Občan Královského Hlavního Města Prahy Hermann Kafka, jeho rodina a syn Franz (2009)

Alena Wagnerová.  Pohled do hlubších vrstev Kafkových inspirací. Účinkuje Alena Zemančíková.

Natočeno 2009. Premiéra 3. 6. 2009 (ČRo 3 Vltava, 10:00 h.; 15 min.). Repríza 10. 2. 2016 (ČRo 3 Vltava, 15:05 h) v cyklu Psáno kurzívou.

Lit.: Wagnerová, Alena: Občan královského města Prahy Hermann Kafka. In Literární noviny 52/2007, s. 6 (online publikováno 29. 12. 2007). – Cit.: Franz Kafka svým Dopisem otci alespoň pro dvě generace kafkovských badatelů a svých čtenářů ruinoval pověst svého otce Hermanna Kafky. Příčinu spisovatelovy neurózy dávají za vinu všemocnému otci, protože Dopis otci nechápou v první řadě jako literární dílo a subjektivní výpověď syna, ale zacházejí s ním, jako kdyby tu šlo o objektivní pramen informací o Hermannu Kafkovi a vztahu otce a syna, přičemž pravdu má samozřejmě světoznámý syn.
Ve sboru rozčilených mužských hlasů, které z pražských dvorků, pavlačí a úzkých uliček každý večer stoupaly k temnícímu se nebi, můžeme z odstupu víc než století, díky jeho synu Franzovi, rozeznat i sytý baryton Hermanna Kafky. Křikem, nadávkami a láteřením, někdy i ranami se tu otcové po dlouhém pracovním dnu snažili znovu uchopit do ruky otěže své domácí moci, která se jim podle jejich úsudku během jejich nepřítomnosti vymkla z ruky, a posílit svou autoritu. V podstatě se ovšem svými hlasy snažili jen překřiknout strach, který jim seděl v hrdle přímo nad hlasivkami, tam, kam jinak vinař nechává sklouznout hlt ochutnávaného vína.

Příliš prudká byla sociální proměna, které je vystavila industrializace, než aby ji bylo možno zvládnout během jediného života. Vyplaveni z rodných dědin do měst byli konfrontováni se zcela jinými životními podmínkami a sociálními strukturami, fascinováni a zároveň znejistěni příslibem sociálního vzestupu. Jako kukaččí vejce si do hnízda hlavního města většina z nich s sebou přinesla českou mateřštinu jako zbytek své venkovské identity a během jedné generace Prahu proměnila z německy mluvícího v převážně české město. Národní a sociální emancipace tu šly ruku v ruce. Ale strach před upadnutím zpět do staré chudoby, z níž se za každou cenu chtěli vymanit, měli všichni, ať už jejich národní příslušnost byla jakákoliv. Jeho míru určovala ovšem i osobní psychická konstituce. Hermann Kafka proti tomuto strachu bojoval, jak víme z deníků jeho syna, nejen svým hlasem, ale i studenými obkladky pokládanými na srdeční krajinu.

Také on patřil k onomu mohutnému proudu mladých lidí, kteří s první vlnou industrializace proudili do měst za vidinou lehčího živobytí. Dědictví, které si s sebou přinesl, nebylo právě lehké. Narodil se v roce 1852 jako čtvrté ze šesti dětí řezníka a košeráka Jakoba Kafky a jeho ženy Franzisky Platowské v židovně jihočeského Oseka. Teprve tři roky před jeho narozením byl zrušen od roku 1726 platící familiantský zákon, který jen nejstaršímu synovi z židovské rodiny dovoloval oženit se a založit rodinu. Počet židovských rodin v Čechách podle něj nesměl překročit osm tisíc, na Moravě pět tisíc. Také Jakob Kafka neměl jako druhorozený syn status familianta. Jen rok jej přitom dělil od jeho staršího bratra Samuela, na kterého jako na prvorozeného familiantský status od jeho otce Josefa Kafky přešel. Ten sám nebyl žádným oseckým starousedlíkem. Přistěhoval se sem, když se tu úmrtím Samuela Fischla a jeho dvouletého synka Abrahama uvolnilo familiantské místo, které se mu podařilo získat. Teprve po zrušení familiantského zákona v březnu 1849 mohl tak Jakob Kafka legalizovat svůj vztah k Franzisce Platowské, s níž už před tím žil, jak se říkalo, na hromádce a měl s ní dvě děti. 16. června 1849 mohli konečně vstoupit do stavu manželského. Hermann byl druhým manželským dítětem páru.

