Sisyfos na prázdninách (1967)

Přidal: Přemek |

Červen 10, 2008

Rudolf Matys. Rozhlasová hra. Hudební montáž Radislav Nikodém. Zvuk Gustav Dostál. Záznam a střih Libuše Soušková. Asistentka režie Mirka Hajská. Dramaturg Josef Hlavnička. Režie Alena Adamcová.

Osoby a obsazení: Sisyfos (Petr Haničinec), číšník (Josef Velda), ona (Alena Vránová), on (Jiří Bruder), hlídač (František Holar), první (Josef Větrovec), učitelka (Helena Lehká), doktor (Jiří Hurta). Dále účinkují Ivan Palec, Jan Vala, Otakar Žebrák, v dětských rolích členové DRDS.

Natočeno 1967. Premiéra 21. 3. 1969 (Třetí program, 20:00 – 20:56 h.; 53 min.). Smazáno.

Lit.: anonym – Rozhlasová premiéra hry Sisyfos na prázdninách. In Československý rozhlas a televize 12/1969 (10. 3. 1969), s. 15 (článek).

Lit.: Pražan, Bronislav: Mám o sobě víc pochybností (rozhovor s Rudolfem Matysem). In Týdeník Rozhlas 25/2008, s. 12-14. – Cit.: „…Režisérka Alena Adamcová ji skvěle natočila, ale stihl ji osud tolika jiných ideologicky škodlivých her: v sedmdesátých letech byla smazána. Nevím taky, kdo ji při její premiéře vůbec poslouchal – vysílala se 22. března 1969 (sic!), ve chvíli, kdy celý národ sledoval televizní přenos legendárního vítězství našich hokejistů nad Sověty.“

Doležal, Miloš: „Jejich slovo bude učiněno větrem“ (s Rudolfem Matysem o rozhlasové hře, Náchodě i Petrovicích, pseudosisyfovi, babylonizaci kultur, tichu i příposlechu a kráse jenom na kmínek). In Souvislosti, 1/2009 (rozhovor). – Cit.: Osud vaší výborně natočené hry Sisyfos na prázdninách z roku 1969 byl příznačný pro normalizační dobu retušování a mazání minulosti…

Trošku groteskní persifláž Camusova sisyfovského mýtu jsem napsal ještě před rokem 1968: Sisyfos dotlačí kámen a na vrcholku, který byl cílem jeho úsilí, najde luxusní výletní a zábavní středisko, obývané uzavřenou a hierarchicky organizovanou společností parvenuovských pseudosisyfů, z nichž každý má pečlivě ošetřovaný a hlídaný – papírový – kámen „na památku slavného vystrkání“. Tito „sisyfové“ jsou ve svém bezčasí ovládáni paranoickým strachem o dosaženou pozici i knutou policejní kontroly. Sisyfa ve svém strachu přijmou jen jako jakéhosi šaška Sisyfouse, který jim předvádí, jak se skutečně tlačí kámen. Naivní Sisyfos však nakonec odhalí jejich pravou podstatu a přijde tedy trest: psedosisyfové svrhnou jeho kámen do propasti a Sisyfos – může začít poznovu tlačit svůj kámen jen za cenu zapomnění, co je „tam nahoře“.

Hra byla skutečně skvěle natočena Alenou Adamcovou a velmi dobře pamatuju na den její premiéry, 22. březen 1969 – jak taky jinak, v televizi zrovna běžel přenos zápasu, ve kterém hokejisté legendárně porazili Sověty. Jedna z posledních radostí právě se definitivně uzavírajícího dějství Pražského jara tedy způsobila, že mou hru tenkrát sotvakdo slyšel, ovšem během roku 1969 byla asi desetkrát reprízována. Nevím, kdy byla ta hra smazána, ale po Listopadu 89 jsem se dostal k jejímu hodnocení od jakéhosi lektora pocházejícího z vyšších pater komunistického aparátu. Označil ji za potměšilou a nebezpečnou protisocialistickou alegorii. Líto mi její ztráty bylo hlavně pro tu výbornou režii, taková hra se tehdy točila minimálně dvacet frekvencí. Vůbec kolik vynikající práce bylo v těch raně normalizačních letech zmařeno! Svědčí to především o bytostné nenávisti, jakou projevuje každá totalita k jakýmkoli podobenstvím, k příběhům s „dvojím dnem“, k metaforickému myšlení. Obsahuje totiž kontraband svobody – i postavy uměleckých děl musely být prokádrovány stejně důsledně jako třeba každý uchazeč o zaměstnání.

Rozhlasové hry