Osudy – Dušan Jeřábek: Brno – kulturní město předválečné a válečné 1/10 (2008)

Přidal: Přemek |

Březen 27, 2009

Z pamětí literárního historika – univerzitního profesora. O divadle, literatuře, výtvarném umění a významných osobnostech brněnské Masarykovy univerzity v letech 1928 – 1948. Pro rozhlas vybral a připravil Ivan Němec. Režie Zdeněk Kozák.

Účinkuje Ladislav Lakomý.

Připravilo Brno v roce 2008. Premiéra prvního dílu 23. 3. 2009. Repríza prvního dílu 21. 1. 2019 (ČRo Plus, 23:33 h) v cyklu Radiokniha; 18. 3. 2022 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha; 2. – 10. 9. 2024 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha ke 100. výročí prvního vysílání brněnské stanice.

Obsah:

1. V prvním díle vyprávění navštěvujeme Brno, které je v dobách rakousko-uherského mocnářství vnímáno jako vídeňská periferie. Metropole prochází během první republiky přerodem a za přispění známých architektů roste v moderní velkoměsto. Jeho mizící křivolaké uličky sledujeme očima malého kluka, který přibližuje tamější atmosféru i s veškerými postavičkami.V pamětech nezapomíná ani na roky hospodářské krize, která Československo postihla v meziválečných letech.

2. Druhý díl vzpomínání začíná v Obřanech, ty dnes patří mezi jednu z městských brněnských částí. Ve 30. letech je to ale vesnice s kulturním zázemím, kde žije například strýc Bohumila Hrabala. Autor v září nastupuje na brněnské gymnázium. Skrze příhodu se spisovatelem Josefem Holečkem poukazuje na národnostní rozpolcenost města. Stranou nezůstávají ani pravidla, která na gymnáziu panují. Mezi nejnesmyslnější patří zákaz chození primánů do divadel. Vzácná česko-německá rovnováha dostává trhlinu s nástupem Adolfa Hitlera, nacistický politik ovlivní situaci i dospívající generaci ve vzdáleném Brně.

3. Třetí epizoda odkrývá kořeny autorovy lásky k divadlu. Při této příležitosti vzpomíná na svého dědečka Viktora Kamila Jeřábka, který pracuje jako venkovský učitel. Po krátkých štacích se dostává na Moravu a získává zaměstnání v Pršticích. Budova místní obecní školy je nevzhledná barabizna, ani studenti nejsou příliš pilní. Prakticky od jara v lavicích chybí, protože pomáhají rodičům na polích. Po pár letech se stěhuje do Obřan, kde zastává funkci ředitele a může se tak naplno věnovat psaní literatury. Autor také vzpomíná na tehdejší divadelní situaci, protože i do ní se promítá národnostní rozdělení. Jako student gymnázia hltá jedno představení za druhým, na prknech vidí také Oldřicha Nového. Navštěvuje i Čapkovu hru Matka, jejíž inscenaci považuje za nejsilnější ve svém životě. O slovo se ale čím dál více hlásí druhá světová válka.

4. Čtvrtým vzpomínáním se přenášíme do období autorových gymnaziálních studií. Podobně jako spolužáci si láme hlavu nad svou budoucností. Práva rychle vymění za filozofickou fakultu, kde přednáší dva oblíbení profesoři – František Trávníček a Arne Novák. Zapálený mladík s oběma přichází do kontaktu, Trávníčkovi posílá trochu drze výtky k jeho slovníku, s Novákem se zná hochův otec. Vzpomíná na první setkání, kdy se ho český literární vědec optal, co zrovna čte. Vedle toho se politická situace vůbec nelepší, zatímco si studenti užívají majálesu, Československo cítí ve vzduchu mobilizaci.

5. Páté vyprávění začíná o prázdninách roku 1938, kdy autor jako student gymnázia odjíždí do tehdejší Jugoslávie. I za hranicemi Československa jsou zřejmé obavy z Hitlera, v dovolenkovém ráji se ale nesmí kritika říkat nahlas. Po návštěvě starobylého Dubrovníku a orientálního Sarajeva se studenti vrací do nervózní vlasti, kterou čeká mobilizace a následná potupa v podobě Mnichovské dohody. Obavy postihují i Brno, jehož hospody zejí prázdnotou. Všechny zasáhne smrt Karla Čapka, jenž je vnímána jako konec jedné éry a začátek nové smutné epochy. Tu ještě více podpoří březnová nacistická okupace, která znamená propouštění neárijských zaměstnanců. Autor popisuje setkání s budoucí básníkem Ivanem Blatným, zároveň však ztrácí svůj idol – Arneho Nováka.