Co o tomto převratu věděly děti Jakoba Kafky a Franzisky Platowské, jak se o této události, pakliže vůbec, v rodině mluvilo a co v jejich podvědomí z tohoto zážitku jako trauma zůstalo a bylo mimoslovními kanály rodinné komunikace přeneseno na další generace, se můžeme jen dohadovat. Skromné prameny o českých venkovských Židech o tom také žádné informace neobsahují. Ale i když žádné jisté odpovědi neexistují, není pro genezi konfliktu mezi Hermannem Kafkou a jeho synem Franzem zbytečné si tuto otázku alespoň položit. Protože ve skrytu působícím nezpracovaném familiantském traumatu mohou ležet některé dosud přehlédnuté aspekty vztahu otce a syna, jednoho z ústředních témat kafkovského bádání.

Řada skutečností totiž ukazuje, že privilegovaný status familianta, který byl spojen i s materiálními výhodami, měl také sociální důsledky, které působily i v následujících generacích. Je například nápadné, že pouze o rok mladší nefamiliant Jakob se teprve o devět let později než jeho bratr stal otcem. Jakobův první syn Filip se narodil roku 1846, zatímco Samuelův prvorozený Angelus už roku 1837. Chybějící status familianta se tu jistě projevil. Nefamiliant, který se nemohl oženit, nebyl na trhu nevěst pochopitelně žádná partie. Mladá žena žijící v nelegálním, často tajeném vztahu mohla být totiž nemilostivou vrchností snadno obviněna z prostituce a vyhnána z obce. Přenést se přes taková možná úskalí dokázala jen ona příslovečná hory přenášející láska. Možná že existovala i mezi Jakobem a Franziskou a byla i vzorem pro Hermannův vztah k jeho ženě Julii. Status familianta znamenal ovšem nejen privilegium, ale i výraznější zodpovědnost vůči ostatním méně šťastným členům rodiny nad hranicí obvyklé a nutné soudržnosti židovské rodiny. Zbytky tohoto paternalistického postoje familianta lze sledovat například v jednání Angela Kafky, nejstaršího Samuelova syna. V rodině se Angelus těšil značné úctě a podle podání bydleli v jeho domě v Platnéřské ulici i někteří potřební členové rodiny. Ne náhodou se právě Angelus stal kmotrem Hermannova prvorozeného syna Franze. Byl to také druhorozený Samuelův syn, Angelův bratr Moritz, který jako první v rodině vystudoval vysokou školu, získal titul doktora práv a stal se váženým pražským advokátem.

Nápadné je v tomto smyslu i ambivalentní chování Hermanna Kafky, pokud jde o plánování životní dráhy jediného syna. Kdyby byl skutečně jednoznačně chtěl, aby jeho syn převzal obchod, pak by nebylo bývalo nutné jej poslat na přísné elitní gymnázium v Kinském paláci, o studiu práv ani nemluvě. Pak by bylo stačilo, aby Franze nechal absolvovat vyšší obchodní školu. Hrála v tomto rozhodnutí snad podvědomě svou roli i potřeba dohonit familiantskou část rodiny a vyrovnat se jí? I tyto otázky zůstávají otevřené.

