Ludvíka Vaculíka radosti, radosti (1991-1993, 2021)

Přidal: Přemek |

Červen 3, 2009

Novinky v katalogu – Supraphonline.cz Spisovatel Ludvík Vaculík čte své fejetony a zpívá valašské písničky. Připravil Jan Rokyta. Úprava písní Jan Rokyta. Hudební režie Vladimír Studnička. Zpěv Cilka Vaculíková. Cimbál Jan Rokyta, violoncello Jiljí Dybal, primáš Miroslav Hlost a Jiří Crha. Hraje Cimbálová muzika Technik. Zvuková režie Ivo Roubal. Odpovědná redaktorka Jana Smékalová.

Čte a zpívá Ludvík Vaculík. Spoluúčinkují Cilka Vaculíková – sólo zpěv (16), Jan Rokyta – cimbál (3, 4, 6, 11), Jiljí Dybal – violoncello (4), Ostravská cimbálová muzika Technik, primáši Miroslav Hlost a Jiří Crha (1,5,7-10,12-14,16,17).

Nastudoval ČsRo a ČRo Ostrava (květen 1991 – únor 1993). Vydal Supraphon v roce 1993 (1 MC) ve spolupráci s deníkem Lidové noviny. Reedice 16. 7. 2021 (Supraphon, VT 1681-2).

Obsah: 1. Už sa jaseň blíží pomalučky (Už mám zaséj cosi nenapsané) /Text posledních 2 slok L. Vaculík/ – 2. U nás na Moravě (fejeton) – 3. Ej, Košute, Košute – 4. Vyjdi ně, slunéčko, nad zálesí – 5. Dyž sem býl malučký – 6. Už je, chlapci, malý termín (fejeton) – 7. Zešli zrny sa třé mládenci – 8. Aj, dobře to král Šalamún znamenál – 9. Presmutná neděla (maďarská lidová) /slovenská verze/ – 10. Smutná neděle (maďarská lidová) /slovenská verze, text K. Šiktanc/ – 11. Pravili předkové naši – 12. Poručál rozkazač – 13. Už jedenkrát‘ ten čas přišél – 14. Císařu Františku, malú krajinu máš – 15. Ladění (fejeton) – 16. Jabléčka už dozrávajů – 17. Radosti, radosti /Text poslední sloky L. Vaculík/.

Pozn.: LUDVÍKA VACULÍKA radosti radosti
Tímto názvem ustupuju vkusu laskavého vydavatele, jenž myslí, že takto kýčovitý je vkus laskavého posluchače. Tomu tedy pravím, že z radosti jsem si zpíval málokdy a že užitečněji se zpívá ze smutku. Však také ta pěsnička o radosti, pochybně valašská, je smutná a valašský úškleb jsem do ní poslední slokou přidal já. Ze stesku zpívala maminka, když nás kolébala. O tom píšu ve slově „Ladění“. Její písně, musím říct, moc folklorní nebyly: „Za horou, za lesem v hustém háji jest tam hrob obklopen květinami“ byl „hit“ jejího mládí. Původní písně u nás tehdy už mizely a uchylovaly se do sbírek, kde jsem je potom potkával. Teprve v cizině, ve 40 kilometrů vzdáleném zlém Zlíně, jsem ve stesku po domově nacházel ve zpěvnících jeho řeč, nálady i milé předměty bývalého života. Potom v Praze, a hlavně na vojně!
A vůbec upozorňuju, že tyto pěsničky a všecky, které si zpívám, nejsou možná folklor. Já vlastně ani, co je to folklor, nevím! Pro mne jsou to praktické, po ruce jsoucí pomůcky k ovládnutí, vyjádření a využití životních situací. Když například se mi stalo něco špatného a nenapravitelného, měl jsem na to písničku o vodě, která „všecky mosty žebrala, ten poslední nechala“, a ten most byla ta písnička. Nedělám si také výčitky z toho, když k té písničce přidám pár svých slok. Dobrý folklorista to samozřejmě musí odmítnout, ale ještě lepší folklorista uzná, že je to správné, vždyť tak ty pěsničky vznikaly. Takovým ještě lepším folkloristou v mém případě byl Jan Rokyta. On a jeho muzika mi umožnili, abych také já něco měl z té „sametové“ revoluce. Protože svobody slova, té já měl, kolik jsem si dovolil! Ale zazpívat si s valašskou muzikou – to jsem prv nemohl, oni by ji zavřeli a mne nechali.
Ludvík Vaculík (sleeve-note)