Maryša (1966)

Přidal: Přemek |

Leden 18, 2006

Alois a Vilém Mrštíkové. Drama nešťastné lásky a nerovného sňatku. Rozhlasový přepis divadelní inscenace Realistického divadla Zdeňka Nejedlého. Úprava Dalibor Chalupa. Nastudování písní Vladimír Klusák. Dramaturg Dalibor Chalupa. Režie Karel Palouš.

Osoby a obsazení: Lízal, sedlák (Karel Máj), Lízalka, jeho žena (Jiřina Štěpničková), Maryša, jejich dcera (Jana Dítětová), Rozára, služka (Zdeňka Černá), Vávra, mlynář (Pavel Spálený), Francek, rekrut (Vilém Besser), Horačka, jeho matka (Emílie Hráská), Strouhalka, Maryščina teta (Jarmila Májová), Strouhal, její muž (Josef Koza), stařenka, Maryščina babička (Vlasta Jelínková), hospodský, Franckův poručník (Bohumil Pastorek), hospodská (Marie Marešová), Pavel, řeznický tovaryš (Pavel Handl), Hrdlička, obecní slouha (Václav Kaňkovský), soudní sluha (Jiří Zahradník), Franěk (Josef Vinklář), Bušek (Ladislav Kazda), Hrdličková (Ema Skálová), Kryštofl (Stanislav Hájek). Zpívali členové Vycpálkova souboru písní a tanců.

Natočeno 1966. Repríza 3. 3. 2012 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h), 6. 6. 2015 (ČRo 3 Vltava, 14.00 h, 78 min., mono) v cyklu Rozhlasové jeviště; 2. 4. 2022 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.

Lit.: anonym: Alois a Vilém Mrštíkovi: Maryša. In web ČRo 3 Vltava, březen 2012 (článek). – Cit.: Slavné klasické drama bratří Mrštíků Maryša není jen příběhem nenaplněné lásky a tragického manželství, ale především líčí vzpourou proti omezujícímu řádu ve jménu lidské svobody. Pravdivostí, syrovostí a vnitřní dramatičností příběhu překročili autoři schéma tradičního milostného trojúhelníku ve venkovských kulisách i rámec „realistické hry“. Z několika rozhlasových nastudování jsme vybrali tentokrát inscenaci režiséra Karla Palouše s Janou Dítětovou v titulní roli.

Po odchodu z Prahy se novým domovem spisovatele Viléma Mrštíka staly Diváky, malá vesnice u Brna, kde byl jeho bratr Alois učitelem. Tady také spolu napsali drama Maryša, které bylo inspirováno osudem selské dcery z Těšan, Marie Horákové, donucené rodiči , aby se provdala za vdovce bez ohledu na to, že milovala jiného. Její osud se však od Maryšina podstatně lišil – její manželství totiž bylo šťastné. Už z toho je zřejmé, že Maryša není jen realistickým obrazem milostného trojúhelníku v atraktivním folklorním hávu. Součástí české divadelní klasiky se stala proto, že její téma je mnohem obecnější. Bratři Mrštíkové totiž napsali především hru o tragické vzpouře proti omezujícímu řádu ve jménu lidské svobody.

I když dnes se Maryša na česká jeviště stále vrací, po premiéře v roce 1894 nebyla tehdejší kritikou přijata jednoznačně pozitivně. Ostatně ani ti, kdo rozhodovali o uvedení Maryši na scénu Národního divadla, se nemohli smířit s kritičností a pravdivostí textu, a proto hru nejprve zařadili na zkoušku jako odpolední lidové představení. Dnes ale Maryša právem patří k nejhranějším titulům našeho dramatického umění a titulní hrdinku ztělesnila řada předních hereček.

Maryša je patrně nejslavnější českou hrou pracující dialektem. Ale v použití nářečí Maryše primát nepatří, jako charakterizační prvek ho autoři používali již od dob Štěpánkových. Naplno zaznělo ze scény Národního již pět let před premiérou Maryši, když dialekt z moravsko slováckého pomezí použila ve své hře Gazdina roba Gabriela Preissová. Soudobí dramatikové usilovali o takovou stylizaci, která by v duchu panujícího realismu působila jako hovorová řeč. Užití nářečí však někdy bylo na překážku srozumitelností a proto se ho používalo především k prohloubení charakteristiky některých postav. Podobně tomu bylo i u her z městského prostředí, kde autoři jako Štolba nebo Herrman sáhli po slangu či žargonu. Mrštíci také použili velmi dramaticky účinným způsobem autentický hudební folklor. I to je spojovalo s Gabrielou Preissovou, stejně jako nabídka Leoše Janáčka ke zhudebnění díla, kterou ale oni odmítli.

Často se uvádí, že v Maryše je použito slovácké nářečí. Základem ovšem je hanácký dialekt, kterým se mluvilo na jihovýchod od Brna v části bývalého soudního okresu klobouckého. Při prvním uvedení v Národním divadle, které se ostatně rodilo velmi bolestivě, se zřejmě s ohledem na pražské publikum nářeční prvky zejména v hláskové podobě slov omezily tak, že dialog se místy přestával podobat svéráznému moravskému jazykovému útvaru. Jan Herben to ve svém referátu v časopise Čas ostře kritizoval. Naproti tomu Josef Holeček v Národních listech protestoval proti užití nářečí jako takového. Ale v pozdějších vydáních hry, zejména v pátém a sedmém se moravské nářeční prvky prosadily tak, že budí dojem opravdového lidového hovoru.

Pokud dnes dramaturgie některého divadla sáhne po této hře, má k dispozici řadu verzí: téměř kompletní rukopisné pretexty, ručně psanou nápovědní knihu k premiéře v Národním divadle a řadu vydání. To z roku 1956, paradoxně nejfolklornější, prohlásilo samo sebe za kritické. Dramaturg, tedy bude muset, jak napsala Marta Ljubková, rozlousknout oříšek jak s dialektem, se kterým Mrštíci zacházeli velmi volně, naložit.

Maryša byla první celovečerní hrou, kterou odvysílal Československý rozhlas. Bylo to 23. listopadu 1927. Z několika rozhlasových nastudování jsme vybrali tentokrát inscenaci režiséra Karla Palouše s Janou Dítětovou v titulní roli.

Rozhlasové hry