Namáhavá práce, omrzliny
Rodiče Hermanna Kafky byli i v křesťanské části Oseka váženými lidmi. Jakob pro svou téměř legendární tělesnou sílu, o níž se v Oseku a okolí ještě dlouho po jeho smrti vyprávělo, jeho žena pro své léčebné umění. Dětství Hermanna Kafky bylo krátké a prosté. Skončilo ve věku třinácti let Bar Mizvou. Jako všechny ostatní venkovské děti se i Hermann a jeho sourozenci od mládí podíleli na domácích pracích. Život venkovského Žida ovšem nesestával jen z práce a námahy, jak to později Hermann Kafka rád líčil. Kromě sabatem vrcholícího cyklu týdne existovala řada svátků a slavností, které strukturovaly židovský rok a přinášely jas i očekávání do všedního dne.

O těchto vrcholech židovského života v obci ale Hermann Kafka svým dětem nikdy nevyprávěl, ale pouze až k nesnesení – jak si na to ve svých denících stěžoval jeho syn – jen o namáhavém všedním pracovním dni, omrzlinách na nohou, vysilujícím rozvážení masa na ručním vozíku zákazníkům v okolních vsích, hladu a spaní ve třech v jedné posteli. Podle Kafkových deníků ovšem tyto nářky sdílela ze šesti sourozenců pouze o dva roky mladší sestra Julie.

Svým vyprávěním Hermann Kafka samozřejmě sledoval pedagogický cíl. Jeho děti si měly uvědomit, čeho jejich otec v životě dosáhl, jak dobře se ve srovnání s jeho dětstvím mají, jinak řečeno zač mu mají být vděčny. Ve způsobu, jak svou historii svým dětem předkládal, ovšem snadno rozeznáváme i rysy narcisismu a tendenci k sebelítosti. Pravděpodobně se za své chudobné mládí také trochu styděl. Ovšem čím chudší bylo jeho dětství, tím víc vystupoval do popředí jeho vlastní výkon. A toto potvrzení potřeboval. Především sám pro sebe.

Tímto ovšem nezamýšlíme Franze Kafku, který svým Dopisem otci alespoň pro dvě generace kafkovských badatelů a svých čtenářů ruinoval pověst svého otce, denuncovat. Srovnání nám ale umožňuje poznat, do jaké míry se změnila během jedné generace pozice otce v rodině, do jaké míry se industrializací započatým procesem individualizace a sekularizace zvýšila jeho výlučná zodpovědnost za sebe samu a životní úspěch, až se stal všemocným za vše odpovídajícím otcem, který postavil do stínu samotného Pána Boha.

Představu všemocného otce sdílejí ovšem i četní kafkovští interpreti, když v Hermannu Kafkovi nereflektovaně a jednoznačně vidí příčinu Kafkovy neurózy, protože Dopis otci nechápou v první řadě jako literární dílo a subjektivní výpověď syna, ale zacházejí s ním, jako kdyby tu šlo o objektivní pramen informací o Hermannu Kafkovi a vztahu otce a syna, přičemž pravdu má samozřejmě světoznámý syn.

Přitom i u Franze Kafky můžeme najít místa, která ukazují k jinému způsobu vidění tohoto vztahu. Jestliže v Dopise otci Kafka popisuje, jak konfrontace mocného těla otcova s jeho hubeným nevyvinutým tělíčkem v něm posilovala představu vlastní nedostatečnosti, pak ve svém posledním dopise rodičům píše, s jakým požitkem s otcem po koupání pili pivo a jedli přinesené uzenky. Kdyby byl Franz Kafka mohl napsat své memoáry, možná by v nich byl obraz otce vypadal docela jinak.

Univerzitou Hermanna Kafky byla bezpochyby vojenská služba. O ní vyprávěl narozdíl od svého dětství rád, a když měl dobrou náladu, zpíval dokonce vojenské písničky. Směs drilu a operety, který charakterizoval ducha rakouské armády, udělala na Hermanna Kafku silný dojem a určila prakticky na celý život jeho kulturní obzor.

