Srpen 1968 (2008)
10 hodin komentovaných originálních nahrávek. Autor, střih a režie Marek Janáč. Komentují Marek Janáč a Oldřich Tůma.
Vydal Radioservis, srpen 2008 (1 CD; CR0807-2, délka 10 hod.).
Pozn.: Nejrozsáhlejší projekt posledních čtyřiceti let představující archivní zvukové nahrávky z let 1968 a 1969. Na více než desetihodinovém prostoru uslyšíte jak střelbu sovětských okupantů, pronikající do živého vysílání Československého rozhlasu, tak zajíkavý projev Alexandra Dubčeka po návratu z Moskvy, kam byl okupanty unesen. Toto CD vám dá díky komentáři možnost pochopit tzv. Pražské jaro 1968 v souvislostech a poslechnout si přes dvě stovky originálních záznamů, o kterých jste dříve jen četli (např. záznam rozhovoru s popáleným Janem Palachem či přímý přenos vítězného utkání ČSSR – SSSR, které vyhnalo tisíce jásajících lidí do ulic).. V bookletu komentář, medailony klíčových osob událostí roku 1968, podrobný seznam 108 obětí invaze řazený podle krajů. (anotace)
Lit.: Dvořák, Stanislav: Z dokumentárního CD k srpnu 1968 mluví Dubček i Palach. In web Novinky, 4. 8. 2008 (článek). – Cit.: Český rozhlas připravil k vydání zatím nejrozsáhlejší zvukovou nahrávku k tématu srpnových událostí roku 1968. Obsahuje více než deset hodin archívních nahrávek z terénu, rozhovorů se známými osobnostmi Pražského jara i komentářů.
Na CD lze slyšet střelbu sovětských okupantů pronikající do živého vysílání Československého rozhlasu, zajíkavý projev Alexandra Dubčeka po návratu z Moskvy, rozhovor s Janem Palachem či přímý přenos vítězného utkání ČSSR – SSSR, které vyhnalo tisíce jásajících lidí do ulic.
Přídavné komentáře by měly uvést historické záznamy z tzv. Pražského jara do širších souvislostí. Autorem a režisérem projektu je Marek Janáč, který spolupracoval s Oldřichem Tůmou. Informace doplňuje i booklet, který má nezvyklý rozsah 32 stran.
CD by mělo být na pultech obchodů od 11. srpna, lze ho objednat i v e-shopu Českého rozhlasu.
Lit.: Kočík, René: Nové CD přináší záznamy z let 1968 a 1969. In web ČRo, srpen 2008 (článek + rozhovor). – Cit.:
Střelba sovětských okupantů pronikající do živého vysílání rozhlasu, zajíkavý projev Alexandra Dubčeka po návratu z Moskvy či rozhovor s umírajícím Janem Palachem – to jsou jen některé z více než dvou stovek zvukových záznamů z let 1968 a 1969, které obsahuje MP3 disk Srpen 1968. Přes deset hodin komentovaných originálních nahrávek, které právě vydal Radioservis, představuje v následujícím rozhovoru autor projektu, reportér Marek Janáč.
Z jakých zdrojů jste čerpal?
Nejdůležitějším pramenem je archiv Českého rozhlasu. Z něj pochází asi 95 procent nahrávek. Z dalších zdrojů jsem čerpal v případě událostí, jejichž nahrávka v rozhlase není. Kupříkladu záznam ustavující schůze Klubu 231 je z Ústavu pro studium totalitních režimů. A třeba Kancelář Václava Havla poskytla nahrávku vzpomínek na to, jak se Václav Havel v srpnových dnech roku 1968 stal „rozhlasovým redaktorem“ libereckého studia Československého rozhlasu.
Bylo obtížné se k záznamům dostat?
U většiny materiálů ne. Paradoxně nejsložitější bylo získat nahrávky, které jsem použil před pěti lety v seriálu o invazi. Pracovníci rozhlasového archivu se zapřísahali, že je nemají: ani autentické vystoupení tehdejšího redaktora Jana Petránka, který 21. srpna 1968 ráno promlouval tlampačem ke shromážděným lidem před budovou rozhlasu v Praze, ani reportáž z pohřbu obětí okupace v Liberci. Nic. Pak mi došlo,že mi před pěti lety záznamy poskytl kolega Zdeněk Bouček, který ale mezitím zemřel. Hledání v jeho pozůstalosti nevedlo nikam. Takřka na poslední chvíli se přihlásil kolega Michal Lázňovský, který část Boučkova archivu spravuje. Nahrávka tam byla a s ní další netušené unikáty, které v centrálním archivu chyběly. Nyní jsou na disku.
