Směšné lásky 1/8 (2008)

Přidal: Přemek |

Červen 25, 2008

Milan Kundera. Cyklus povídek českého prozaika. Režie Antonín Přidal.

Účinkují Igor Bareš, Jan Kolařík, František Derfler, Ladislav Lakomý, Antonín Přidal, Marcela Vandrová.

Nastudovalo Brno v roce 2008. Premiéra 1. dílu 5. 7. 2008. Repríza povídky Já truchlivý bůh 12. 7. 2023 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) k úmrtí Milana Kundery.

Vydal Radioservis, listopad 2008 (1 CD, formát mp3). Reedice Supraphon v roce 2023 (MP3).

Obsah:

1. Já, truchlivý Bůh. Čte Jan Kolařík. Premiéra 5. 7. 2008.

2. Nikdo se nebude smát. Čte Igor Bareš. Premiéra 12. 7. 2008.

3. Zlaté jablko věčné touhy. Čte Jan Kolařík. Premiéra 19. 7. 2008.

4. Falešný autostop. Čte Igor Bareš. Premiéra 26. 7. 2008.

5. Sympozion. Čte František Derfler. Premiéra 1. 8. 2008.

6. Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým. Čte Ladislav Lakomý. Premiéra 9. 8. 2008.

7. Doktor Havel po dvaceti letech. Čte František Derfler. Premiéra 16. 8. 2008. Repríza 31. 3. – 2. 4. 2019 (ČRo 2 Praha, 22:00 h). Obsah: 1. – 2. Pokus o naplnění pověsti erotomana – 3. Paradox zviditelnění.

8. Eduard a Bůh. Čte Antonín Přidal. Premiéra 23. 8. 2008.

Pozn.: Před premiérou prvního dílu vysílán dokument Rozhlasové Směšné lásky Milana Kundery (2008)

Pozn. 2: Povídku Zlaté jablko věčné touhy načetl již v roce 1992 v brněnském studiu sám autor.

Lit.: anonym: Směšné lásky na Vltavě. In web ČRo, červen 2008 (anotace). – Cit.: Cyklus osmi příběhů z knihy, kterou dnes spisovatel označuje spolu s románem Žert za počátek svého díla, nastudoval v literárně dramatické redakci Českého rozhlasu Brno s herci Igorem Barešem, Františkem Derflerem, Janem Kolaříkem a Ladislavem Lakomým režisér Antonín Přidal, který se posluchačům představí také jako interpret závěrečné povídky Eduard a Bůh. K rozhlasovému zpracování Směšných lásek Milan Kundera uvolnil i povídku Já truchlivý Bůh, od jejíhož vzniku právě uplynulo 50 let, a kterou ze souboru vyřadil už v roce 1970.

Cyklus Směšných lásek navazuje na šestnáctiletou spolupráci Milana Kundery s Tomášem Sedláčkem z Českého rozhlasu Brno, jejímž výsledkem jsou mj. rozhlasová verze hry Jakub a jeho pán, dva rozsáhlé rozhovory (v r. 1995 a 2004) a řada esejů rovněž v interpretaci Antonína Přidala.

Kočík, René: Směšné lásky v Mrkvojedech. In Týdeník Rozhlas, 49/2008, s. 6.

Pozn.: Rozhlasové Směšné lásky Milana Kundery po 50 letech – „Vzpomínám si, bylo to v roce 1958, bylo mi devětadvacet let, dřel jsem se už druhý rok na hře Majitelé klíčů, a najednou, abych si oddechl, napsal jsem během jednoho či dvou dnů první povídku svého života – Já, truchlivý Bůh. Nádherně jsem se u toho bavil a vůbec jsem neměl pocit dřiny,“ říká Milan Kundera v telefonickém rozhovoru, který uvede nové rozhlasové zpracování celého cyklu povídek Směšné lásky. Tak se před 50 lety zrodil české i světové literatuře Milan Kundera – prozaik a romanopisec.