Po skončení vojenské služby směřoval mladý Hermann stejně jako mnoho jiných mladých Židů do Prahy a vypracovával se tu pomalu nahoru jako zástupce, jinak řečeno cesťák s galanterním zbožím, jak o tom svědčí jeho neobratné dopisy nevěstě Julii Löwyové. V roce 1882 byl už do té míry etablován, že se zároveň osamostatnil a oženil se svou „milou Julinkou“, jak ji ve svých dopisech oslovoval. Hermann Kafka mohl být spokojen. Ale nebyl. Na to byl skok od venkovského Žida k pražskému obchodníkovi příliš velký. Hermann Kafka při něm přes mohutnost svého zjevu ztratil životní rovnováhu. Starou identitu venkovského Žida pozbyl, novou identitu pražského měšťana si nikdy zcela neosvojil. Ocitl se v prostoru mezi nimi. Svým láteřením, kterým zatracoval všechno kolem sebe, ve skutečnosti jen přehrával nejistotu a chybějící samozřejmost své nové existence. S úspěchem, budeme-li to měřit reakcemi jeho syna. Podíváme- li se ale dobře na zachované fotografie manželů Kafkových, neujde nám, že se statný Hermann vlastně opírá o svou Julinku a stabilitu vyzařuje ona, ne on.

Pokračováním otcovy neurózy
Jak dítě vnímalo otce? Byly to dva protikladné signály, které vysílal. Na jedné straně mohutná postava a autoritativní gesta, která přímo drtila, na druhé straně utajený druhý plán nejistoty, stejně jako sklon k sebelítosti, které citlivé dítě instinktivně vnímalo. Před tím prvním mělo strach, to druhé mu nepozorovaně „přešlo do krve“. Jak nepodobní si robustní otec a gracilní syn na první pohled byli, podobali se sobě na druhé straně svým sklonem k narcisismu a hypochondrii.

Kafkovy sestry se s otcovými nenáladami vyrovnávaly lépe než jejich bratr. Zvlášť Ottla. Ale na Ellině a Valině pasivitě se negativní atmosféra, kterou otec kolem sebe šířil, jistě podepsala. A Franz byl jako prvorozený syn vystaven zvlášť silnému tlaku očekávání. Jeho problémy se zvládnutím života se ovšem nedají vysvětlit a odvodit jako přímý důsledek působení tyranského otce, jak se to často interpretuje. To, co bychom mohli označit jako Franzovu neurózu, je vlastně jen pokračováním neurózy otcovy: výsledkem neverbálního přenosu a internalizace druhého skrytého plánu otcovy osobnosti, jeho nejistoty a rozpolcenosti v důsledku nezvládnutého sociálního vzestupu, za pravděpodobného spolupůsobení neartikulovaného a nezpracovaného „rodinného neštěstí“ v podobě familiantského traumatu deklasovanosti a nespravedlivého osudu. Zde v tomto nezpracovaném rodinném neštěstí, nebýt familiantem, by mohl být i zárodek Hermannovy a Franzovy tendence k narcisismu a sebelítosti.

Protože si Franz Kafka toho přenosu sám nebyl vědom, musel v jeho fantazii otec nabýt dimenzi a moc, která tuto jeho „hrůzu z otce“ činila pro něho věrohodnou. Pro ostatní, například pro Maxe Broda, stejně tak jako pro učně Františka Bašíka, který se u Hermanna Kafky v letech 1892 až 1895 učil a ve svých vzpomínkách nám o tom zanechal zajímavé svědectví, nebyl Hermann Kafka žádný tyran, ale docela obyčejný přísný, ale spravedlivý, poněkud náladami trpící člověk a šéf. Stejně tak i Max Brod nemohl Kafkův strach z otce pochopit.

V jednom bodě ovšem Franz Kafka svým otcem skutečně trpěl, nikdy se o tom ale nezmínil, protože to bylo příliš zraňující a nespravedlivé. Zatímco on sám patřil k pražské intelektuální elitě, byl jeho otec nevzdělaný a jednoduše myslící člověk. Diferencovanější rozhovor s ním byl sotva možný, a už vůbec ne o věcech, kterými žil jeho syn. Otcové jeho přátel, například Maxe Broda nebo Felixe Welsche, byli na rozdíl od Hermanna Kafky záviděníhodně vzdělaní, kultivovaní a distinguovaní muži. Jak velice Franz Kafka po takovém vzdělaném otci toužil, odhaluje sen zaznamenaný v denících, v němž Hermann Kafka v salonu ne nepodobném literárnímu salonu Berty Fantové před vybranou společností přednáší o řešení sociální otázky. Chudák Hermann. Chudák Franz.