Zahrnuje projekt i nedávno objevené záznamy z krizových srpnových dní, zabavené později StB?
Neobsahuje. Tyto nahrávky totiž byly nalezeny ve chvíli, kdy už byla zvuková část disku hotova. Pro obrázek toho, co se vysílalo, navíc tento zdroj není tak podstatný, protože stávající rozhlasový archiv má nahrávek krizových dní dost. Za důležité bych považoval, kdyby nahrávky obsahovaly to, co se nakonec do vysílání z nějakého důvodu nedostalo. Z vyprávění pamětníků vím o jednom prohlášení Ludvíka Svobody, které bylo natočeno, ale již nemohlo být odvysíláno. Pokud by pásky obsahovaly více podobných pokladů, stojí za to uvažovat o vydání druhého dílu.
V čem může cédéčko posunout chápání srpna 1968?
Samotného mne překvapilo, jak plasticky se ukazuje oblouk, jímž společnost v letech 1968 a 1969 prošla. Na počátku ledna 1968 cítíte ze zpráv o lednovém plénu ÚV KSČ škrobenost a cenzuru, ale vzápětí sledujete pozvolné uvolňování, růst euforie, nelíčené nadšení a odhodlání. A pak přichází šok v srpnu 1968, následovaný nikoliv okamžitým, ale velmi pozvolným ochabováním. Sledovat to z dikce řečníků, porovnávat, co řekli před dvěma měsíci, a jak najednou obracejí, nad tím se mi tajil dech. Společně s historikem Oldřichem Tůmou jsme se snažili podat vše tak, aby kdokoliv – pamětník i mladší posluchač – měl z výsledku co nejplastičtější dojem a získal díky nahrávkám něco, co se v žádné učebnici za posledních čtyřicet let neobjevilo.
Která z nahrávek ze srpna 1968 vás samotného nejvíc zaujala?
Je jich mnoho. Alexander Dubček se po návratu z Moskvy v přímém přenosu dojímá až takřka k slzám. Psycholožka Zdenka Kmuníčková se před rozhovorem s Janem Palachem učí zacházet s nahrávacím zařízením a poté zpovídá umírajícího studenta. Bezejmenný řidič sanitky popisuje,jak od rozhlasové budovy odvážel raněné a jak se mu potom roztřásly nohy. Snad nejděsivější je ale milicionář, který po prvním výročí okupace, při kterém rukou domácích ozbrojených složek zahynulo pět civilistů, prohlásil: „My nejsme ňáký strejci, kteří nosí zbraň proto, aby někoho strašili. My jsme jednotka dobře vycvičená. Pro všechny případy. My nejsme ňáká domobrana, na kterou některý potentáti kapitalistickýho kormidla spoléhaj. My jsme dobře vycvičená armáda, armáda dělnický třídy, a tuhle my nezklameme!“
Lit.: Hvížďala, Karel: SPOLEČNOST: Kupčení s památkou Jana Palacha. In web Neviditelný pes, 28. 1. 2013 (fejeton). – Cit.: Když před čtyřmi lety uplynulo 16. ledna čtyřicet let od doby, kdy se v Praze u Národního muzea upálil Jan Palach, který dne 19. ledna zemřel na klinice v Legerově ulici, připomněla Česká televize tuto událost jen odvysíláním dokumentárního filmu Kristiny Vlachové Poselství Jana Palacha. Letošní výročí sice není kulaté, ale přesto se o této události mluví a píše mnohem víc, protože bývalá studentka pražské FAMU, polská režisérka Agniezska Holland, která žije v Paříži, o této události natočila podle scénáře Štěpána Hulíka čtyřapůlhodinovou trilogii Hoříci keř, která má premiéru právě tento týden. Televizní premiéra bude na HBO poslední lednovou neděli.
Lidové noviny ještě připomněly jedenáctiminutový dokument, který tehdy natočili studenti FAMU s názvem Ticho, podle písničky Bohdana Mikoláška, Palachova vrstevníka, která měla 25. ledna 1969 premiéru v divadle Semafor. Dokument byl ale okamžitě zakázán a skončil v trezoru. Zatímco jak film režisérky Holland, tak původní studentský dokument, který režíroval Milan Peer, začínají upálením Jana Palacha a zabývají se převážně důsledky jeho činu, film Kristiny Vlachové hledal i odpověď na otázku, proč se tento student upálil.
