Slovo a hlas (1979)

Přidal: Přemek |

Duben 7, 2009

Obrázek Slavnostní pořad z české poezie 19. a 20. století k 15. výročí Violy. Scénář PhDr. Vladimír Justl, CSc. a PhDr. Miloš Pohorský, CSc. Výběr hudby Jaroslav Šeda, CSc. Úryvky ze skladeb Zdeňka Fibicha, Jana F. Fischera, Ivana Jirka, Leoše Janáčka a Bedřicha Smetany hrají Dagmar Šimonková – klavír, Libuše Váchalová – harfa; Pavel Jurkovič – improvizace na psaltérium, zvonkohru a zobcové flétny. Doprovodný text Vladimíra Justla čte Václav Voska. Odpovědný redaktor nahrávky Jiří Šrámek.
Zvuk a střih Jiří Bartoš. Mixáž Ivan Mikota. Režie Vladimír Justl.
Dokumentární záznam pořadu Violy z Dvořákovy síně Domu umělců v Praze, 22. října 1978. Vydal Supraphon v roce 1979 (2 LP, Su 1218 0501-02 X-F).

1. STRANA
Kosmova Kronika česká (úryvek z první knihy) (Ota Sklenčka)
Jan Kollár: Předzpěv ke Slávě dceři (úryvek) (Radovan Lukavský)
Karel Hynek Mácha: Máj (úryvek III. zpěvu) (Rudolf Hrušínský)
Karel Jaromír Erben: Kytice (Julie Charvátová)
Vítězslav Hálek: Já laňku vidím za šera (Bořivoj Navrátil)
Jan Neruda: Jak lvové bijem o mříže (Dana Medřická)
Jan Neruda: Láska (Miloš Nedbal)

2. STRANA
Jaroslav Vrchlický: Za trochu lásky… (Otakar Brousek)
Jaroslav Vrchlický: Naladění (Zdeněk Řehoř)
Jaroslav Vrchlický: Cestou (Otakar Brousek)
Josef Václav Sládek: Labutě (Klára Jerneková)
Otokar Březina: Příroda (Jan Kačer)
Karel Hlaváček: Svou violu jsem naladil… (Jiří Adamíra)
Antonín Sova: Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy? (Vlastimil Fišar)
Petr Bezruč: Kdo na moje místo ? (Ilja Racek)
Josef Svatopluk Machar: (V sentimentálním mládí…) (Jiří Němeček)
Viktor Dyk: Neřekla ještě, co chtěla říci (Jaroslava Adamová)
Fráňa Šrámek: Voják v poli (Jaromír Hanzlík)
Karel Toman: Květen (Hana Kofránková)
Stanislav Kostka Neumann: Vstupní modlitba (Gabriela Vránová)
Jiří Wolker: U rentgenu (Petr Haničinec)
Josef Hora: Dělnická madona (Věra Kubánková)
Vítězslav Nezval: Odevzdal jsem svůj lístek ve znamení revoluce (Alfred Strejček)

3. STRANA
Vítězslav Nezval: Andante (Vladimír Ráž)
Konstantin Biebl: Japonský dřevoryt (Rudolf Kvíz)
Jaroslav Seifert: Ruce Venušiny (Jaromír Spal)
František Branislav: Modravě mlhy (Pavel Soukup)
Jiří Orten: Malá elegie (Michal Pavlata)
František Halas: Praze (Miroslav Doležal)
Marie Pujmanová: Povstání (Milena Dvorská)
Vladimír Holan: Rudoarmějci, XIII (Karel Hlušička)

4. STRANA
Jiří Taufer: O zhudebněné krajině (Dagmar Sedláčková)
František Hrubín: Neděle u vody (Luděk Munzar)
Jarmila Urbánková: Mé pozdní léto (Jiřina Jirásková)
Jan Pilař: Sonet o věčném hledání (Jan Přeučil)
Josef Kainar: Blues o třech stech vlaků a stříbrném kornetu (Jiří Hanák)
Miroslav Florian: Z deníku kapitána Nema (Martin Štěpánek)
Donát Šajner: Zpěv o paprsku (Jana Andresíková)
Ivan Skála: Návraty (Jiří Šrámek)
Josef Rybák: Verše o vzteklém chození městem (Miroslav Částek)
Vilém Závada: Pták (Jiřina Švorcová)
Vladislav Vančura (montáž) (Vladimír Šmeral)

Pozn.: Toto dvoudeskové album přináší záznam slavnostního pořadu z české poezie 19. a 20. století, který uvedla Viola pod názvem Slovo a hlas 22. října 1978 v Dvořákově síni Domu umělců k patnáctému výročí svého vzniku. Scénář zahrnuje čtyřicet básní třiceti šesti autorů a dva prozaické texty, tvořící rámec kompozice. Je pokusem o malé náznakové dějiny novočeské poezie od Jana Kollára a K. H. Máchy až po starší generaci současných básníků. Vybrány byly jak verše dobře známé (bez některých si nelze takovouto přehlídku představit), tak básně pozapomenuté nebo méně často uváděné — to vše s přihlédnutím k typu autora a k jeho historické funkci v dějinách českého písemnictví. Výbor byl veden snahou o co nejširší žánrové rozpětí uvnitř lyrického básnictví — epika přesahovala možnosti scénáře svým rozměrem a epigramaticko-satirické verše svým laděním. Zachování chronologie umožnilo volbou autora i především výběrem básně (má mít typické rysy individuální autorovy poetiky) naznačit vývojový rytmus naší poezie i český národní, společenský, sociální a politický proces od dvacátých lat minulého století do dneška. Volba interpretů byla dána především patnáctiletou tradicí Violy. Chtěli jsme, aby v tomto pořadu účinkovali především ti, kdo tuto tradici vytvářeli, a aby se pokud možno sešli právě se svým autorem; aby tedy mohlo dojít k těsné vzájemné vazbě, k citovému i racionálnímu pochopení a ztotožnění, které jediné tvoří z přednesu básně autonomní umělecké dílo, dotvářejíc zázračností hlasu to, co napsal básník.
Ovzduší, v němž se slavnostní pořad Slovo a hlas odehrával, je ovšem takřka nezachytitelné a těžko sdělitelné. Náš záznam, rozšířený o průvodní slovo, však o něm přesto leccos napovídá. Je svědectvím o jednom večeru, v němž se sešlo na koncertním pódiu, v sále s koncertní akustikou, jedenačtyřicet herců-přednašečů, kteří se vyznali ze svého vztahu k české poezii a k české řeči. Neopakovatelnost a jedinečnost oné atmosféry měla vsak i své úskalí: bylo třeba bojovat nejen s prostorem, nýbrž i a napětím a nervozitou, které vyvolala mimořádnost takovéto slavnosti. I o tom svědčí naše nahrávka, která je tak v několikerém směru ojedinělým dokumentem. S vědomím této dokumentárnosti ji předkládáme posluchačům — a v tom smyslu by ji měli také přijmout a vnímat. (Vladimír Justl, sleeve-note)