Milan Kundera považuje Směšné lásky za své přelomové dílo. Tehdy se z lyrického básníka, esejisty a dramatika proměnil v prozaika. V toho, kdo postřehl, že k poznání komičnosti lidského osudu je zapotřebí jistá distance mezi pozorovatelem a světem, zrušení lyrického splývání, ale naopak zdůrazněný odstup. Neboť tím, kdo ovládá příběh, je samotný vypravěč – on je tvůrcem světa příběhu. Z tohoto poznání se zrodil opus číslo jedna díla Milana Kundery; tak se dosavadní básník, esejista a dramatik proměnil v prozaika, esejistu a dramatika, který ze svého díla nemilosrdně vyškrtne tři básnické sbírky, jednu hru a jednu esejistickou knihu. Nepopírá, že je napsal, ale za součást svého díla je už nepovažuje.

Cesta k osmi rozhlasovým Směšným láskám začala v roce 1992 na rue Littré v Paříži. Při tom setkání Milan Kundera ve svém bytě přečetl ukázky ze svého tenkrát zbrusu nového románu Nesmrtelnost a jednu povídku ze Směšných lásek: Zlaté jablko věčné touhy. Uplynulo celých 16 let, než se konečně podařilo dotáhnout do konce převod celého souboru Směšných lásek do zvukové podoby. Vděčím za to především autorovi, ale také grantu programového ředitele Českého rozhlasu a především důvěře, která se v průběhu let upevnila mezi autorem, brněnskou literárně dramatickou redakcí, stanicí Vltava, nakladatelstvím Atlantis a Antonínem Přidalem, jenž se osvědčil nejen jako skvělý interpret Kunderových esejistických textů, ale také jako režisér jeho povídek. S jakými potížemi a radostmi se přitom setkal, o tom vypráví v krátkém rozhovoru, který spolu s telefonátem s Milanem Kunderou uvedení celého cyklu předchází.

A malá glosa nakonec – definitivní knižní vydání Směšných lásek neobsahuje povídku, kterou celý náš rozhlasový cyklus začne: Já, truchlivý Bůh. Právě tu, jíž v sobě Milan Kundera před padesáti lety objevil prozaika. Jsem mu vděčen, že právě tuto povídku brněnské literárně dramatické redakci k rozhlasovému ztvárnění uvolnil. (anonce ČRo)

Lit.: Tarnovský, Marek: Truchlivá směšnost lidské existence. In web Naposlech.cz, 10. 10. 2023 (recenze). – Cit.: V roce 1958, uprostřed soustavné práce na tragikomickém dramatu Majitelé klíčů (jehož velkolepá inscenace je momentálně k vidění v brněnském Mahenově divadle) prý Milan Kundera v rámci jakéhosi intelektuálního odpočinku během dvou dnů napsal povídku Já, truchlivý bůh, kterou se započala jeho dráha coby českého prozaika celoevropského významu.

V roce 1963 spatřila ve významné edici Život kolem nás nakladatelství Československý spisovatel světlo světa sbírka tří povídek Směšné lásky (tři melancholické anekdoty), která si obratem získala čtenářskou popularitu, obdiv kritiky, ale i pozornost filmových tvůrců – podle dvou povídek vznikly dva výjimečné filmy české kinematografie, Kachlíkův Já, truchlivý bůh s mimořádnými hereckými výkony Miloše Kopeckého a Pavla Landovského a Bočanovo Nikdo se nebude smát, kde antagonistickou dvojici lehkovážného kunsthistorika a umanutého autora špatné výtvarné studie ztvárnili skvělý Jan Kačer a geniální Josef Chvalina.

První porci Směšných lásek uzavírá dnes již pozapomenutá povídka Sestřičko mých sestřiček, po ní následovaly další dvě knihy – Druhý (1965) a Třetí sešit směšných lásek (1968). Tato původní vydání obsahují celkem deset povídek, z nichž Kundera pro první souborné vydání (paradoxně vyšlo již v roce 1967, avšak v překladu Slavo Marušiaka slovensky, české vydání následovalo v roce 1970) vybral osm. V exilovém souborném vydání v roce 1981 v kanadském nakladatelství Sixty-Eight Publishers odstranil i povídku Já, truchlivý bůh a v tomto složení sbírka vyšla i v Atlantisu v roce 1991 a dalších třech vydáních.

