Rok s dopisy (rozhovor s Bronislavou Janečkovou)

Přidal: Přemek |

Leden 5, 2006

Ptal se BRONISLAV PRAŽAN (In: Týdeník Rozhlas 1/06)

Od 1. ledna 2006 začíná ČRo 3 – Vltava vysílat cyklus Rok v dopisech. Co bude tento cyklus obsahovat, naznačuje jeho podtitul – „365 zastavení v historii prostřednictvím dopisů známých i zcela neznámých Čechů“. Pořad bude vysílán každodenně ve 12.50 (od pondělí do pátku také v 5.50 a ve 22.47) a v průběhu jeho deseti minut se budou moci posluchači seznámit s podstatnými úryvky jednoho až tří dopisů, které napsali známí i méně známí Češi v průběhu předchozích zhruba pěti set let. Principem cyklu je, že dopis bude vysílán v den, kdy byl napsán – byť to bylo kteréhokoliv roku v historii. Například 5. ledna budou konfrontovány dva dopisy toho dne napsané ve vězení. První, pocházející z roku 1895, je od Karla Stanislava Sokola, odsouzeného v procesu s Omladinou, druhý napsal roku 1916 ve vídeňské cele Alois Rašín, vězněný za I. světové války jako nepřítel Rakouska-Uherska. Autorkou a režisérkou celého projektu je dokumentaristka Bronislava Janečková.

V tomto projektu jste prý zúročila svého koníčka. Můžete ho našim čtenářům přiblížit?

Sbírám dopisy a deníky. A souvisí to s mou profesí, protože dokumentarista často pátrá po pramenech. Například při přípravě scénáře pro televizní dokument Máchovo tajemství (dosud nerealizovaného, protože na jeho natočení prý nejsou peníze) jsem v Památníku národního písemnictví narazila na řadu úžasných dopisů a osobních zápisků. Například na malé lístečky Jakuba Arbese, na kterých je zachycen moment, kdy rozluštil tajné písmo Máchových deníků. Při přípravě dalšího scénáře se mi dostaly do ruky Hankovy dopisy. Najednou v nich poznáváte historii a lidi v ní z jiného zorného úhlu, než jak jste je vnímali třeba ve škole. Když jsem pak narazila v antikvariátu na nějaký svazek publikované korespondence, neodolala jsem a sbírka rostla. Některé osobnosti vyvstávají před vámi ze svých dopisů velmi živě.

Například…

Třeba korespondence Mikoláše Alše a Aloise Jiráska. Díky ní jsem tyhle naše velikány poznala i s jejich školními maléry, prvními láskami, nemocemi, tvůrčími krizemi. Mikoláš Aleš byl vyloučen ze školy pro kresby aktů, které se nedopatřením dostaly do rukou profesora. Propouštěcí vysvědčení z písecké reálky bez úcty pomaloval. Na okraji této úřední listiny se skvějí dvě postavy spěchající do Prahy a pod nimi nápis: Kumšt a chlast je naše slast. Málokdo také ví, že František Ladislav Čelakovský – básník a profesor českého jazyka ve Vratislavi – na gymnáziu propadl. Z Českých Budějovic, kde studoval, psal svému příteli Kamarýtovi: Ó jak duch můj zažalářován! Jak smutno viděti se obklíčena vlky a medvědy. Trpké školní povinnosti, jež svírají nás nedajíce požíti, nedím-li poznati potěšeníček, jichž nám tu i onde drahá vlast poskytuje. Takovéto povinnosti krouží nad námi jako ďasové o půlnoci černé.

Z těch dopisů na nás opravdu dýchá jakési kouzlo ztracených dob. Nacházíte v nich i něco jako „materiální stopy“ oněch zašlých časů?

