a Lukáše Hlavicu, se kterým děláme divadlo už od školy.

Máte za sebou velké a úspěšné filmové i televizní role, ale popularitu vám zajistil hlavně Béďa Jarý z Četnických humoresek. Jeho nenápadný půvab, nadhled a smysl pro humor přijali diváci moc dobře.

Humoresky měly opravdu úspěch a velkou sledovanost. Lidé mě stále kvůli nim oslovují, chtějí podpis. Myslím, že ten seriál splnil svůj účel, možná v něm bylo i něco navíc, co jsme snad ani nečekali. Taky natáčení bylo příjemné. Pan režisér Moskalyk navodil takovou atmosféru, že jsme mohli ovlivnit text, upravit si repliky, prosadit připomínky. Režisér je otevřený a hravý člověk, naše improvizace, kterých jsme se tam dopouštěli, ho bavily. A mnohé tam nechal – v seriálu zůstala nakonec spousta situací, které jsou od nás herců. Humoreskám jsem vděčný i za to, že jsem se při nich hodně naučil. Natáčelo se to na video, a tak jsem se mohl okamžitě podívat, co jsem dělal dobře a co ne. Byla to velká škola, připravila mě i na roli v Samotářích, kteří se točily o něco později než první část Humoresek.

Po Samotářích hrajete také v dalším filmu Davida Ondříčka – Jedna ruka netleská, který jde právě do kin. Někdo tvrdil, že to jsou prý „Samotáři 2″.

Nemyslím. Je to víc komedie než Samotáři, a komedie hodně černá. Oba filmy mají společné určité záchytné body, některé stejné herce, třeba Jiřího Macháčka a mně. Ale je tam také řada nových tváří. Samozřejmě má film Ondříčkův rukopis, to ani není jinak možné. Ale rozhodně bych neřekl – jak jsem to už někde slyšel – že Ondříček „sázel na jistotu“, když nás obsadil. On od začátku věděl, že chce s námi dělat další film, taky proto s Jiřím Macháčkem začali tento scénář psát.

Hrajete i v Želarech, které režíroval váš bratr Ondřej. Klasický příběh, v němž režisér hodně vsadil na herce. To vám asi vyhovovalo, ne?

Pro mě to bylo především velké překvapení. Už ten fakt, že se brácha vrací k režii. A taky, že bude režírovat takové velké téma, tak silný příběh. Léta dělal produkci, což je přece jen něco jiného. A vlastně nikdy nepracoval s herci, co předtím dělal, bylo většinou s neherci. Ve filmu Pějme píseň dokola mu hrály děti. Mimochodem, když už je o tom filmu řeč – zjistil jsem, že je dodnes živý. Například kluci z techniky v našem divadle, kterým je kolem dvaceti, z něj citují, a když jsem se divil, poučili mě, že Pějme píseň dokola je jejich kultovní film. Vyrazilo mi to dech, vždyť v době, kdy vznikl, jim bylo nejvýš deset!

Ještě k Želarům: Vzal jste ve filmu poměrně malou roli, stálo vám to za to?

Určitě, nejen kvůli bráchovi, ale hlavně proto, že se mi scénář opravdu líbil. Taky se mi zdálo, že těch deset minut na začátku, kde hraju, jsou pro film důležité. Navozují dojem, že to bude městský příběh, a on pak není. Věřím, že osudy lidí, které jsou v Želarech naznačeny, budou diváky zajímat. Můžu vzít jednu postavu vedle druhé, všechny mají svůj osud, něco, kvůli čemu by člověk chtěl vědět, jak je to dál, jak to dopadne. Jistě, kdyby se všechno dopovědělo do konce, trval by film osm hodin. Ale ty náznaky a tajemství mají svůj půvab.

Máte aktivní vazby na Český rozhlas, dokonce několik. Například hrajete kopanou za mančaft Radiožurnálu. Jak jste se do něj dostal?

Přes sportovní známosti. Zavolali mi, jestli bych za Radiožurnál nehrál, já souhlasil a už druhý rok s nimi jezdím. Je to hlavně společenská událost, ale chceme, aby to byl přece jen fotbal. Baví mě to a dost si při tom odpočinu.

Posluchači vás znají také jako rozhlasového herce, jak jste tu začínal?

Náš ročník na DAMU měl to štěstí, že jsme mohli absolvovat výuku rozhlasového herectví. Učila nás režisérka Alena Adamcová, která nám o rádiu hodně řekla a v začátcích do něj ukázala i první cestičku – zvala nás do rozhlasu na menší role. Vzpomínám na ni moc rád. Pak jsem začal dělat hodně pohádek s režisérem Karlem Weinlichem, to je taky ohromný pán, jsem rád, že spolupráce s ním stále trvá. Další krásné rozhlasové setkání bylo, když si mě jednou pozval pan režisér Jiří Horčička. A potom se to už začalo nabalovat, natáčel jsem s režisérkami skvělých rozhlasových her Hanou Kofránkovou a Lídou Engelovou. Z poslední doby vzpomínám hlavně na Krále Oidipa s Hankou Kofránkovou. To byla snad moje nejtěžší rozhlasová práce. Vždycky jsem měl totiž na rádiu rád, že tam můžu hrát v intimních polohách – a Oidipus chtěl hodně forzírovaný výkon, hraní ve velkém patosu. Dalo mi to zabrat.