O první zvukovou podobu svých povídek se v roce 1992 postaral sám Milan Kundera, když pro Československý rozhlas načetl v Paříži povídku Zlaté jablko věčné touhy. V roce 1998 celý soubor zprostředkoval zrakově postiženým posluchačům na nahrávce Knihovny a tiskárny pro nevidomé Ladislav Mrkvička. Rozhlasová podoba povídek, která na CD s mp3 soubory vyšla vzápětí po odvysílání péčí Radioservisu a kterou nyní vydává Supraphon, vznikla už v roce 2008. Byla to tehdy zásluha především dvou dnes již nežijících osobností brněnské kultury: literárního redaktora brněnského rozhlasu Tomáše Sedláčka, který využil osobních kontaktů na uzavřeného spisovatele, a překladatele a spisovatele Antonína Přidala, který se ujal režie a sám se stal interpretem závěrečného textu Eduard a bůh. K tehdejšímu uvedení do éteru pak Sedláček natočil i dokumentární pořad Rozhlasové Směšné lásky Milana Kundery, ve kterém krom obsáhlé zpovědi Antonína Přidala zazněl i hlas samotného Milana Kundery, který zde vysvětlil i to, proč nakonec pro rozhlasový seriál uvolnil i vyřazenou povídku Já, truchlivý bůh. Velká škoda, že není například jako bonus součástí momentálně nabízené audioknihy.

Všechny povídky pojí řada společných motivů, z nichž se nejvýraznější jeví ten, který Kundera následně rozpracoval a k dokonalosti dovedl ve své románové prvotině Žert (1967) – motiv manipulace narážející na své hranice a obracející se ironicky proti svému strůjci v gejzírech nezamýšlených důsledků. Jak ve stejné době napsal Friedrich Dürrenmatt, „čím promyšleněji lidé jednají, tím účinněji je může zasáhnout náhoda.“ Kundera předvádí panoptikum mužských postav, které jsou nositeli všech možných zejména špatných vlastností a jejichž účelové jednání se často stává přehlídkou až nehorázných hanebností. Hlavní hrdinové na konci povídky stojí zhnuseni, poníženi, poraženi. To nejmilosrdnější, co jim Kundera dopřeje, je obvykle pouze to, že na rozdíl od Dürrenmatta své příběhy nevypráví do konce, takže nejhorší možný konec zůstává jen jednou z možností, byť tou nejpravděpodobnější. V omezené míře lze brát Kunderovy povídky jako výpověď o individualitě v nesvobodné kolektivistické společnosti (nicméně by fungovaly zasazené prakticky do jakéhokoli prostředí), mnohem více také jako divadlo světa, ve kterém se předvádí především nejednoznačnost existence, její bezvýznamnost, ba směšnost, ale oproti tomu také její absolutní hodnota.

Jednotlivé texty načetli přední moravští herci: vedle Přidala se dvou povídek ujal s uměřenou nadsázkou Jan Kolařík (Já, truchlivý bůh a Zlaté jablko věčné touhy), dvě zaznívají v elegantní interpretaci Igora Bareše (Nikdo se nebude smát a Falešný autostop), navýsost hereckým projevem přispěl Ladislav Lakomý (Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým) a výčet uzavírá František Derfler (Sympozion a Doktor Havel po dvaceti letech), který povídky pojal jako strohé realistické vyprávění.

Vyrovnané výkony herců doplňuje redaktorka Marcela Vandrová, která ohlašuje názvy povídek a tam, kde Kundera texty člení, i názvy kapitol. V původní rozhlasové nahrávce i v současném vydání audioknihy absentuje hudba, jde o prosté a vynikající načtení, přičemž zjišťujeme, že Kunderovy texty umí stát samy o sobě a uměřenost interpretace, kterou režisér Antonín Přidal bedlivě hlídal, jen zdůrazňuje jejich výjimečnou literární hodnotu.