Páteční večer – S trpělivostí Japonce čekal na slunce a stíny (2006)

Přidal: Přemek |

Září 24, 2008

Dokument o životě a tvorbě fotografa Josefa Sudka. Připravil Jiří Vondráček. Hovoří Anna Fárová, Jaroslav Anděl, Petr Helbich, Bohdan Kopecký a Jaroslav Pejša. V pořadu jsou použity citace z rozsáhlého rozhovoru, který s Josefem Sudkem natočil v roce 1976 historik umění Jaroslav Anděl. Zazní úryvky z textů Jaromíra Funkeho, Františka Halase, Jaroslava Seiferta a dalších. Použitá hudba Bohuslav Martinů (skladby pro housle a klavír, hrají Bohuslav Matoušek a Petr Adamec). Režie Markéta Jahodová.

Účinkují Martina Longinová a Miroslav Hanuš.

Natočeno 2006. Premiéra 17. 3. 2006 (119 min.). Repríza 3. 10. 2018 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Večer na téma; 18. 3. 2020 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Večer na téma.

Webová repríza 25. 2. 2022 (ČRo 3 Vltava) k úmrtí Jiřího Vondráčka.

Lit.: Hanáčková, Andrea: Vo těch cáknutejch, co spadli do fotografie. In A2 16/2006 (recenze). – Cit.: Hned dvě rozhlasové premiéry, které odkazují k umění fotografie, uvedl nedávno Český rozhlas 3 – Vltava, kde 110. výročí narození Josefa Sudka připomněla rozsáhlá kompozice v rámci Pátečního večera. V rozsahu skromnější, ve vztahu k současnosti však apelativnější portrét pěti generací fotografického rodu Šechtlů nabídl pořad Hany Soukupové z Českých Budějovic.

Prezentace výsostně vizuálního umění v audiálním médiu je vždy pro rozhlasáka hozenou rukavicí. Úvahy o tom, zda a jak představit malíře, sochaře, performera či fotografa a jejich dílo, začínají a končí u výrazného příběhu, v němž vizualizace díla plní spíše roli jednoho z prvků pořadu.

Dokumentarista Jiří Vondráček se mohl spolehnout na sílu mýtu kolem osobnosti Josefa Sudka v konfrontaci s velmi civilními výpověďmi lidí, kteří ho důvěrně znali a blízce s ním spolupracovali. Výpovědi Petra Helbicha přinášejí prosté, ale emocionálně silné vyprávění o tom, jak společně jezdili fotografovat „stromové sochy“ do beskydského pralesa Mionší u Jablunkova. Podobné štěstí měl Vondráček s výborným vypravěčem malířem Bohdanem Kopeckým, který vykreslil atmosféru Sudkových pobytů na Mostecku. Anna Fárová připomněla slavné sudkovské výstavy i jejich nejednoznačné přijetí u těch, kdo od slavného mistra očekávali navždy už jen „poupě růže bílé“ nebo panorama Hradčan.

Nejvíce prostoru však v premiéře dostal samotný Sudek ve vzácné nahrávce pořízené v ruce 1976, půl roku před smrtí. Historik umění Jaroslav Anděl jej tehdy několikrát navštívil v ateliéru, proslulém nejen slavnými snímky „zahrádky“ a tisíci dalšími fotografiemi, ale též pozoruhodným neladem, který ve svých textech o umělci připomíná i Jaroslav Seifert. Technicky poměrně nekvalitní, jakkoli již digitálně ošetřený historický zvukový záznam přináší místy téměř nesrozumitelný, stále však svěží Sudkův projev. Jeho doteky kolínského dětství, popis válečného zranění, jehož následkem byla ztráta pravé ruky, vyprávění o vzniku jednotlivých fotografických cyklů i líčení technických fines fotografického umění – například původ sudkovského „měkkého světla“, to vše jsou plně autentické vzpomínky, při nichž musí posluchač značně „zaostřit“, maximálně se soustředit, aby ze zašumlovaného sdělení starého muže vylovil sdělení. Odměnou je mu pak třeba strhující popis toho, jak Sudka po amputaci ruky v nemocnici navštívila Smrt a jak ji zahnal skleničkou. Nebo vyprávění o tom, jak mu kdosi dohodil toho „Jardu Funkova“ – čti samozřejmě fotografa Jaromíra Funkeho. „Von byl cáknutej, já byl cáknutej, von měl bejt advokátem, na to von pak se vyprd a spad do fotografie,“ deklamuje s gustem Sudek.

Dokument o životě a tvorbě slavného fotografa rytmizuje režisérka Markéta Jahodová komorní hudbou Bohuslava Martinů. Pomalý rytmus, poklidné vyprávění, poučení respondenti a nutnost soustředěného poslechu, nejlépe se Sudkovými fotografickými knihami po ruce, činí z pořadu velké audiální plochy interaktivní zážitek, jaký jiné médium, zaměřené na vizuální složku vnímání, dát neumí.

