Páteční večer – Šulchan áruch – Prostřený stůl (1999)

Přidal: Přemek |

Červen 22, 2009

Židovská tradice a zvyky v pásmu vyprávění, poesie, prozaických, náboženských odborných textů a výkladů, vzpomínek a písní. Připravili Sabina Langerová a Jiří Vondráček.Režie Dimitrij Dudík.

V pořadu hovoří hebraistka PhDr. Jiřina Šedinová, etnografka PhDr. Jana Doleželová, překladatel a režisér Josef Schwarz-Červinka a vrchní zemský rabín Karol Efraim Sidon.

Účinkují Bořivoj Navrátil, Miloš Hlavica, Růžena Merunková, Petr Vacek, Věra Hučínová, Mikuláš Roth, Sára Kukačková, Šimon Kukač, Judita Škodová, Kryštof Herold, Lea Bittnerová, Matyáš Neuwirth a Vida Neuwirthová. Na klavír hraje Helena Rothová-Divecká.

Natočeno 1999. Premiéra 3. 9. 1999 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.). Pořad byl vysílán v rámci Dnů české židovské kultury.

Lit..: -von-: Šulchan áruch. In Týdeník Rozhlas, srpen 1999 (anotace). – Cit.: Hebrejský výraz Šulchan áruch – v překladu „prostřený stůl“ označuje základní židovskou obřadní a právní knihu, poprvé vydanou roku 1565 v Benátkách. Od tohoto pojmu je rovněž odvozen název pátečního pořadu připraveného k vysílání 3. září ve 20 hodin na stanici Vltava. Téměř tříhodinové pásmo vyprávění poesie, prozaických, náboženských a odborných textů a výkladů, vzpomínek, receptů a písní, věnované židovským tradicím a zvykům, je pokusm přiblížit kulturně historický fenomén, o němž toho z nejrůznějších důvodů dosti málo víme, s nímž jsme se naštěstí alespoň útržkovitě, dílčím způsoběm setkávali v umění, zejména v literatuře, méně však už v životě. Fenomén, který navzdory hrůzám holokaustu a veškerým zločinným praktikám nacistického režimu a posléze opatřením a záměrům režimu komunistického z našeho prostředí a vědomí nevymizel a bohudík přesahuje až do současnosti nejen v podobě památek a uměleckých děl, ale především v podobě obrozujícího se kulturního a náboženského života židovské komunity.
Pořad uvozují a ukončují básně Viktora Fischla – prví z nich nazvaná Hodiny v ghettu naznačuje v přímém, jednoduchém, přitom však velice poetickém přirovnání k pozpátku jdoucím hodinám v pražském ghettu potřebu člověka vracet se ke svým kořenům, k tradicím, k něčemu, co nás přesahuje časově směrem zpět, zatímco druhá báseň – v názvu Jen tak a jenom prozatím vystihující rovněž krátkost a pomíjivost našeho pozemského bytí – vyjadřuje nutnost hledání nějakého vyššího smyslu života, zde vyúsťující v oslovení Boha. V tomto rozpětí se pohybuje a je uspořádaná rozhlasová kompozice, která sleduje zvyky a tradice v průmětu na jedné straně denního, týdenního, měsíčního a především ročního cyklu povinností, předpisů, modliteb, svátků a slavností, smutečních dnů a půstů, ale též cyklu lidského života od narození až ke hrobu.

Literární pásma