Strašidla (ne)jen z vikýře. Dvě znovuobjevené nahrávky původních povídek Karla Michala

Přidal: Marthos |

Září 26, 2024

Martin Čípek

(napsáno pro Panáčka v říši mluveného slova)

Když se počátkem šedesátých let objevil na knižních pultech soubor satirických povídek s názvem Bubáci pro všední den (1961), stal se z něj okamžitě bestseller. Po beznadějně rozebraném prvním nákladu následovaly ještě dvě reedice (1962, 1966), které měly uspokojit nečekaně velký zájem veřejnosti o příběhy nadpřirozených bytostí ve světě mravní sobeckosti, lhostejnosti či konformismu. Jejich autor, spisovatel a scenárista Pavel Buksa (1932 – 1984), který svá díla vydával pod pseudonymem Karel Michal, stvořil všechna ta kouzla a nadpřirozené bytosti především proto, aby, jak píše ve své předmluvě k třetímu vydání Bubáků pro všední den Jiří Hájek, uvedli ve zmatek sebespokojené a jednoduchoučké myšlení lidí, kteří jsou ochotni uznat za skutečnost jen to, co je obsaženo v služebních předpisech jejich povolání.

Vzrůstající Michalova popularita samozřejmě nemohla uniknout ani rozhlasovým dramaturgům, kteří v poněkud pitoreskních figurkách ihned vytušili silný dramatický potenciál. Režisér Miloslav Jareš adaptoval nejprve historickou novelu Čest a sláva, Podskalského úspěšná filmová komedie Bílá paní (1965) podnítila o něco později také vznik vlastní rozhlasové verze pod názvem Jak to bylo s bílou paní. Jenže potom přišel srpen 1968 a s ním sovětské tanky. Michal v září téhož roku emigroval do Švýcarska a v okupovaném Československu se jeho jméno ocitlo na černé listině. Filmy byly uloženy do pomyslného trezoru a rozhlasové nahrávky nemilosrdně zničeny.

K Bubákům pro všední den se rozhlas mohl vrátit – logicky – až ve svobodných časech. Už zkraje devadesátých let vznikla v režii Miloše Novotného série několika zdramatizovaných povídek (Kokeš, Silná osobnost a Mrtvá kočka), později se přidali další tvůrci. Půvabná strašidla z kdysi oblíbené knížky ožila s novou a nečekanou sdělností, přestože se tehdy lecjaký škarohlíd domníval, že půjde, také díky době, v níž se jednotlivé epizody odehrávají, o neaktuální literární veteš.

Zdá se, že tady náš příběh končí. Ne tak docela. Teprve nedávno, v prosinci roku 2022, u příležitosti nedožitých devadesátin Karla Michala, se ve vltavském programu objevily dvě povídky (Silná osobnost a Balada o Vikýřníkovi) z původního cyklu Bubáci pro všední den natočené již v roce 1962, tedy v době neutuchajícího čtenářského zájmu o tento bestseller. Že by přece jen zázrak? Ano i ne. Přestože ostražití pohůnci nově dosazeného vedení Československého rozhlasu nechali během sedmdesátých let zničit všechny nahrávky, které měli k dispozici, na leccos přece jen zapomněli. Jejich pozornosti například unikl rozsáhlý rozhlasový cyklus Z palety mistrů – půlstoletí české a slovenské povídky, v jehož rámci byly odvysílány také dvě povídky Karla Michala. Nemáme bohužel zjištěno, kdo je tehdy režíroval, ale jméno interpreta odhalí už v prvních vteřinách každý, kdo si zamiloval příhody dvou malých medvídků, kteří se potkali u Kolína. Ano, je jím Rudolf Deyl mladší. Právě Deylův hlas, charakteristický svým groteskním zabarvením, s potřebnou mírou výškové i silové tvárnosti, se se světem bizarních postav dokonale shoduje.

Herec si doslova pochutnává na jemných odstínech obou tragikomických vyprávění o křivdách a nespravedlnostech, jímž musí čelit jak obyčejní, životem smýkaní outsideři, tak sama strašidla, nepochopená a vysmívaná stvoření, rozhodnuvší konat dobro v zájmu společnosti. Deyl s přesvědčivou elastičností střídá v rychlém sledu několik postav – jednou je ušlápnutým účetním, s nímž si kdekdo utírá podlahu, podruhé šmatlavým dědečkem, který s neodolatelnou sveřepostí mámí ze své oběti dvacet korun, jindy obhroublým polírem či (na první pohled) čestným příslušníkem SNB. Všechny tyto postavy herec vytváří nejen s výrazným komediálním zaujetím, ale také se smyslem pro vyznění verbální části textu, přičemž důsledně zachovává celistvost vyprávění.

Zvláště patrné je to zejména v druhé povídce, v Baladě o Vikýřníkovi. Deyl charakterizuje onoho Vikýřníka, tedy jakési půdní strašidlo pobývající většinu dne mezi trámy a harampádím, se silně groteskním akcentem, coby neduživou, sotva dechu popadající pápěrku, která je leda k smíchu, ale zároveň se přes všechnu vnějškovou bizarnost před posluchačem proklubává cosi závažnějšího, jímavý osud dobromyslného strašidla, jemuž člověk, sobecký a příliš pohodlný, naruší až dětinsky naivní víru v pravdu a spravedlnost.

Objevením těchto domněle zlikvidovaných nahrávek vzrostla naděje, že páchané zlo nakonec dopadne na hlavu toho, kdo škodí, a že zdánlivě surreálný svět kouzel, strašidel a pohádkových bytostí stále zjevuje to, co je lidskému oku upřeno vidět. Na zkažené lidstvo je ale jeden Vikýřník pořád málo…