Vzpomínka Josefa Červinky na Anýzové jablko

Přidal: Přemek |

Říjen 27, 2005

Josef Červinka
(22.12.2000)

To se jen tak někomu nestane, aby si v rozhlase zopakoval roli, ve které vystupoval na malém jevišti studentského divadla před třiašedesáti roky. Mně se to poštěstilo. Jak k tomu došlo?

Když moje kolegyně režisérka Hana Kofránková chystala natáčení povídky francouzského básníka Francise Jammese Anýzové jablko a rozdělila text do pěti hlasů, připomněl jsem jí, že jevištní verzi ohoto dílka, zdramatizovaného básníkem Jiřím Ortenem, jsme uváděli v roce 1937 v tzv. Divadelním kolektivu mladých a v režii Pavla Tigrida jsem v ní spolu s Ortenem a Zorkou Janů vystupoval i já jako postarší filozofující botanik – strýček Tom. Hana mi nabídla, abych si tu postavu „střihnul“ znovu v její verzi – zřejmě jsem podle ní ve svých pětasedmdesáti letech na tu roli už dozrál.

Naše divadélko se svým repertoárem snažilo přiřadit k tehdejší umělecké avantgardě, promlouvat i k aktuálním společenským problémům doby. V době španělské občanské války jsme například pořádali revolučně laděný večer poezie španělských a českých bánsíků. Ale inscenací Anýzového jablka jsme se zaměřili i na jiná, duchovní a nadčasová témata.

Pro osmnáctiletého Jiřího Ortena to byl patrně tehdy příznčný příklon k esoterické, spirituální a snad i religiózní poezii, jakou představoval Jammes. I Ortenova poezie je plná empatie s trpícími, i on oslovuje a oživuje neživé předměty, miluje přírodu. A v Anýzovém jablku našem jemné spočinutí v líčení nelehkého osudu ulehčovaného blízkostí moudré bytosti, spjaté s přírodou.

Možná, že se některým posluchačům tohoto pořadu vybaví drobná skladba Jammesova českého souputníka Jakuba Demla, kterou nazval Moji přátelé. Podobně jako Jammesův strýček Tom apostrofuje v ní lyricky nejrůznější květiny a rostlinstvo vůbec. Připodobňuje je k lidským tvorům, k jejich podobě i povaze. A jistou syžetovou příbuznost s Anýzovým jablkem bychom možná našli i v delší básnické skladbě Kamila Bednáře, kterou napsal v roce 1954 a nazval Odila. V Bednářově příběhu vede cesta chromé dívky – tak jako u Jammese – do Lourd, a zatímco u Bednáře vyústí v ne-li šťastný, tedy alespoň nadějný konec, u Jammese je to katarze sice bolestné, ale opravdové oběti.

Citace z webových stránek Českého rozhlasu