Heda Gablerová (2000, 2013)

Přidal: Přemek |

Srpen 16, 2005

hedagablerova_mala Henrik Ibsen. Klasické norské drama. Přeložil František Fröhlich. Rozhlasová úprava a režie Hana Kofránková. Dramaturgie Jana Weberová.

Osoby a obsazení: Heda Tesmanová (Vilma Cibulková), dr. Jörgen Tesman (Lukáš Hlavica), slečna Juliana Tesmanová (Milena Dvorská), Paní Elvstedová (Dana Černá), JUDr. Brack (Viktor Preiss), Eilert Lövborg (Ivan Trojan) a Berta, služebná (Marie Marešová).

Premiéra 25. 12. 2000 (111 min). Repríza 29. 2. 2020 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.) v cyklu Rozhlasové jeviště.

Vydal Radioservis, únor 2013 (2 CD).

Lit.: Pražan, Bronislav: Heda Gablerová (sleeve-note). – Cit.: Když Henrik Ibsen v roce 1890 publikoval Hedu Gablerovou, kritika označila titulní hrdinku za zrůdu. V souvislosti s jejím uvedením v Národním divadle v roce 1911 pak F. X. Šalda o protagonistce napsal, že je to „vtělená ďáblice, pustá a zprahlá vnitřně, dům obydlený všemi démony perversity, zkažená a otrávená od kořene, přinášející smrt muži, na němž spočinula svým zrakem…“ Během času ovšem nabývala tato smrtící femme fatale stále víc na přitažlivosti a dnes patří její dramatický příběh k nejčastěji uváděným Ibsenovým dílům.

Inscenace natočená roku 2000 Českým rozhlasem plně využila možností, které víceznačnost tohoto dramatu nabízí pro zobrazení ženy současnosti. Režisérka Hana Kofránková citlivě zkrátila moderní překlad Františka Fröhlicha a měla šťastnou ruku při výběru interpretů. Díky energickému, ale střízlivě civilnímu a psychologicky propracovanému projevu Vilmy Cibulkové v hlavní roli před námi vyvstává portrét inteligentní ženy, která nechce podléhat iluzím, ale ze své náročnosti vůči sobě, světu i svým partnerům učiní past, v níž sama uvízne. Její touha žít „s révovím ve vlasech“ neodkazuje ani tak k Nietzscheovu dionýsovskému titanismu jako spíš k radostnému bytí celistvého člověka, nesmrštěnému jen na sociální, profesní či genderové role a funkce. Jenže takhle žít nemůže ani s manželem, „odborníkem“ Tesmanem, kterého Lukáš Hlavica obdařuje měkkostí jeho oblíbených papučí, ani s bývalým milencem, „géniem“ Løvborgem, jehož závislost na alkoholu dokáže Ivan Trojan sugerovat ryze hlasovými prostředky. A když těhotná Heda nakonec pochopí, že přes svůj ostříží nadhled přece jen iluzím podléhala a navíc, že ji JUDr. Brack, další „odborník“ a v podání Viktora Preisse i dnešní machiavelistický „kmotr“, míní vydírat, sahá po pistoli, kterou stejně jako hrdost zdědila po svém otci. Když inscenaci Hany Kofránkové posloucháme, pochopíme, proč Ibsenovo dílo obdivoval James Joyce. Úchvatný temporytmus inscenace není totiž dán tokem replik, ale bystřinou jejich podtextu, strhujícím proudem na sebe narážejícího vědomí jednotlivých postav. Právem získala režisérka za tuto hru v roce 2002 naše nejvyšší rozhlasové ocenění Prix Bohemia a Vilma Cibulková o rok dříve titul Neviditelný herec.

Lit.: Velíšek, Martin: Henrik Ibsen: Heda Gablerová. Vilma Cibulková v poslední „velké ženské hře“ norského klasika. In web ČRo 3 Vltava, 29. únor 2020 (článek). – Cit.: Hedou se pomyslně završuje galerie ženských hrdinek norského klasika Henrika Ibsena – od Nory v Domečku pro panenky, přes paní Alvingovou v Přízracích, Elidu v Paní z moře a Rebeku v Rosmersholmu. Příběh o těžkém hledání, jak splnit vlastní tužby, příběh ženy, pro kterou je manželsví bezvýchodným zklamáním (…).

Noru (1879) a Hedu (1890) od sebe dělí deset let a jejich příběhy dobře ukazují, z jak rozdílných úhlů dokázal Ibsen nahlížet tzv. ženskou otázku. Zatímco nesamostatná Nora se v průběhu hry pozvolna vymaňuje z patriarchálního světa a jeho konvencí, sebevědomá a svobodomyslná Heda, která se zvláště na začátku své tragédie cítí silnější než muži v jejím okolí, si bezvýchodnou situaci, v níž se na konci hry ocitá, připraví vlastně sama. (…)

Dcera generála Gablera se po otcově smrti provdá za nudného, ale spolehlivého historika Jörgena Tesmana. Na první pohled je patrné, že pro Hedu to nebyl sňatek z lásky, spíš z jakéhosi cynického rozmaru. Na svatební cestě otěhotní, ale o dítě s Tesmanem nestojí a každou zmínku o těhotenství úzkostlivě vytěsňuje. Mladí se nastěhují do domu a nedílnou součástí jejich soukromí je také manželova neodbytná tetička. A v této situaci se ve městě objeví Eilert Løvborg, nadaný, i když sebedestruktivní Tesmanův kolega, ke kterému Hedu v minulosti vázalo silné pouto. Ani ten už ale není sám, doprovází ho bývalá Hedina spolužačka Tea Elvstedová. Díky ní se Løvborg, jak se zdá, zbavil závislosti na alkoholu a dokončil knihu, jejíž ohlas v univerzitních kruzích by mohl ohrozit Tesmanovu další kariéru.

Na rozdíl od Nory v Domečku pro panenky, která se ze závislé manželky v průběhu hry stává samostatnou bytostí schopnou vymanit se ze společenských konvencí, Heda k podobnému kroku nemá dost odvahy. Poznání „životní prohry“, ke kterému Hedu přivede setkání s Eilertem Løvborgem, ji na rozdíl od Nory neosvobodí, naopak spustí řetězec katastrof, na jehož konci už pro sebe Heda nevidí žádné východisko. (…)