Podle tohoto dokumentu Jan Palach v létě roku 1968 navštívil jako brigádník Sovětský svaz a tam pochopil, jaké nebezpečí nás očekává. Měli jsme být připojeni ještě těsněji k říši, v níž se lidé bojí myslet a kde se lidé nesmějí ptát proč. Zavedení těchto praktik na území Československa chtěl zabránit. V dopise, který napsal tehdejšímu studentskému vůdci Holečkovi 6. nebo 7. ledna 1969, navrhoval, aby studenti žádali zrušení cenzury, odstoupení hlavních představitelů komunistické strany, kteří podporovali okupaci Československa, a chtěl, aby studenti obsadili rozhlas. Když viděl, že ani studentský vůdce Holeček se neodvážil jeho požadavky zveřejnit, zvolil zoufalý čin. Byla to netečnost lidí, kteří se s lehkostí přizpůsobovali vládnoucí nenormalitě, a jeho zbystřené vnímání skutečnosti spolu s potřebou svobody jako nejvyšší hodnoty ho přivedlo k alarmujícímu řešení.
Bylo ostudné, že místo toho, abychom si Palachův čin důstojně připomínali, mohli jsme se v Lidových novinách dočíst 20. července 2010 v článku Rozhovor s umírajícím za honorář, že byla podána autorskoprávní žaloba, která žádá, aby veškerý náklad desetihodinových CD s názvem Srpen 1968 vydaný Radioservisem k 40. výročí invaze, byl rozhodnutím soudu zničen. Podle žaloby se za autory rozhovoru s Janem Palachem, který dokument obsahuje, prohlašují lékařka Zdenka Kmuníčková a tehdejší kameraman televize Vladimír Tůma, který údajně rozhovor zaznamenal. Rozhovor lékařky s umírajícím Janem Palachem ale spíše vyvolává dojem policejního výslechu s předem doručenými otázkami než pohovoru psycholožky s umírajícím. Dr. Kmuníčková tento rozhovor prodala těsně po smrti Jana Palacha německému rozhlasu za 500 marek, což potvrzuje německý redaktor, který záznam odkoupil, a autorská práva má tudíž zřejmě i WDR. Pokud pan Tůma, který byl funkcionářem KSČ hudební redakce České televize a dle registrů důvěrník StB s krycím názvem Vořech, nahrávku s velkou pravděpodobností učinil pro Bezpečnost, rovněž by mu práva neměla příslušet.
Poté, co se o kupčení psalo v médiích, Vladimír Tůma podal na režisérku Kristinu Vlachovou žalobu na ochranu osobnosti a řadě dalších lidí či redakcí žalobou vyhrožoval, ač Kristina Vlachová měla vše, co tvrdila, řádně zrešeršované. Jen pojmenování předseda stranické organizace redakce bylo, jak se později ukázalo, nepřesné. Drzost Vladimíra Tůmy donutila jeho bývalé spolupracovníky, aby se pokusili najít v České televizi jeho osobní svazek, a to se jim po čase nakonec podařilo. Podezření vyplývalo i z toho, že každý, kdo tenkrát žil, věděl, že k ostře hlídanému Janu Palachovi se nikdo nemohl ani přiblížit bez souhlasu všemocné policie, natož s ním natočit rozhovor. Věc se dostala k Vrchnímu soudu v Praze, jehož soudkyně Jaroslava Lobotková loni 22. října rozhodla ve prospěch Kristiny Vlachové ve všech bodech žaloby a bývalý kameraman Vladimír Tůma musel žalované režisérce zaplatit veškeré náklady na soudní řízení. Jediné, v čem se Kristina Vlachová spletla, je to, že soudruh Tůma nebyl předsedou stranické organizace, ale vedoucím stranické skupiny redakce hudebního vysílání.
Je dobře, že toto nechutné kupčení má tento konec a opět nám připomíná to nejpodstatnější, a sice že chovat se tak, jako se chová většina, je snadné: velikost lidského činu je měřitelná jen v síle odporu k většině a to je právě to, co Jan Palach, inspirován činy buddhistických mnichů, svým činem dokázal.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Jedinečné! Komplexní! Doporučuji!!! (Osobně mi sice chybí např. kolaborantský projev Karla Beníška a zmínění uměleckých reakcí na invazi – V. Daněk: Dobrou noc a modrý z nebe, I. Klíma: Ženich pro Marcelu – , ale to je jen malá vada na skvělém projektu. Nechť je jich více!!)