Pozvánka do archívu Čs. rozhlasu – Jiřina Šejbalová (1987)

Přidal: Přemek |

Září 25, 2008

Pásmo zvukových záznamů s hlasem národní umělkyně Jiřiny Šejbalové z let 1936-1979. Hovoří zasl. umělkyně Jana Hlaváčová a zasl. umělec Luděk Munzar. Ve spolupráci s Ústředním archívem Čs. rozhlasu připravil a uvádí dr. Václav Cibula.

Natočeno 1987. Premiéra 29. 8. 1987 (77 min.).

Pozn.: Zvukových záznamů s hlasem národní umělkyně Jiřiny Šejbalové se zachovalo v archívu Čs. rozhlasu přebohatě: vzpomínky na kolegy herce a přátele, ukázky z rozhlasových, divadelních i filmových rolí, záznamy z divadelních zkoušek, recitace, písničky, četby — od Jaroslava Haška až po Eduarda Basse. Mezi ty nejstarší a nejvzácnější snímky patří ukázka z Vančurova Jezera Ukereve z roku 1936; Jiřina Šejbalová tehdy hrála míšenku Lee a Zdeněk Štěpánek námořníka Charpeaua. Zachovaly se i pozdější snímky, na nichž si ty nejstarší uváděla a komentovala Jiřina Šejbalová sama — a ty patří určitě k nejpůvabnějším. Jindy uváděla před mikrofonem nahrávky zpěvu E. F. Buriana z let třicátých a rozpovídala se i o prof. Štechovi a jeho zmapování české krajiny podle gastronomických specialit.
V jednom rozhovoru odpověděla Jiřina Šejbalová na otázku, co pro ni znamenal a znamená humor: »Máte třeba sám takovou zkušenost; uhodíte se do kolena, ale když se dáte do smíchu nad vlastní nešikovností, že vás to míň bolí? Humor zbavuje člověka zloby, nenávisti, škodolibosti, a protože umožňuje vysmát se vlastním nedostatkům, učí ho také odpouštět těm druhým. Humor zlidšťuje náš život a sdružuje lidi tím nejlidštějším způsobem. « A na otázku, v čem podle ní spočívá podstata maloměšťáctví, které tak skvěle zobrazila v některých svých postavách, například ve Vachové v Hrubínově Srpnové neděli, odpověděla: »V maloměšťáctví vidím dvojí nebezpečí. Malost a měšťáctví. A malost a malichernost je u lidí to nejhorší. Svádí je k závisti, k sobectví, ale i k předsudkům, k nesnášenlivosti a vůbec ke všemu tomu, co narušuje dobré vztahy mezi lidmi.« Tazatel jí tehdy položil závěrem rozhovoru i jednu otázku dosti nešetrnou: »Co si jako žena a jako umělkyně nesete při sestupu do údolí let?« A Jiřina Šejbalová odpověděla: »Žiju. A žiju plně, plným životem. Člověk, a zvláště ten, komu se umění stalo smyslem života, se nemůže zastavit před žádným mezníkem. Má pořád co říct, stále cítí silu vydat ze sebe, co v sobě nastřádal za léta života a uměleckého působení. A pokračující čas ho jen naléhavěji vyzývá: Nezůstávej v životě nic dlužen, protože nevíš, budeš-li mít čas to splatit!« (vv) (Rozhlas, 1987 – anotace)