K okamžité interaktivitě vede i druhý pořad, který Český rozhlas 3 vysílal v Sobotní příloze Vltavy. Portrét pěti generací fotografické rodiny Šechtlů z Tábora nabídla autorka v jednoduché kompozici, střídající vyprávění respondentů a hudebních předělů na motivy skladby Járy Beneše Já bych chtěl mít tvé foto. Nepříliš nápaditý obal dokumentárního pásma však nese mimořádně lákavý obsah ve fascinujícím příběhu regionálního průkopníka nového média, bohéma Ignáce Josefa Schächtela, který ve druhé polovině 19. století propadl fotografii a kromě vytváření albových portrétů a vizitek, v té době nesmírně populárních, začal dokumentovat i významné události ze života města Tábora. Z doby, kdy fotograf byl kočovníkem a jeho umění považováno za alchymii a kouzelnictví, postupuje příběh k synovi Josefu Jindřichu Šechtlovi. Od prvních reportáží, které pořizoval ještě s otcem, sledujeme jeho úsilí vymanit se z pověsti regionálního fotografa. Soubory portrétních i interiérových fotografií ze soukromí prezidenta Beneše dokazují, že už druhá generace Šechtlů se zařadila mezi významná jména české fotografie. Bezpochyby k nim patří generace třetí, manželé Josef a Marie Šechtlovi, v šedesátých letech minulého století srovnatelní s evropskou špičkou.

To největší současné dobrodružství však teprve začíná. Přichází totiž čtvrtá a pátá generace Šechtlů, dcera Marie Michaela Šechtlová a Jan Hubička. Bez nich by totiž celé dílo dvou nejstarších generací rodiny znal jen uzoučký okruh regionálních znalců. Třígenerační práce Šechtlů zahrnuje zhruba deset tisíc položek ze sedmi tisíc skleněných desek, stovek kinofilmů i fotografií a celý tento obrovský archiv den za dnem skenují, digitalizují, vzorně popisují, řadí a velkoryse zveřejňují zmínění dva potomci. Na webových stránkách, které se objeví po zadání jména Šechtl, uvíznete, nelze odolat. Lidé z emigrace nacházejí v šechtlovském archivu své předky, portréty zde má řada významných prvorepublikových celebrit, fascinující jsou snímky lidových veselic, fotoreportáže ze středočeských obcí, berlínská olympiáda 1936.

Rozhlasově konvenční pořad učinil velmi záslužný objev, neboť podle slov historika fotografie Pavla Scheuflera nemá takto rozsáhlá fotografická dynastie v Čechách obdobu.

Lit.: Vondráček, Jiří: Jiří Vondráček: S trpělivostí Japonce čekal na slunce a stíny. In web ČRo 3 Vltava, 3. říjen 2018 (článek). – Cit.: Dokument o životě a tvorbě fotografa Josefa Sudka (1896–1976). Dokumentarista Jiří Vondráček se mohl spolehnout na sílu mýtu kolem slavné osobnosti umělce v konfrontaci s velmi civilními výpověďmi lidí, kteří ho důvěrně znali a blízce s ním spolupracovali. Poslouchejte on-line po dobu jednoho měsíce po odvysílání.

Výpovědi Petra Helbicha přinášejí prosté, ale emocionálně silné vyprávění o tom, jak společně jezdili fotografovat „stromové sochy“ do beskydského pralesa Mionší u Jablunkova. Podobné štěstí měl Vondráček s výborným vypravěčem malířem Bohdanem Kopeckým, který vykreslil atmosféru Sudkových pobytů na Mostecku. Anna Fárová připomněla slavné sudkovské výstavy i jejich nejednoznačné přijetí u těch, kdo od slavného mistra očekávali navždy už jen „poupě růže bílé“ nebo panorama Hradčan.

Nejvíce prostoru však v pořadu dostal samotný Sudek ve vzácné nahrávce pořízené v roce 1976, půl roku před smrtí. Historik umění Jaroslav Anděl jej tehdy několikrát navštívil v ateliéru, proslulém nejen slavnými snímky „zahrádky“ a tisíci dalšími fotografiemi, ale též pozoruhodným neladem, který ve svých textech o umělci připomíná i Jaroslav Seifert. Technicky poměrně nekvalitní, jakkoli již digitálně ošetřený historický zvukový záznam přináší místy téměř nesrozumitelný, stále však svěží Sudkův projev. Jeho doteky kolínského dětství, popis válečného zranění, jehož následkem byla ztráta pravé ruky, vyprávění o vzniku jednotlivých fotografických cyklů i líčení technických fines fotografického umění – například původ sudkovského „měkkého světla“, to vše jsou plně autentické vzpomínky, při nichž musí posluchač značně „zaostřit“, maximálně se soustředit, aby ze zašumlovaného sdělení starého muže vylovil sdělení. Odměnou je mu pak třeba strhující popis toho, jak Sudka po amputaci ruky v nemocnici navštívila Smrt a jak ji zahnal skleničkou. Nebo vyprávění o tom, jak mu kdosi dohodil toho „Jardu Funkova“ – čti samozřejmě fotografa Jaromíra Funkeho. „Von byl cáknutej, já byl cáknutej, von měl bejt advokátem, na to von pak se vyprd a spad do fotografie,“ deklamuje s gustem Sudek.

Radiodokument