Cesta do Saganu (2005)

Do Saganu – dnešního polského města Zagań – se v roce 2004 vydal autor dokumentu Miloš Doležal s válečným pilotem plukovníkem Petrem Urubou /1916 – 2009/, příslušník 311. československé bombardovací perutě ve Velké Británii, který se za dramatických okolností dostal do německého zajetí právě do tábora v Saganu.

Osu dokumentu tvoří návrat na „stará místa“ i návrat do paměti: záznam cesty Petra Uruby na místa svého zajetí, setkání s bývalými spoluvězni i jeho ohlížení po vlastním životním příběhu.

Jedeme ranní tmou. Z Prahy do polského městečka Zagań, bývalého pruského Saganu, který leží v dolním Slezsku, jsou to čtyři hodiny jízdy. V autě vedle mně sedí Petr Uruba, vitální hubený muž, ročník narození 1916, za války příslušník 311.československé bombardovací perutě ve Velké Británii. V Zagańi nebyl šedesát let.

Jedeme na Liberec a pan Uruba vypráví o svém chudém dětství v moravské Rusavě; o učiteli, který zaujatě vyprávěl o českých dějinách a o prvním letadle, které spatřil na obloze rodné vsi začátkem dvacátých let, ležíc ve vysoké trávě. Bylo to osudové setkání – z Petra Uruby se stal pilot, který po okupaci utekl přes Polsko do Francie a posléze do Anglie.

Přejíždíme česko-polskou hranici, už svítá a pan Uruba prohodí: „Tehdy, když jsem utíkal z domu, nezavřel jsem za sebou branku. Otec mi po válce řekl – v té chvíli jsem věděl, že se vrátíš, abys ji mohl zavřít.“

Polské silnice jsou samý výmol, bez značení a k tomu nám celou cestou prší a sněží. Pan Uruba pevným hlasem několikrát za cestu zopakuje svoji oblíbenou průpovídku „ještě nebylo, aby nebylo“ a podrobně popisuje, jak v únoru jednačtyřicátého roku letěla jeho osádka bombardovat jeden z okupovaných holandských přístavů. Úkol splnili a kvůli silné bouři se museli vracet přes kanál La Manche. Jedna z protiletadlových střel však zasáhla radiotelegrafické zařízení, Urubův welington ztratil směr a musel nouzově přistát na malém letišti v okupované Francii. Celá posádka padla do zajetí a ocitla se v německých zajateckých táborech. A právě tehdy se Petr Uruba dostal do Saganu, přísně střeženého zajateckého tábora pro sestřelené spojenecké letce. Sešla se tam vybraná společnost Britů, Američanů, Novozélanďanů, Poláků, Kanaďanů a také Čechů, kteří mezi sebou vytvořili fantastické přátelské prostředí. Mohli tu v závětří, chráněni ženevskou konvencí a Červeným křížem, přečkat válku. K tomu se však většina nesnížila. Velká skupina pilotů se tehdy rozhodla k tajnému plánu – k velkému důmyslném útěku prokopaným stometrovým tunelem, ústícím za dráty v blízkém lese. Mezi nejaktivnější při přípravě útěku patřil Arnošt Valenta, Urubův kamarád a společník z posádky. 24.března 1944 tunelem jménem „Harry“ stačilo utéci 76 zajatců. Gestapo však – až na trojici šťastných – všechny pochytalo a padesát z nich včetně Valenty zákeřně postřílelo.