Jestliže František Bašík ve svých vzpomínkách staví Hermanna Kafku takříkajíc opět na nohy, pak jeho obraz Julie Kafkové je zcela v souladu s tím, co o ní víme z jiných svědectví. Obohacuje jej jen o několik dosud neznámých detailů, které nám její působení v rodině a obchodě přibližují. V obchodě se Julie Kafková držela sice v pozadí, ale vystupovala jako rovnoprávná partnerka svého muže, který s ní konzultoval všechna svá rozhodnutí. Shoda mezi oběma manželi přitom neušla ani malému učedníkovi. Juliinu chytrost, uvážlivost a dobré srdce potvrzuje i dvojí strategie, se kterou svému poněkud osamělému synovi pod záminkou učení češtině opatřila v Bašíkovi přítele, kterému tím zároveň ulehčila dlouhý pracovní den. Její duševní horizont přitom odpovídá jejímu měšťanskému okolí a původu. Služebnou, kterou přistihne v náruči zaměstnance z obchodu, okamžitě propustí, zatímco muž zůstává bez trestu. A když zjistí, že chlapci se na procházce baví o tom, jak přicházejí na svět děti, je s vyučováním češtiny konec. Podobně konvenční je i její chování vůči dcerám.

Stejně tak jako u Franze můžeme i u jeho sester mluvit o onom procesu zjemnění, které děti oněch zdatných rodičů let industrializace zasáhl a pro který můžeme z evropských kulturních kontextů jmenovat řadu příkladů, například filosofa Theodora Adorna nebo pražského spisovatele Franze Werfela. Jestliže se ze synů v mnoha případech stali tvůrčí lidé, literáti, filosofové nebo umělci, pak z dcer sice také citlivé, ale pasivní bytosti, které prožily život v méně či více šťastných měšťanských manželstvích. Tuto diskrepanci mezi životem bratra a sester, která nespočívala v rozdílech v nadání, ale byla důsledkem chybějících možností, lze vidět i v rodině Kafkově. Teprve vnučky Julie Kafkové dosáhly stejných vzdělanostních šancí, jaké měl jejich strýc. Jestli by se Julie Kafková byla z toho těšila?

K negativnímu obrazu Hermanna Kafky, jak se s ním setkáváme v západoevropském a americkém kafkovském bádání, přispělo ovšem svým dílem i rozdělení Evropy. Na jedné straně sice kafkovské bádání tady představovalo důležitý most, který udržoval povědomí o kulturních souvislostech kontinentu vůči hranicím daným politikou, na druhé straně se i na něm podepsala geopolitická situace, která střední Evropu vytěsnila do nepřátelské druhé poloviny rozdělené Evropy a odcizila ji starým kulturním kontextům. Dělicí čára tu přitom vedla právě srdcem staré střední Evropy. Ohlas černo-bílého myšlení studené války se podle mého – jistě odvážného – soudu odrazil svým způsobem i v kafkovském bádání rozdělením světla a stínu mezi otcem a synem. Kafkův aureolou světla obdařený a mytizovaný zjev svým způsobem nepochopitelný, protože přicházející z teď nepřátelského a zapomenutého koutu Evropy, od něhož nikdo nic ne očekával, musel najít svůj protiklad v temném zjevu tyranského otce, který splňoval všechna ideologická klišé o stavu této části barbarského světa, patřícího k socialistickému bloku. V tomto smyslu se Kafkova rodina teprve pádem berlínské zdi začala vracet zpět do Prahy, jak se i královské hlavní město začalo vracet do čtyřicet let potlačených starých kulturních kontextů, v nichž může být tato obyčejná pražská rodina teprve plně pochopena.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)