Příběhy 20. století – Bohumil Robeš (2014)

Bohumil Robeš se narodil roku 1930 v Holubicích nedaleko Brna v katolické rodině se sedláckou tradicí. Dědeček, který měl kancelář ve své chalupě, zastával dlouhá léta starostovský úřad. Jeho otec, telegrafista na železnici, ho nikdy nebil, káral jen pohledem. Jemnocitná maminka se prý rozplakala, když se malý Bohumil zeptal, co znamená slovo „bordel,“ které někde zaslechl.

Během 2. světové války rodinu postihly dvě tragédie. Jeho otec nečekaně zemřel po operaci slepého střeva. O pár měsíců nešťastnou náhodou zahynul jeho čtyřletý veselý a upovídaný bráška Josífek.

„Hrál si u sousedů, kde byli ubytováni němečtí vojáci. Starší chlapec vzal odjištěnou německou pušku a při dětské hře ho zastřelil. Na pohřbu stáli nastoupení Němci, uctili jeho památku salvou do vzduchu. Vybírali mezi sebou peníze na pomoc mé matce,“ popisuje událost Bohumil Robeš.

25. dubna 1945 vtrhli do vesnice osvobozující ruští vojáci. Opili se. Jeden se prý dobýval na jeho pohlednou maminku se sundanými kalhotami. Vše viděl na vlastní oči Bohumil. „Zachránil jí nějaký sovětský velitel, který agresora skopal. Jak se u nás chovali Rusové a Němci, nelze srovnávat,“ vysvětluje Robeš, kterého později za podobná slova obviňovali z propagace fašismu.

Podle Robeše se lidé mylně domnívají, že komunisté se chopili moci až po převratu v únoru 1948. Bolševizace v Holubicích začala hned po válce. „Když jsem po roce 1989 chvíli dělal tajemníka na úřadu, našel jsem dokument, ve kterém místní komunisté v květnu 1945 oznamují, že pakliže nedostanou rozhodující místa na národním výboru, vezmou si je vojensky,“ uvedl.

O povaze nového „beztřídního“ režimu měl Robeš jasno od začátku. Příčilo se mu komunistické pohrdání křesťanstvím, zákaz Junáku a Orla, kam docházel. Popisuje trapnost místního funkcionáře, který napodoboval Gottwalda.

Sodan

Skautskou organizaci demokracie a nezávislosti zkratkou SODAN založili v obci Křenovice (vesnice ležící nedaleko Holubic) mladí junáci Mojmír Babušík, Rudolf Mrázek a Oldřich Klobas.

Odbojáři zasílali výhružné dopisy udavačům a komunistickým funkcionářům, tiskli protirežimní letáky, zapalovali stodoly a stohy JZD v okolí Brna. Postupně se skupina rozrostla až na skoro šedesát členů, kteří se dělili do tzv. pětic.

Skupinu vyzradili agenti StB, kterým se podařilo do některé z pětic infiltrovat. K hromadnému zatýkání došlo na podzim roku 1953.

„Nosil jeho beranici, kouřil i čibuku. Kdyby kulhal, kulhal by také. Před válkou byl sociální demokrat, za pytel obilí ho přetáhli agrárníci, po válce se z něj stal ultra komunista a začal to tady terorizovat. Nakonec ho sami komunisté odstranili, protože byl u lidí nepopulární a tudíž byla nepopulární i komunistická strana. Nikdo nechtěl do JZD,“ popisuje Robeš, který vstoupil do odbojové skupiny Sodan.

Mnoho toho prý ve skupině neudělal. Jako spojka vyřizoval vzkazy, ukrýval seznam jmen komunistických funkcionářů, které chtěli skauti žalovat zločiny proti lidskosti, krádeže a vraždy. Junáci se mylně domnívali, že režim během několika let zkolabuje.

