Král Oidipús (2003, 2007)

Přidal: beatman |

Prosinec 17, 2005

Sofoklés. Tragédie o králi Oidipovi. Nejznámější zpracování starořeckého mýtu. Překlad Petr Borkovec a Matyáš Havrda. Rozhlasová úprava Hana Kofránková. Hudba Petr Mandel. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Hana Kofránková.

Osoby a obsazení: Oidipus (Ivan Trojan), Iokasté (Taťjana Medvecká), Kreon (Jiří Štěpnička), Teirezias (Ilja Racek), Diův kněz (Petr Pelzer), Korinťan (Alois Švehlík), pastýř (Josef Somr), náčelník chóru (Boris Rösner), Chór (Marie Marešová, Robert Sättler, Jiří Schwarz, Jana Franková, Jan Vlasák, Jiří Hromada, Jiří Klem, Eva Režnarová, Jaroslav Someš).

Natočeno v roce 2003. Premiéra 18. 5. 2003 (Vltava, 20:30 – 22:00 h.; 89 min.). Repríza 13. 12. 2014 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.) u příležitosti uvedení Hany Kofránkové do rozhlasové Síně slávy (a jejího propuštění z ČRo); 5. 10. 2019 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h) v cyklu Rozhlasové jeviště; 5. 6. 2021 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.

Vydal Radioservis v roce 2007.

Lit.: Pavlovský, Petr: Antická „detektivka“ varuje napříč věky. In IHned, 13. 12. 2007 (recenze). – Cit.: Zatímco starořecký dramatik mohl spoléhat na všeobecnou známost námětu, ze kterého vycházel, dnešní interpreti antických tragédií mohou naopak u svého publika předpokládat výraznou většinu nezasvěcených. Dokonce i v případě takové tragédie tragédií, jako je Sofoklův Král Oidipus, jehož rozhlasová nahrávka v titulní roli s Ivanem Trojanem nyní vyšla na CD.

Málokdo dnes zná mytologické pozadí této antické „detektivky“, odvíjené od zločinu a prokletí krále Laia. Tím se ovšem nebývale zvyšuje dějové napětí, dané pátráním po pachateli a korunované nakonec kardinálním prohřeškem proti „detektivkářskému desateru“: po vrahovi pátrá sám pachatel. U Sofokla ovšem pachatel nevědomý, a v tom je vlastně podstata jeho tragédie.

Oidipus – nevinnost sama

Nelze samozřejmě snižovat jeden z vrcholů světové literatury srovnáváním s konzumním, jakkoli svým způsobem už také klasickým čtivem, ale nelze ani nevidět, že kulturní paradigma dnešní zvukové inscenace na CD se radikálně liší od toho, na jehož pozadí fungovalo divadelní představení před půltřetím tisíciletím. Přitom technické rozdíly, především kolektivně sdílené sledování hry proti individuálnímu poslechu nahrávky nejspíš nejsou tím hlavním. Antický divák toho v obrovském prostoru antického divadla zase tolik neviděl, jen sošné pohyby herců s maskami; určitým zpestřením musely být ovšem skupinové taneční choreografie.

Nejdůležitější byl ale dokonalý recitačně-hudební přednes veršů. A tak je tomu i v nahrávce. Kupříkladu v žádném divadelním nastudování si nelze představit tak dokonalé provedení chórových partií, rozdělených nejenom do polosborů – ženského a mužského -, ale odvážně proložené též sólovými výkony jejich členů.

Vše ale slouží tomu hlavnímu: významu, nesenému strhujícím emocionálním výrazem. Oidipus Ivana Trojana je ztělesněná nevinnost a nevědomost, která „hříchu nečiní“. Avšak již v prvním dialogu s Teiresiem (uměřeně patetický Ilja Racek), který, ač věštec, nejprve odhaluje minulost a přítomnost, dopouští se protagonista pyšného překročení míry. První kamínky laviny podezření se uvolnily a zoufalý hrdina začíná až patologicky podezírat a obviňovat kdekoho ve svém okolí. Do kontrastu s Oidipovou sebejistotou se dostává racionální obhajoba Kreonta – Jiřího Štěpničky, důvěryhodná svou věcností a logikou.

Pozor na polobohy

Oidipovu zoufalému vnitřnímu odmítání viny, a tedy dalšímu a dalšímu pátrání po vinících vnějších, odporuje tichá, zlou sudbou zlomená Iokasté Taťjany Medvecké. Ona snad první svým ženským a mateřským instinktem pochopí, že absolutizace ratia plyne z nedostatku pokory a vede ke zlému. Vždyť na základě záchrany Théb stal se Oidipus nejenom vládcem, ale začal se považovat za heroa, tedy poloboha! Bezmezná mužská sebedůvěra, doslova bohorovnost, žene jej do zkázy. Vysmívá se věštci i věštírně s předpokladem, že jeho rozumová schopnost vyřešit smrtelnou hádanku Sfingy znamená i schopnost pochopit komplexnost života.

Antický autor jako by nás přes věky varoval: nikoli, člověk není mírou všeho; s univerzem, s jeho transcendencí je třeba se pokorně smířit, a ne si zpupně činit nárok na jeho absolutní pochopení.

Klíčové slovo: Sofokles.