6. V šestém dílu se vracíme do Brna na počátku druhé světové války. Všudypřítomný strach postihuje také gymnázium, které je zprvu jakousi oázou svobodného myšlení. Vlna zatýkání se nevyhýbá ani ředitelovi, s nímž se žáci už nikdy nesetkají. Na denním pořádku jsou návštěvy gestapa. Studenti mají ke kantorům mnohem blíže než dříve. Někoho čeká maturita, poslední pod dohledem české komise. Mladíci se musí také rozhodnou, kam budou směřovat jejich další kroky. Zvládne autor přijímací zkoušky na brněnskou konzervatoř?

7. V sedmém dílu sledujeme válečné Brno skrze studenta konzervatoře. Tu má tehdy pod palcem divadelník Rudolf Walter, jenž pro filmová plátna objevil Ladislava Peška či Karla Högera. Mrazivou protektorátní atmosféru ještě zhorší nástup Heydricha, který okamžitě zavádí stanné právo a nechává uzavřít. Díky tomu vznikají různé pokoutní scény. Skrze vzpomínky se dozvídáme také o situaci v pražském Národním divadle. Zároveň nastává srážka s realitou, protože mnoho studentů musí do fabrik – Jeřábek končí v kuřimské Zbrojovce. Díky svým kontaktům nemusí ukončit studium na konzervatoři. Dozvídáme se také, jak celé období snáší chlapcův otec, kterému se paradoxně literárně daří.

8. Osmá epizoda nás vrací do časů, kdy se Hitlerova říše postupně rozpadala a nad moravskou metropolí pravidelně krouží bombardéry. Tíživou dobu nucených pracích alespoň zčásti narušují pravidelné evakuační pauzy, na které zaměstnanci doslova čekají. Koncem války ale v Brně umírají stovky civilistů, do města míří také ustupující vojáci wehrmachtu. Ti si téměř podávají dveře se sovětskou armádou, kterou občané vítají s otevřenou náručí a dlouho ukrývanou slivovicí. První Jeřábkova cesta vede na Filozofickou fakultu, kde se setkává s tvrdou realitou. Radost nad zachráněnou knihovnou střídá zármutek, několik profesorů totiž válku nepřežilo.

9. Devátá část je věnovaná profesorům z Filozofické fakulty dnešní Masarykovy univerzity. Po druhé světové válce studenti krčí obočí nad větnými rozbory, které na tabuli píše sám František Trávníček. Mezi další důležité pedagogy patří také Frank Wollman, který posluchače zasvěcuje do tajů divadelní vědy. Zároveň se podílí na založení samotné fakulty pro divadelníky. Vzpomíná se také na mladší generaci kantorů, ta však měla smutný osud. Zvláště Antonín Grund patřil mezi nevýrazné vyučující, v rámci slovanského semináře však pořádal výlety do okolí, kde studenti hltali všechna jeho slova. Na učitele ale dopadla tehdejší tíživá atmosféra mrazivých 50. let a spáchal sebevraždu. Nezapomíná se ani na budoucího děkana Bořivoje Nováka.

10. Závěrečný desátý díl se ohlíží za studiem filozofie, které většina žáků absolvuje pod svéráznými profesory. Někteří dokonce vyžadují znalost anglického jazyka, aby posluchači mohli lépe proniknout do zákoutí antického myšlení. Nechybí ani estetika, na jejíž hodinách vyniká vytáhlý blonďák a budoucí literární kritik Oleg Sus. Všudypřítomná euforie po konci války vyprchává, což dokazují časté diskuze mezi marxisty a jejich odpůrci na půdě fakulty. Mezi poslední vzpomínky patří studentská návštěva Slovenska a především ples konaný v lednu 1948. Čestným hostem je Jan Masaryk, který dokonce slibuje, že se do Brna vrátí, jenže?

Lit.: Přinosilová, Jana: Dušan Jeřábek: Brno – kulturní město předválečné a válečné. In web ČRo Plus, 21. leden 2019 (článek+ nahrávka k poslechu). – Cit.: V Radioknize tentokrát uslyšíte desetidílnou četbu na pokračování z publikace „Brno – kulturní město předválečné a válečné: O divadle, literatuře, výtvarném umění a významných osobnostech univerzity v letech 1928 až 1948“. Napsal ji literární historik Dušan Jeřábek, který v ní zaznamenal obraz lidí, kteří dávali Brnu jeho význam a ráz. Popisuje v ní klidná léta první republiky, těžké přežívání před válkou a v době okupace, ale také to, co se dělo v době do komunistického převratu v roce 1948.

