Rádio na kolečkách – Bratři Luboš a Milan Ogounovi (2007)

Přidal: Přemek |

Červen 19, 2009

Letos zemřeli někdejší vynikající atleti z časů první republiky, synové statečného odbojového pracovníka, v jehož bytě se ukrývali do poslední chvíle parašutisté, kteří přišli zabít Heydricha. Z archivních válečků, desek i kotoučů pásků vybírá Karel Tejkal.

Ze vzpomínek jejich otce Josefa Ogouna Pravda o Heydrichovi čte Radovan Lukavský.

Natočeno 2009. Premiéra 2. 6. 2007 (ČRo 2 Praha, 17:05 h.). Repríza 3. 6. 2009 (28min.); 29. 5. 2017 (ČRo 2 Praha, 14:29 h.) k výročí akce Anthropoid. K poslechu zde.

Lit.: Tejkal, Karel – Taud, Rostislav: „Já už dál nemůžu. Buď mě pustíte dál, nebo se tu odstřelím,“ řekl jim ve dveřích Kubiš den po atentátu. In web ČRo 2 Praha, 29. 5. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Očité svědectví heydrichiády a přímá vzpomínka rodiny, která parašutisty ukrývala ještě v den atentátu. Poslechněte si příběh čepice a pláště vystavených po atentátu v Baťově prodejně na Václavském náměstí. Ze vzpomínek Josefa Ogouna čte v audiu Radovan Lukavský.

„Otec domluvil s parašutisty, že u nás budou bydlet. Dva z nich. Ve zfalšovaných legitimacích měli velmi trefná jména Vyskočil a Navrátil. Ale jejich pravá jména byla Kubiš a Gabčík,“ vzpomínal Luboš Ogoun.

„Bydleli u nás od polovičky dubna do 27. května 1942. Právě 27. května jsem dělal maturitu. Pamatuju si dobře, jak ráno odcházeli a říkali mně: ,Tak Luboši, zlom u tý maturity vaz.‘ A ani se nezmínili o tom, že je čeká maturita mnohem horší.“ A rodinu Ogounových čekala ještě ten den domovní prohlídka.

Dvojité štěstí v neštěstí

„Teprve druhý den jsme v šatníku objevili jejich těžké zimní kabáty a v nich handgranáty anglické výroby. Ty prohlídky nebyly tak pečlivé, protože tenkrát museli prolézt tisíce bytů.“ Nebylo to jediné štěstí, které měli.

Květen 1942 byl totiž ještě chladný, a proto si Kubiš s Gabčíkem půjčili od Ogounových plášť a čepici. „Ta čepice potom byla jako doličný předmět vystavena na Václavském náměstí v Baťově prodejně a ukazovala se i v biografu. Byla vypsána odměna 10 milionů marek pro ty, kdo přivedou na stopu atentátníků.“

Byl znám v čepici frajersky naražené

Tohle byla hodně nebezpečná stopa. „Luboš byl znám v čepici v okolí a mezi spolužáky. Neboť ji nosil frajersky naraženou se stínítkem obráceným vzhůru. Bylo třeba pro případ vyšetřování opatřiti podobnou čepici. V obchodech však nebylo radno po něčem takovém se poptávati,“ zapsal si ve svých vzpomínkách otec Luboše Ogouna Josef.

„Našli jsme však doma kus podobné látky z velbloudí srsti, která sloužila za vložku do dámského převlečníku a přes noc nám z ní ušil osvědčený přítel-legionář Josef Zemek čepici, kterou jsme pak přiměřeně ušpinili a upravili fazonu tak, aby byla řádnou zástupkyní své vystavené družky.“

Stál tam zraněný, k smrti unavený

Věděli, že se Gabčík po atentátu schoval u rodiny Fafkovy. Umíte si ale představit jejich zděšení, když 28. května 1942 (jen den po atentátu) zazvonil u jejich dveří zraněný, k smrti unavený Kubiš? „On stál na prahu a říkal: Pane profesore, já už dál nemůžu, buďto mě pustíte, nebo se tady musím odstřelit.“

Podle Luboše Ogouna ani tentokrát jeho rodiče nezaváhali. „Maminka mu vybírala snad tři hodiny střepy z tváře.“ Než si šel Kubiš lehnout, pro případ nečekané noční kontroly trénovali jeho ukrytí mezi zatemněným dvojitým oknem. Musel to stihnout do 20 vteřin.

Jednu tu svini voddělám

„Když to zkoušeli asi podesáté, Kubiš vytáhl revolver a říká: Pane profesore, když já jsem tak strašně unavenej… Tady mám šest ran. Když přijdou, tak mám čtyři pro vás, jednu pro sebe a ještě tu jednu svini voddělám.‘ A pak si šel lehnout,“ směje se při té vzpomínce Luboš Ogoun.

O úkrytu parašutistů v kryptě už Ogounovi nevěděli. Vědět o sobě mohly vždy jen nejbližší dvě spojky. „Celá naše rodina vděčí za to, že žijeme, té spojce, která byla před námi. To byla rodina legionáře Petra Fafka, tatínkova kamaráda, který měl dvě dcery, 20 a 21 let,“ připomínal Ogoun.

Hrdinství rodiny Fafkovy

„Celá Fafkova rodina šla do plynu. I ty dvě děvčata. A zřejmě neřekli vůbec nic. Oni jediní o nás věděli. To je pro mě ukázka toho nejvyššího hrdinství. Když si představím ta dvě mladá děvčata, která určitě mučili, než je odpravili v plynový komoře, a že mohly mít naději, kdyby řekly další adresu a neřekly nic…“

Vydejte se s Dvojkou i po těchto stopách. Po místech, domech a bytech spojených se jmény Gabčík a Kubiš. Poslouchejte Dvojku v neděli 11. června Den s Anthropoidem a/nebo ten den sledujte parašutisty pomocí interaktivní mapy na webu Dvojky.

Spojkou z „druhé strany“ byl Jan Zelenka-Hajský. Ten se těsně před zatčením i se synem otrávil. Josef Ogoun se nechal zavřít do blázince v Kroměříži, kde znal primáře. Luboš Ogoun byl totálně nasazen. V únoru 1945 utekl z vlaku, který ho převážel, a až do konce války se skrýval taky v Kroměřížži, u příbuzných. Jako uznávaný choreograf zemřel 14. února 2009 ve věku nedožitých 85 let.

Radiodokument