Já samozřejmě nesbírám originály, to dnes už není snadné a je to finančně náročné. Jde mi především o obsah, nemusím vlastnit rukopis. Ve své sbírce mám tedy dopisy a deníky publikované, útlé svazečky i tlusté špalky, které jsem sehnala po antikvariátech. Nebo xeroxy originálů. Stopy času ale nacházím u pramenů chovaných v archivech, kam se vydávám, když připravuji konkrétní pořad. Tak jsem třeba měla v ruce dopisy Emy Destinové z doby, kdy jí bylo sedmnáct osmnáct let – jsou plné malůvek a vylisovaných kytiček. Jeden z nich, který psala své tehdejší lásce, je roztrhaný na malé kousky a dodatečně zase pečlivě slepený. Jsou to výmluvné stopy její mladičké, naivní zamilovanosti. Anebo jsem si vyfotila dopis Chittussiho, který psal Zdence Braunerové poté, co se s ním rozešla – ten dopis je dojemně pokapaný slzami.

Když vás tak poslouchám – vás vlastně k dopisům přitahují příběhy, které se skrývají za jejich řádky.

To zcela určitě. Což ovšem opět souvisí s tím, že jsem dokumentaristka. Dopisy neznámých vojáků z první světové války anebo misionářů ze 17., 18. století v sobě skrývají neuvěřitelná dramata. Ale v dopisech samozřejmě najdete i úsměvné momenty. Například dospívající Josef Václav Frič je osobnost, o které by se dala napsat tragikomedie. Opakovaně propadal u zkoušek, ale přísný tatínek trval na tom, že školu dodělá. V létě roku 1846 poslal syna do Teplic na zotavenou s tím, že po prázdninách půjde ke zkouškám znovu. Josef však pokračoval přes Teplice dále na sever a dojel až k moři. A tam – zmizel. Víc prozrazuje dopis jeho tety: …jel dále až do Hamburku, kdežto se u divadla angažoval. Našel jakéhos přítele Rittra a asi za 14 dní přišel list od toho Rittra, že Pepi na skále jedné sklouzl a že spad a ve vlnách zahynul. Ke konci přidal, že bylo tma, a jestliže se sám Pepi neochránil, tehdy že je po něm. – No, nebylo po něm. Brzy se přišlo na to, že si falešnou zprávu o své smrti vymyslel, aby se vyhnul dalším zkouškám a přísné ruce svého otce. Pod zvučným pseudonymem Alcest Robert Lanil jezdil po cizině celý rok a rodina se o něm dozvídala jen ze svědectví náhodných svědků. Domů se vrátil právě včas, aby se mohl roku 1848 stát revolucionářem, třímat skutečný i pomyslný prapor a vyzývat k boji. A škola zase musela počkat.

Jaký je rozsah vaší sbírky a co vašemu koníčku říká rodina?

Rodina je ráda, že to nedělá randál. Mám v předsíni vysokou knihovnu – a tam mám vše seřazeno podle osobností, abecedně. Jsou tam knihy a písemnosti, které se vztahují zhruba ke 250 lidem.

Jaký časový prostor vaše sbírka pokrývá?

Nejstarší je v ní listář rady kutnohorské ze 16. století, ten se mi podařilo koupit v Kutné Hoře. Týká se především školství a jsou v něm úžasné věci zaznamenané neuvěřitelnou češtinou. Slabost mám ale pro 19. století, to převažuje. Ostatně tehdy také byl zlatý věk dopisů. Lidi měli potřebu korespondovat mezi sebou. Národní obrození bylo dobou hledání jazyka a rostoucí potřeby písemných kontaktů.

Říkáte, že ke sbírání dopisů a deníků vás přivedla vaše profese. A co vás přivedlo k ní, k dokumentaristice?