Lit.: Němec, Ivan: Pořiďte si: Brno 20. století očima profesora literatury. In Týdeník Rozhlas 36/2007 (článek). – Cit.: „Rodem byl dědic spisovatelského umu svého děda a otce, profesí pedagog a vědec. (…) Jeho jazyk je lahodný, není přetížen terminologií, která je u mnohých útěkem před jasností, stávajíc se bezobsažnou hantýrkou.“ Tato slova Vladimíra Justla čteme mezi dalšími výstižnými postřehy, jimiž přátelé a spolupracovníci charakterizují univerzitního profesa Dušana Jeřábka v závěru jeho vzpomínkové knihy Brno – kulturní město předválečné a válečné (její podtitul zní O divadle, literatuře, výtvarném umění a významných osobnostech univerzity v letech 1928–1948). Vyšla v nakladatelství Barrister&Principal k autorovým nedožitým pětaosmdesátinám a k vydání ji připravila jeho dcera Olga Jeřábková, redaktorka Českého rozhlasu Brno.

Paměti Dušana Jeřábka se odvíjejí od konce dvacátých let 20. století, kdy se „Brno vymaňovalo z někdejšího podřízeného postavení vídeňské periferie“. Do těchto dětských vzpomínek však již vstupují obrazy a jména mnohých významných osobností, jimž byl od klukovských let nablízku, neboť patřily do okruhu přátel jeho rodičů. Vzpomínky na dědečka – spisovatele Viktora Kamila Jeřábka, který začínal jako venkovský kantor – se neobejdou bez vykreslení učitelské kalvárie ve vesnických jednotřídkách na konci 19. století a bez vděčného připomenutí, že byl prvním, kdo otevřel svému vnukovi dveře do divadla, jemuž Dušan Jeřábek zůstal věrný po celý život. Jeho kritiky byly hlubokými analýzami, na nichž by se mohli učit někteří autoři současných „dojmologií“. Jeřábkovy výklady o meziválečném divadle, jejichž součástí jsou i portrétní miniatury hereckých osobností, mohou sloužit spíše jako čtivý studijní historický materiál než jako pouhé nostalgické ohlédnutí.

Autorovo vypravování se nemůže obejít ani bez vzpomínek na otce, spisovatele Čestmíra Jeřábka. Otcovy debaty s umělci i vědci při vzájemných návštěvách ovlivňovaly cestu budoucího literárního historika, který měl od dětských let kolem sebe pestrou společnost kulturního Brna. Patřili k ní například univerzitní profesoři Otakar Teyschl, Antonín Trýb, František Trávníček, Arne Novák… Neméně poutavé je Jeřábkovo vzpomínání na středoškolská studia, z něhož vane dnes již takřka neznámá atmosféra přísného a náročného předválečného gymnázia. Přes traumatizující zážitky protektorátních let dospívá vypravěč až k válečné maturitě, po níž následovalo studium na konzervatoři, které mu nahradilo zavřené vysoké školy. Znovu se s chutí vrací k líčení divadelního prostředí a přibližuje učitele, kteří své žáky (například V. Doležala, M. Hynšta, J. Sequense, R. Pellara, V. Chramostovou či V. Fialovou) dokázali výborně připravit na budoucí uměleckou dráhu.

S vynikajícími pedagogy a vědci se Dušan Jeřábek setkal rovněž po válce, když začal studovat Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity. K jeho učitelům tu patřili Frank Wollman, Antonín Grund nebo Josef Kurz, kteří se nepochybně podíleli na tom, že z něj vyrostl vynikající literární historik, orientující se především na českou literaturu 19. století. „Tato kniha je vyznáním městu Brnu,“ píše Olga Jeřábková v doslovu a připomíná, že Dušan Jeřábek „prožil s tímto městem chvíle krásné i tragické, znal důvěrně jeho duši, měl zde ‚svou‘ univerzitu a fakultu, své studenty, v nichž žije dál“. Přikyvuji těmto slovům, protože jsem patřil k těm šťastným, kteří mohli panu profesorovi v univerzitních lavicích naslouchat.