Další nekonečný svět (1994, 2002)

Přidal: Martin |

Srpen 15, 2009

Divadlo Vizita. Záznam dramatické improvizace z roku 1994.

Účinkují Jaroslav Dušek, Alan Vitouš a Miroslav Vitouš.

Nahráno v Euroclubu v Praze na jaře 1994. Vysílal Český rozhlas v roce 1994 (75 min.). Nahrávka byla oceněna stříbrnou medailí na berlínské soutěži rozhlasových pořadů Prix Futura. Vydal Black Point v roce 2002 spolu s hrou Výhra čili výhra (2 CD, BP 0140-2, 62:41 a 76:03).

Pozn.: Specifické divalo založené na tvůrčí improvizaci, vzniklé v 80. letech kolem Jaroslava Duška (pamětníci mají možná doma gramodesky „Úsměvy malých scén“ vydané na konci 80. let), navazuje na poetiku a tvůrčí metody Vyskočilova Nedivadla. V 90. letech vysílal Čs. rozhlas v rámci pořadu „Rádio Mama“ záznamy jejich představení z různých pražských scén (Klub Mlejn apod).

Mediální hvězda posledních několika let, Jaroslav Dušek (Pelíšky atd) není zdaleka hereckým nováčkem. A už vůbec ne pouze filmovým hercem. Téměř dvacet let se Dušek věnuje autorskému improvizačnímu divadlu, které diváci znají pod názvem VIZITA. Divadlem prošli dnes známé osobnosti (Jan Borna – dnes Divadlo v Dlouhé), Radomil Uhlíř (Kouř, Pražská pětka, Díky za každé nové ráno atd.), Oldřich Kužílek (Radio Limonádový Joe, později poslanec ODA) ale i vynikající hudebníci jakými jsou bezesporu houslista Martin Zbrožek, fenomenální bubeník Alan Vitouš či jeho světově proslulý bratr, jazzman Miroslav Vitous (Weather Report aj.). Album obsahuje dvě CD. Na prvním je improvizace Další nekonečný svět, kterou Dušek s oběma Vitouši představují styl hraní, jaký je možno vidět dodnes při vystoupení VIZITY – odvázané verbální a pohybové kreace, kdy lidé řvou smíchy a protagonisté přitahují šrouby humoru k nevydržení. Druhé CD je vlastně bonusem. Jde o nahrávku z roku 1984, představení s názvem Výhra čili výhra. I tady se tehdejší soubor představuje v plném lesku a s buldočí silou humoru. V sestavě Dušek – Uhlíř – Kužílek – Zbrožek je znát odraz tehdejší komunistické éry, především je tu ale opět nepřetržitý proud absurdního humoru. Čas přinesl dlouho diskutované VIZITĚ zadostiučinění. Jaroslav Dušek dnes vyučuje improvizační herectví na Ježkově konzervatoři a všichni aktéři, kteří prošli nebo dosud procházejí VIZITOU jsou významnými osobnostmi svých oborů. S VIZITOU čase nedávném hostoval i Dan Bárta, mezi její pravidelné diváky patří např. Jan Hřebejk, Vlasta Chramostová, Jaromír Hanzlík, Josef Lábus a Karel Gott. (anotace vydavatele)

Lit.: Škorpil, Jakub: Výhra nekonečných světů. In Divadelní noviny, 3/2003 (recenze). – Cit.: Téměř rok po prvních zprávách na internetu a oficiálním ohlášení vydala letos firma BlackPoint Music všemi fanoušky očekávané CD Vizity Další nekonečný svět, neboli vystoupení Vizity v pražském Euroclubu na jaře 1994. A nejen to. Součástí nakonec dvoucédéčkového kompletu je kromě Dalšího nekonečného světa (oceněného mimochodem stříbrnou medailí na berlínské soutěži rozhlasových pořadů Prix Futura) i Výhra čili Výhra, nahrávka o deset let staršího představení Vizity zaznamenaného v kladenském klubu Klubko.

Oba disky sice obsahují nahrávku Divadla Vizita, ovšem onen desetiletý rozdíl mezi nimi znamená neobyčejně mnoho. Výhra čili Výhra je totiž příkladem Vizity v etapě, kdy byl Jaroslav Dušek a jeho různí tehdejší kolegové (v tomto případě Radomil Uhlíř, Martin Zbrožek a Oldřich Kužílek) označováni s trochou škodolibosti jako »malí Vyskočilové«. Poslech záznamu toto označení do značné míry opravňuje a Dušek se ostatně výraznou »nedivadelní« inspirací rané etapy Vizity nikdy netajil.