Nejspíš rodinná zátěž. My jsme všichni bláznivá novinářská rodina. Než mého tatínka v roce 1969 vyhodili ze zaměstnání, byl tiskovým mluvčím ministerstva zahraničního obchodu, maminka pracovala jako nakladatelská redaktorka a sestra je také novinářka. Že jsem šla studovat novinařinu, byla tedy rodinná tradice. I když tehdy byla nevlídná normalizační doba, měla jsem štěstí na lidi. Na fakultě jsem potkala profesora Vladimíra Kováříka a několik učitelů jemu podobných. Ti museli motivovat každého, kdo byl vnímavý k dějinám umění i k rozhlasové profesi. Mimochodem – katedra rozhlasu tehdy byla nejlepší na fakultě. Ale i v rádiu jsem pak potkala pár skvělých profíků, kteří se stali mými přirozenými učiteli v praxi. Po prvních rozhlasových krůčcích v pořadech pro mládež jsem dostala nabídku stát se druhou moderátorkou dnes už téměř legendárního pořadu 3 x 60, a to stereo. Tím prvním byl Ota Nutz, dnes už také tvůrce – legenda. Byla to pro mě úžasná škola.

Vy jste ale pracovala dost dlouho i v televizi.

Z rádia jsem odešla v polovině osmdesátých let tak trochu proti své vůli .To byla situace, kdy před šéfem, který vás dusí, nemáte kam utéct. Zejména když se ten člověk pak stane ředitelem rozhlasu .Nastoupila jsem tedy do televize a v ní vydržela 17 let. Měla jsem zase trochu štěstí – totiž mít možnost být u zrodu nezapomenutelného televizního cyklu Sondy; to byl publicistický pořad, který si předsevzal, že bude mluvit otevřeně. I když se tehdy všude mluvilo o perestrojce a glasnosti bylo to dost odvážné. Už po prvních pořadech se představitelům strany a vlády zdálo, že jsme otevření až příliš, a začali nám šlapat na paty. Ti, co byli hodní a zpracovávali pak na objednávku politického vedení témata nezávadná, mohli pracovat dál. My neposlušnější jsme sice zůstali v pracovním poměru, ale naše pořady podléhaly takovému procesu schvalování, že se pak většinou na obrazovku vůbec nedostaly. Tak nám koncem 80. let raději nezadávali skoro žádnou tvůrčí práci. Z televize jsem odešla před dvěma lety. Zase trochu proti své vůli, ale teď jsem ráda, že jsem v roli externisty. Je to víc tvůrčí a odpadly početné a nikam nevedoucí porady. A koneckonců i proto mohl vzniknout rozhlasový dopisový cyklus, o kterém si povídáme.

Jaký je rozdíl mezi televizním a rozhlasovým dokumentem?

Dobrý televizní dokument hovoří obrazem. Než jsem se to trochu naučila, trvalo to rok. Zpočátku mi obraz jako skalnímu rozhlasákovi dost překážel. Měla jsem pocit, že všechno musím popisovat. V televizi však stačí pohled nebo gesto. Tohle v rádiu nezachytíte. Rádio má ale zase obrovskou výhodu v komornosti. Když jdete za někým, kdo vám má vyprávět svůj životní příběh, který je ryze osobní a intimní, a s vámi napochoduje štáb pěti šesti lidí a namíříte na něj světlo, tak se výpověď točí mnohem hůř, než když si sednu s tím člověkem někde sama a můžu za ním jít třeba čtyřikrát. To v televizi také nejde: příliš by naskočily náklady. V rádiu je dokumentaristika mnohem příjemnější a autorštější prací, protože si vše – od natočení přes režii, komentář až po střih – můžete dělat sám. Pořad je prostě víc váš. V televizi může mít jinou představu režisér, svoje oko má kameraman, svou osobnost na dokumentu zanechává střihač a ten, kdo dělá závěrečný zvukový mix. Co z toho vznikne, nemusí být vůbec podobné představě, kterou jsem měla jako scénáristka na začátku. Ale je třeba říci, že po letech se naučíte spolupracovat s takovými televizními tvůrci, kteří hovoří vám podobnou řečí.

Jaké vlastnosti vaše profese vyžaduje?