Připravujete nějakou novou rozhlasovou roli?

Pětidílnou dramatizaci románu Nevinný Iana MacEwana s režisérem Ladislavem Smočkem, což je pro mě zajímavé jednak tím, že jsem se s ním už kdysi setkal ve Vinohradském divadle při práci na Poprasku na laguně, a jednak proto, že pan Smoček v rozhlase moc nedělá – možná to bude jeho rozhlasová režijní premiéra.

Ve Vinohradském divadle jste léta hrál i s Dagmar Veškrnovou. Prý jste po ní dokonce v Chvále prostopášnosti vrhal nůž. Co myslíte, stálo by za to, aby se vrátila k divadlu, jak o tom příležitostně uvažuje?

Asi ano. Ale vrátit se, to není tak jednoduché. Dost choulostivá záležitost je třeba vhodná dramaturgie. Ona byla spontánní, živelná herečka, výtečný komik, nevím, zda by teď takové role chtěla hrát. Třeba by stála jen o charaktery.

Myslíte proto, že byla první dámou? Nebo je vůbec těžké divadlo na čas opustit a pak se vrátit?

Je. Několik mých kolegů se v určitém věku rozhodlo, že řekli vše, co mohli, že se cítí unavení divadelním provozem, a dali si pauzu. A pak se jim návrat nepovedl, najednou byli někde jinde.

Jste člověk pospolitosti, nebo solitér? Je pro vás hodně důležité společenství lidí, s nimiž žijete nebo pracujete?

Vždycky jsem měl rád kolem sebe lidi. Už jako dítě, když jsem začal sportovat, tíhnul jsem ke kolektivním sportům. Fotbal, basket. Lidé kolem jsou pro mě strašně důležití, jsem na nich závislý. Samozřejmě někdy rád uteču do samot, ale ne moc často.

Při natáčení Želar jste byli hodně spolu s bratrem Ondřejem, vídáte se pravidelně i jindy?

Vídáme, i když ne tak často, jak bychom chtěli, na to jsme příliš vytížení. Když jsme byli malí, koupili naši chalupu, kterou máme už třicet pět let. Oba s bráchou jsme si tam udělali pokojíčky, a tam se občas rádi scházíme.

Někteří příslušníci vaší širší rodiny – myslím tím i tu „vyženěnou“ – jsou veřejně hodně známí, třeba váš švagr Lukáš Pollert. Zaujal vás jeho pohodový přístup k životu?

Úžasně. Lukáš mi byl zdrojem inspirace pro několik rolí. Třeba pro Oblomova. Lukáš je obdivuhodný člověk, pro kterého není problém každého vyslechnout, třeba i nesympatického, nepříjemného člověka. Na něco takového bych neměl dost trpělivosti. Je nesmírně tolerantní, má dobrý vztah k lidem. A to je jedno ze základních pojítek mezi ním a Oblomovem.

Obloukem jsme se zas vrátili k divadlu a k slavné roli. Váš Oblomov je úplně jiný, než o jakém jsme se kdysi učili při hodinách ruské literatury. Rozhodně není tím „zbytečným člověkem“, jak nám tvrdili.

To byl záměr a zásluha režiséra Mirka Krobota. Zdramatizoval a vyložil původní text tak, aby měl co říct současné době. A pokud jsme chtěli tím představením oslovit publikum, museli jsme to udělat právě takhle. Pozitivně. Oblomov jako vědomý postoj k životu. Říkat něco o „zbytečném člověku“ by myslím nikoho nezajímalo.

Oblomov Dejvického divadla má, zdá se mi, s vámi něco společného. Taky moc neusilujete o cílevědomé budování kariéry, či pro mnoho herců tolik žádané popularity. Nemoderujete pořady, nevystupujete v zábavných show. Jako byste se tomu všemu vyhýbal, i médiím.

Moderovat myslím neumím, kdoví, zda na to mám buňky, proto se do něj nepouštím. Je to specifická disciplína, a kdybych se jí chtěl věnovat, musel bych se důkladně připravit, na což nemám čas. Zábavným show se taky vyhýbám. Zkrátka mi nějak přijde, že to nemám dělat. I když si myslím, že je se mnou docela sranda, nevím, zda bych to autorům takových pořadů nekazil. Pokud jde o média, nic proti nim nemám, jen mi vadí, že často musím – i když jsou novináři připravení, a oni v poslední době jsou – odpovídat na tytéž otázky. Neboť témata jsou stejná, zvláště kolem premiér filmů. A mně pak připadá, že to co říkám po druhé, po čtvrté, už ani není pravda.

Ale to byste nemohl nikomu vyznat lásku, tam se slova hodně opakují!

Vždyť taky vyznat lásku je pěkně těžký.

Rozhovory