Záchrana budoucnosti záleží na každém z nás (2019)

A když v pátek v Praze a v dalších městech žáci středních škol demonstrovali proti liknavosti politiků při ochraně klimatu, řekla si nejspíš většina lidí, že by radši měli sedět ve škole. Ve skutečnosti jsme to ale tentokrát my sami, kdo je přímo zodpovědný za to, že naše děti vyrůstají s pocitem, že žádnou budoucnost nemají.

Inspirováni šestnáctiletou Švédkou, která si každý pátek chodí místo do školy sednout před švédský parlament a žádá snížení emisí, demonstrovali v pátek 15. března středoškoláci a studenti za podpory řady vědců ve víc než padesáti zemích světa. Včetně České republiky.

Všem jde o totéž: aby se zbrzdilo oteplování planety se všemi jeho katastrofálními následky, které se začínají projevovat už dnes, je nezbytné snížit celosvětově během příštích 12 let emise CO2 o 60 procent. Jinak bude poškození ekosystému nevratné.

Lhůta se krátí každým dnem, který uplyne v nečinnosti. Německý fyzik Ranga Yogeschwar přirovnává situaci k hořícímu domu, kde se obyvatelé, místo aby zavolali hasiče, dohadují, kolik místností je ohroženo, jaké složení má kouř a jestli vlastně vůbec hoří.

Projev zoufalství

Že se klimatické změny dají ovlivnit, máme přitom všichni před očima: ozonovou vrstvu v atmosféře, která nás chrání před zničujícími důsledky ultrafialového záření slunce, od 30. let minulého století poškozovaly freony ze sprejů a chladících prostředků.

V roce 1987 se průmyslově vyspělé země zavázaly, že je přestanou používat a vyvinou alternativy. Jednalo se o vůbec první globální smlouvu na ochranu životního prostředí. O dva roky později vstoupila v platnost. A od přelomu století lze měřit, jak se ozonová vrstva postupně regeneruje.

Místo freonů se ovšem začaly používat látky, které působí jako skleníkové plyny.  Dodatkem z konference v Kigali v roce 2016 se 150 zemí zavázalo, že postupně odstraní i je. Ještě v tomto století by se v důsledku tohoto jediného opatření mělo snížit oteplování planety o půl stupně.

K záchraně budoucnosti našich dětí to ale stačit nebude. Hlídat si svou „ekologickou stopu“ musí každý z nás. Jinými slovy, nezbude než se uskrovnit. Přemýšlet, jestli opravdu musím na víkend letadlem do Paříže. Jestli opravdu potřebujeme v rodině dvě auta. Jestli je nutné jíst každý den maso.

Námitka, že já sám stejně nic nedokážu, tak co bych se namáhal, je cynická. Děti, které dnes demonstrují v ulicích našich měst, to totiž nedělají proto, aby se ulily ze školy. Jejich protest je projevem zoufalství. Pokud s nimi nebudeme alespoň solidární, budou nám to mít právem za zlé.