Lunatický útulek v Toskánsku (2006)

Přidal: Přemek |

Srpen 8, 2008

Gustaw Grudzinski-Herling. Příběh polského exilového autora přeložila Helena Stachová. Hudbu vybrala Wanda Dobrovská. Připravil Jiří Vondráček. Režie Markéta Jahodová.

Účinkuje Ladislav Mrkvička.

Vysílal ČRo3 Vltava v pátek 1. 9. 2006 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 118 min.) v rámci prázdninového cyklu Pokračování za pět minut. Repríza 25. 7. 2014 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Pokračování za pět minut pod názvem Lunatický útulek.

Pozn.: Polský exilový autor Gustaw Herling-Grudziński se narodil 20. května 1920 v Skrzelczycech u Kielců v jižní části Polska. V Kielcích v roce 1937 maturoval na gymnáziu. Po dvou letech studií polonistiky na Varšavské univerzitě zasáhla do života mladého talentovaného kritika a esejisty válka.
Účastnil se nejprve domácího odboje, pak přešel na někdejší polské území okupované Sověty s úmyslem dostat se na Západ. V roce 1940 byl zatčen NKVD a odsouzen na pět let do tábora nucených prací. Propuštěn byl v roce 1942 po dramatické protestní hladovce. Podobně jako většina jeho krajanů, kteří vyvázli ze stalinských lágrů, vstoupil Herling-Grudziński do vojska generála Anderse, které bojovalo jako součást britského Druhého armádního sboru. S ním prodělal rozsáhlé operace na Středním východě i celé italské tažení, včetně slavné bitvy u Monte Cassina. Za účast v této bitvě byl vyznamenán křížem Virtuti Militari.
Během války a těsně po jejím skončení publikoval Herling-Grudziński články, povídky a kritiky v polských periodikách, jež vycházela pod patronací Druhého armádního sboru. V té době se také rozhodl pro dráhu exulanta. Spolu s podobně smýšlejícími polskými intelektuály založili počátkem roku 1946 v Římě Instytut Literacki a o rok později časopis Kultura. Obě tyto aktivity – později přeložené do oblasti poblíž Paříže – měly klíčový význam pro záchranu polské kultury v dobách totality. Na sklonku 40. let se Herling-Grudziński přestěhoval do Londýna, kde spoluredigoval polské exilové noviny Wiadomości (Zprávy). Tady v roce 1949 napsal v krátkém čase knihu, kterou spřádal v hlavě už od svého propuštění ze sovětského lágru – Jiný svět (vyšla v roce 1951 v anglickém překladu s předmluvou filozofa Bertranda Russela). V roce 1952 se autor po tragické smrti své ženy, výtvarnice Krystyny Domańské, přestěhoval do Mnichova a psal pro Rádio Svobodná Evropa. V roce 1956 se oženil s Lidií Croceovou, dcerou svého oblíbeného filozofa Benedetta Croceho, a usadil se trvale v Neapoli. Spolupracoval s předními italskými časopisy a deníky.
V období těsně po válce vydal Herling-Grudziński esejisticky laděnou knihu Živí a mrtví, věnovanou svým „duchovním otcům“ Conradovi, Brzozowskému, Frydemu, Konińskému, Mickiewiczovi, Slowackému a Norwidovi. V roce 1953 vyšly jeho úvahy o Rusku a komunismu, nazvané Cesta do Barmy, po nichž následoval povídkový soubor Křídla oltáře a kniha Druhý příchod a jiné povídky a črty (1963), v roce 1969 kniha esejů o ruské literatuře a kultuře Upíří revoluce. Vrcholným dílem Gustava Herlinga-Grudzińského je bezesporu několikasvazkový Deník psaný v noci, který vycházel téměř pravidelně na stránkách Kultury od roku 1971. Po roce 1989 vychází dílo Herlinga-Grudzińského už v jeho vlasti, a to v reedicích i v nejrůznějších výborech, včetně Sebraných spisů. Spisovatel, originální myslitel a humanista Gustaw Herling-Grudziński zemřel 4. července roku 2000 v Neapoli ve věku 81 let.
V próze Lunatický útulek vypráví autor s jemnou ironií a zároveň s neobyčejnou dokumentaristickou přesností o pokusu vytvořit v rámci Evropské unie jakýsi univerzální azyl pro duševně choré. Pokus se měl uskutečnit poblíž vinařské vesničky Ombroso Toscano, ležící mezi Florencií, Sienou a Arezzem. Vypravěč byl požádán, aby se v počátcích existence tohoto zařízení účastnil setkávání s pacienty, ošetřovateli a lékaři jako tzv. rezident, tzn. jeden z několika pozvaných novinářů a spisovatelů, o nichž se předpokládalo, že o svém pobytu také napíší. (anotace)