Vyžaduje systematičnost, vynalézavost, aby se člověk nespokojil třeba jedním pramenem. Když točíte nějaký dokument a sbíráte informace, přichází chvíle, kdy si řeknete – to už stačí. Ale pokud se přemůžete a jdete za dalším člověkem, ten vám často osvětlí danou záležitost z ještě dalšího zorného úhlu. A to neplatí jen o věcech historických, ty jsem začala dělat tak zhruba před deseti lety. Dřív jsem se zabývala spíš sociálním dokumentem a živou publicistikou. Sociální dokument vyžaduje i empatii, umět se do lidí vcítit. Snažit se k nim najít cestu. Když nezískáte důvěru lidí, se kterými točíte, není dokument k ničemu.

Jak nápad natočit Rok v dopisech vznikl?

Přišla na něj Jarmila Konrádová z vedení ČRo 3 – Vltava, která věděla, že sbírám dopisy a deníky. Podobný cyklus dělali prý v zahraničí, tuším v Německu. Co den, to dopis, ale na tom prý dělal tým lidí. Nejdřív jsem se toho nápadu zalekla, protože jsem si dovedla představit ten neskutečný balík práce v časovém tlaku, ale byla to současně obrovská tvůrčí výzva. Řekla jsem, že nezávazně vyzkouším, jestli by se z těch zdrojů, co mám doma, daly pokrýt lednové dny. Koupila jsem si velký sešit, na každou jeho stránku napsala datum, a když jsem do těch stránek začala vpisovat dopisy, které mám ve své sbírce k dispozici, bylo mi brzy jasné, že je to nápad realizovatelný. A tak jsem do toho šla.

Zmiňovala jste se i o archivních pramenech. Na které instituce jste se při přípravě Roku v dopisech obrátila?

Velmi mi pomohl Památník národního písemnictví. Tam mi umožnili přepisovat dopisy rovnou do počítače a vyšli mi vstříc i nejednou radou. Ředitelka Archivu PNP, paní doktorka Macurová, mi dávala tipy na zajímavé dopisy, o kterých jsem nevěděla. V této souvislosti musím jmenovat i doktorku Milenu Seckou, vedoucí knihovny Náprstkova muzea. Díky ní jsem měla například k dispozici anonym adresovaný v roce 1880 Americkému klubu dam. Vyčítal jim, že nesbírají peníze na Národní divadlo. Anebo dopis dcery Boženy Němcové Bohdany – maminka jí říkala Dora – , kterým žádá Vojtěcha Náprstka, aby přišel jako kmotr na křest jejího nemanželského syna. V Židovském muzeu jsem získala motáky a dopisy ze židovských ghett nebo listy, které lidé psali těsně před transportem do koncentračních táborů. V Třeboni jsem studovala korespondenci Jakuba Krčína, ale nad písemnostmi rodu Bydžovských ze 17. století jsem došla ke smutnému závěru, že řadu věcí nepřečtu. Jsou sice psány česky, ale takovým písmem a takovou češtinou, že jsem byla s to přečíst jen tu a tam nějaké slovo. Paní archivářka mě sice ubezpečila, že bych se to tak asi za dva měsíce číst naučila, jenže za tu dobu jsem už musela mít dost dílů hotových.

Nejspíš jste tedy přizvala k přípravě cyklu i historiky.

Samozřejmě, a nejen historiky, ale i další odborníky – jazykovědce, uměnovědce, filosofy. Každý dopis bylo totiž třeba zasadit do kontextu, dát mu komentář. Nemůžete ocitovat dopis, aniž byste zmínil životní a historické souvislosti jeho vzniku. Většinou tyto komentáře napíšu sama, ale někdy na to nestačím, to bych musela být historikem mnoha oborů. Mnohé z odborných spolupracovníků ostatně posluchači v cyklu uslyší – například historika umění profesora Františka Dvořáka, Doc. Jiřího Mikulce, a další.