Vizita je svým současným divákům známa především vytrvalými a úspěšnými pokusy na poli tzv. totální improvizace, a proto pro ně Výhra bude možná překvapením. Místo totální improvizace je zde totiž provozována otevřená dramatická hra. V čem je rozdíl? Především v tom, že otevřená dramatická hra – jak ji rozvíjelo Nedivadlo nebo v některých inscenacích Divadelní Studio Čisté Radosti a další – staví na předem domluvené kostře, syžetu či příběhu, nad nímž a okolo nějž je ve vzájemné souhře vystupujících rozvíjena fabule. V případě Výhry jde o výňatek ze života »interrupčního znalce« Antonína Vrby a oslavy šestadvacátého výročí jeho působení v úřadu. Příběh či zápletka ovšem nejsou v tomto případě tak důležité. Podstatná je hra s tématy a souhra nad tématy. A zde naráží Výhra na drobný problém, který však není vadou na kráse, ale spíše zajímavou překážkou dodávající pomyslné trase na zajímavosti. Touto »překážkou« je osobnost Radomila Uhlíře, osobnost výrazná a zcela originální. Ve své studii o Vizitě ve sborníku Hledání výrazu – české amatérské divadlo v osmdesátých letech popsal Ivan Vyskočil představení Výhry takto: „Hlavním úkolem – i problémem – bylo uvolnit a naladit Uhlíře tak, aby spontánně produkoval ve smyslu společné dohody. Když se tak podařilo, docházelo ke společné tvorbě nových, nejednou složitých, vrstevnatých, ale propojených verzí daného příběhu.“ Nahrávka to jasně potvrzuje. Radomil Uhlíř, většinou představující hlavní postavu, například hned zpočátku s umanutostí malého dítěte odmítá »vyjít« z bytu a opustit nastolené téma snídaně. Neustále si pro sebe charakteristickým hlasem mumlá cosi o rohlíčku a kávičce, zatímco kolegové ho již dávno vyprovodili z domu a usadili do tramvaje. Vede to dokonce tak daleko že musí být »mimo hru« (ovšem v otevřené dramatické hře není nic mimo hru – i komentáře hry jsou její organickou součástí) vyzýván, aby »šel s ostatními do práce«. Když se však Uhlíř s postupem času »rozehřeje«, jsou jeho poznámky a momentální inspirace pro hru nepostradatelné a udržují patřičné napětí a divácký požitek z bizarních úletů (viz například snovou scénu v závěru). Jaroslavu Duškovi připadá ve Výhře úloha hlavního tahouna, organizátora dění a ponoukače ostatních; sám se nepouští do výraznějších akcí, spíše neustále nahrává, drobně komentuje a vřazuje nápady ostatních zpět do struktury příběhu. Obdobnou funkci plní i Oldřich Kužílek: děj ale sleduje jaksi zvenčí, doslovuje situace, navrhuje změnu akcí, a je tak jakýmsi průvodcem diváka ve spletitém bludišti inscenace. Martin Zbrožek se svými nezbytnými houslemi zůstává nejvíce v pozadí, většinou dokresluje situace minimalistickými hudebními improvizacemi, a vloží-li se do hry, pak jen stručně, ale – jak jsou ostatně zvyklí i diváci současné Vizity – o to účinněji. Výhra čili Výhra je ve své pouze zvukové podobě záležitostí náročnou na diváckou pozornost, rozhodně však není jen archivní ukázkou z dějin divadla, ale – při troše posluchačské souhry – plnohodnotným a i na několikerý poslech zajímavým zážitkem.

Vizitě v podobě, v jaké ji představuje Další nekonečný svět, se svého času dostalo pozornosti nejen na stránkách Divadelních novin. Jaroslav Dušek vystupoval v té době pouze s Alanem Vitoušem, vstupujícím do hry téměř výhradně zvukově (pomocí samplů a přednahraných zvuků) a hudebně. Neznamená to ovšem, že by se jednalo o sólová vystoupení Jaroslava Duška. Vitoušův vklad do hry byl stejně významný pro vývoj večera, jako kdyby s Duškem na scéně plynně a pohotově konverzoval. Hudba byla pro atmosféru představení a jejich rytmizaci neobyčejně důležitá. Alan Vitouš je natolik zručný improvizátor a instrumentalista, že vystoupení Vizity byla vyhledávána nejen fanoušky divadelní improvizace, ale i jazzu. Zejména pro ně pak představoval Další nekonečný svět svého druhu svátek. Po dlouhé době se totiž v Euroclubu sešli ke společnému vystoupení oba bratři Vitoušové: perkusionista Alan a světoznámý kontrabasista Miroslav. Možná i to byl důvod, proč jinak výhradně hudební (s čestnou a významnou výjimkou čtyřcédéčkového kompletu Vodňanského a Skoumala) vydavatelství BlackPoint Music sáhlo po této nahrávce. Po hudbě, kterou tu za Duškovými pomyslnými zády oba Vitoušové produkují, by jistě bez váhání sáhlo i proslulé jazzové vydavetelství ECM (ostatně Miroslav Vitouš u něj pravidelně nahrával). Neznamená to však, že by zde probíhal jazzový koncert do něhož místy hovoří Jaroslav Dušek. Tak jako v jiných vystoupeních Vizity, i zde se hudební složka skvěle snoubí s mluvenou, jedna od druhé jsou neoddělitelné, a tak je Další nekonečný svět zároveň ukázkou Vizity v nejlepší formě i báječným jazzovým koncertem pro hlas, kontrabas, perkuse a samply. V již zmíněné studii označil Ivan Vyskočil období Vizity uzavírané Výhrou za epické a období následující za lyrické. Sborník vyšel na počátku devadesátých let, ovšem značně lyrická je Vizita dodnes – a byla i v první půlce let devadesátých. Dušek rozvíjí příběh pozvolna (byť občas notně poháněn oběma Vitouši), dovoluje si zámlky, intermezza, písně i – což ovšem CD zachytit nemůže – tanec. Dává si na čas, byť je zde limitován šedesáti minutami rozhlasového přenosu, témata obkružuje a dovolí si i pauzu, nejspíš k urovnání myšlenek. Nejlepší je ovšem tam, kde – poháněn a inspirován spoluhráči – valí myšlenkový a inspirační proud zakončený v naprosté většině případů překvapivou a dokonalou pointou. Nestárnoucí zážitek nejen pro fanoušky Vizity a dobrého jazzu.

Mluvené slovo na zvukových nosičích