Zatkli ho v říjnu 1953. Policisté ho pořádně vystrašili. V noci vtrhli do bytu jako zloději, nasadili rozespalému mladíkovi pouta a odvlekli na brněnskou vyšetřovnu. Robeše uvěznili na estébárně v brněnské Příčné ulici, kde mu vyšetřovatel sdělil, že si může vybrat. Buď výslech výchovný, přesvědčovací anebo donucovací. Robeš se začal smát, což policistu přivádělo k zuřivosti:

„Dostal jsem pěstí do čela. Člověk ani neví, co v těch protokolech, které podepsal, stálo. Vím bezpečně, že mi mi kladli otázky ve spánku,“ popisuje se Robeš, který tvrdí, že mu podali skopolamin.

Skopolamin

Skopolamin je rostlinný alkaloid z blínu černého a způsobuje i halucinace a útlum organismu. Dávkování musí být naprosto přesné, jinak hrozí člověku smrt. Po požití si člověk může připadat jako ve spánku.

Většinu dokumentů dokládající používání těchto látek StB zničila. Používání omamných látek podle StB k ničemu nevedlo, vězni protokoly odvolávali, navíc skopolaminem riskovali život vyšetřovaných. Velmi nebezpečné bylo podání těchto látek lidem s nemocným srdcem.

Historikové se shodují na některých případech, ve kterých byly prokazatelně tyto látky použité: například v procesu s Janem Bydžovským, někdejším zaměstnancem ministerstva zahraničí, který se čtyřikrát vyšetřovatelům přiznal k vraždě Jana Masaryka a čtyřikrát odvolal.

Robeš u soudu prohlásil, že ho ve vyšetřovně mučili. Rázem dostal pět let. U soudu se odehrála i jedna nevídaná scéna. „Souzen byl i jeden nezletilý odbojář Milan Blažkůj. Jeho otec, jézéďák, vystoupil a prohlásil: ´Založil jsem JZD a ztratil syna!´ a někdo v soudní síni vykřikl: ´Dobře ti tak!“

Na pět let odsouzeného Robeše odvezli do uranových lágrů na Jáchymovsko, kde ho kvůli chatrnému zdraví zařadili do cikánské pracovní čety na povrchu na výstavbu města Orlov.

To považuje za nejkrásnější vězeňské měsíce, které zažil. „Zpívali jsme u ohňů. Přijali mě mezi sebe, pomáhali mi. Když se objevil bachař, měl jsem připravené kleště a předstíral, že vytahuju hřebíky,“ popisuje.

Do prvního maléru se namočil v příbramském lágru Vojna, kde vypukla „nudlová“ stávka. Vězni odmítali nástup do práce a drželi hladovku na protest proti podmínkám v táboře. Už několikátý den za sebou k obědu fasovali nudle. Ačkoliv Robeš nepatřil mezi organizátory, přemístili ho do Ruzyně.

V přijímací kanceláři, kam ho zavedli, se neusadil poslušně na židli, ale nakráčel k oknu. „Kam to jdete! Na co koukáte, zařičel na mě estébák. Já jsem odpověděl, že koukám na Prahu, jak je krásná, ale krásnější bude bez nich,“ líčí scénu, která ho dostala do temnice.

Za urážky dozorců, kterými nešetřil, si vykoledovat transport do nejobávanější věznice té doby – Leopoldova. Tady na nástupu velitel oznámil, že odtud vede cesta jen nohama napřed. Bohumil Robeš náčelníkovi následně sdělil, že odmítá jakoukoliv práci. Nehodlá prý otrocky dřít na zločinecký režim. Opět putoval do korekce.

„To už jsem byl vycepovaný. Věděl jsem, co mě čeká,“ vysvětluje Robeš, který patřil do nepočetné skupiny vězňů odmítající nastoupit na pracovní směnu.

V archivních vězeňských spisech se zachovaly písemné pokyny náčelníka koncentrační pevnosti Leopoldov. Robeše si vyloženě „oblíbil“. V korekcích strávil celkem čtrnáct měsíců. Obvykle dostal trest od tří do sedmi dní. Nejčastěji za drzosti. V archivu se dočítáme, že dozorce častoval označením „rudí psi, svině, dobytkové.“ Při jednom z výslechů dokonce na otázky neodpovídal a výslecháře zcela ignoroval.