A kdo vlastně všechny ty dopisy bude číst?

Pokud jsou to dopisy našich současníků, tak dáváme přednost tomu, aby je přečetli sami. Posluchači tak budou moci slyšet například Erazima Koháka, budeme se obracet na Ludvíka Vaculíka, jeho ženu a na další. Právě jednáme s kanceláří Václava Havla o četbě některých jeho dopisů Olze. Nebo bych chtěla, aby dopisy, které psala Růžena Vacková, za komunismu vězněná historička umění, svým synovcům Gjuričovým, komentovali právě oni. Jiří Ornest bude číst dopisy svého strýce, básníka Jiřího Ortena. Většinu dopisů ovšem čtou herci bez podobných přímých vazeb k pisatelům. A protože se jedná opravdu o mnoho textů, vystřídá se před mikrofonem celá plejáda našich předních interpretů – Ladislav Mrkvička, Antonie Hegerlíková, Lukáš Hlavica, Miloš Hlavica, Rudolf Pellar, Karolína Slunéčková, Saša Rašilov, Boris Rösner a další… Všechny je zde ani nemohu jmenovat. I když by si to zasloužili, navíc stále točíme a tým interpretů roste. Mám od řady herců úžasné reakce. Paní Hegerlíková mi například řekla, že jsou to pro ni tak zajímavé věci, že klidně ty dopisy přijde číst třeba zadarmo. Ale chci zmínit i dopisy, které nám posílají i posluchači jako své rodinné památky. To jsou také poklady a někteří z nich si je sami uvedou.

Jak to všechno stihnete – sehnat prameny, komentáře k nim, napsat scénáře k 365 dílům a ještě vše natočit?

Ne, to bych opravdu sama nestihla. Ale i tak je to honička, máme natočenu necelou třetinu dílů, blížíme se ke sto dvaceti hotovým částem. Začíná závod s časem. Původně jsem si myslela, že natáčením pořadů bude pověřen někdo jiný, že já pouze připravím scénář. Pak se ale ukázalo, že je třeba, aby všechny souvislosti a kontexty byly v jedné hlavě, a že bude nejlogičtější, aby to byla hlava má. Když jsem ovšem začala s herci natáčet, bylo mi jasné, že se to všechno nedá stihnout. Navíc jsem víc autor než režisér, a nutně jsem potřebovala, aby pořady vnímaly a posuzovaly ještě další uši. A tak mi už od začátku začala pomáhat režisérka Markéta Jahodová. Natáčí většinu dopisů s herci, a využívá k tomu i příležitostí, kdy s nimi točí rozhlasové hry. Bez ní by celý cyklus asi mohl být jen stěží včas dokončen. A když hovořím o spolupracovnících, vážím si toho, že šéfredaktor stanice Vltava Lukáš Hurník zkomponoval pro cyklus znělku a hudební předěly, a nesmím zapomenout na skvělé zvukaře – Jirku Fuhrmana a Josefa Trávníčka.

Jaké máte plány a přání do budoucna?

Chtěla bych se výhradně věnovat dokumentaristice, ale realita je taková, že to nelze. Poctivý rozhlasový nebo televizní dokument dá strašně moc práce, a každý jeho tvůrce ví, že je to spíš intenzivní autorské dobrodružství než možnost, jak si dobře vydělávat. Ale přesto do toho jdeme, protože je to krásná práce. S některými dokumenty musí člověk žít dlouho, než vzniknou. Jeden můj dokument vznikal dvanáct roků, i když třeba říci, že s osmiletou přestávkou. Zajímala by mě systematická dokumentaristická konfrontace některých témat historie a současnosti – to je záměr, který v sobě nosím už delší dobu, ale zatím se pro něj nenašel vysílací prostor. Samozřejmě, že nápadů je plno, ale zase to bude víc o štěstí a náhodě, co z toho se podaří skutečně přivést na svět.

Rozhovory