V jednom hlášení je dokonce uvedeno, že Robeš požádal bachaře, aby si vybral strom, na kterém ho jednou pověsí. Takových výhrůžek se po roce 1956 soudruzi podle Robeše děsili. Šířilo se, že v Maďarsku během protikomunistického povstání věšeli komunisty na kandelábry.

Z korekce mohlo vězni přeskočit. Jeden tančil nahý ve sněhu

To, co prožil Bohumil Robeš v leopoldovských korekcích lze těžko k čemukoliv přirovnat. Kdo shlédl americký film Motýlek, tuší, o čem je řeč.  Pro představu: malá betonová místnost, kde se nacházel jen promočený slamník a kýbl pro potřebu.

Když byl vězeň obzvlášť drzý a neprojevoval otrockou poníženost, býval v leopoldovské korekci svázán do kozelce. Jeho svaly se během dne uvolnily, vězeň se pomočil a pokálel. Dozorci ho pro zvrácenou zábavu polévali vodou.

Smrtelné nebezpečí představovala korekci v zimních měsících. Vězeň mohl umrznout, umřít na zápal plic nebo tuberkulózu. Bohumil Robeš si vším tím prošel. Z tuberkulózy ho několik týdnů léčili v borské vězeňské nemocnici. Na rozkaz velitele léčbu předčasně ukončili a vězeň putoval zpět do leopoldovských samotek.

Jsou popsány případy, kdy vězeň vyšel z temnice v psychotickém stavu. „Viděl jsem, jak jeden tančil nahý ve sněhu, než ho zpacifikovali dozorci,“ vypráví Robeš, který se v korekcích modlil, povídal si s krysami, v duchu recitoval básně a divadelní hry, skládal poezii a v mysli sepisoval knihu. Po roce 1989 vyšly dvě: Vzpomínky na vězení a Věčný prolog.

Když uplynulo skoro pět let, věřil, že kriminál přežije. Na svobodu se nedostal. Odsoudili ho na další tři roky za pobuřování a odpírání práce ve vězení. Další soud, který se konal v roce 1959, přidal šest let. Prokurátor ho vinil z útoku na veřejného činitele, hanobení a pobuřování proti republice a propagace fašismu.

Bachaři získali ke spolupráci jednoho jeho spoluvězně, který na Robeše donášel. Prozradil, kde si schovává své zápisky. V nich psal, že Evropa se sjednotí, Američané zachránili Německo a zachrání i nás. Když měl Robeš před soudem závěrečnou řeč, soudce jí přerušil a nechal vězně ze sálu vyvést.

Prohlásil se za politického vězně a skončil v blázinci

V květnu 1960 přišla největší amnestie vězňů souzených podle zákona 231. Bohumila Robeše se jako často kázeňsky trestaného a souzeného vězně netýkala. V dobách takzvaně „uvolněných“ 60 let trpěl Robeš na leopoldovské izolaci.

Pravidelně a neúnavně věznitelům připomínal, že je politickým vězněm, na kterém se dopustili zločinu. Vyhrožoval, že je zažaluje a bude proti nim svědčit. Potřetí v roce 1965 mu soud nařídil za drzosti dvouletou zostřenou izolaci, neboť prý hrozilo, že vězeň svede ke zločinu hanobení republiky a pobuřování i ostatní ve výkonu trestu.

Nakonec Bohumila Robeše prohlásili za duševně narušeného člověka. „Odvezli mě do psychiatrické léčebny v Bohnicích. Tam se ze zdravých lidí skutečně blázni stávali. O tom bych opravdu nerad vyprávěl. Tvrdili, že jsem blázen, ať se kolem sebe podívám. Že je zde socialismus, všude kolem mě jsou komunisté a já obhajuji neobhajitelné,“ vyhýbá se detailům Bohumil Robeš, kterého na svobodu pustil psychiatr působící v ústavu v Brně Černovicích. Psal se rok 1967.