Rozhlasové pásmo „Kdo je Václav Havel“

Přidal: Přemek |

Leden 24, 2006

Ve středu 9. 3. 1977 v podvečer vysílal Československý rozhlas publicistický pořad s názvem Kdo je Václav Havel? Propagandistické „dokumentární pásmo” z autorské dílny Tomáše Řezáče vykreslilo Havlovu osobu přesně dle představ stranických ideologů jako protisocialistického zkrachovance a „synka milionářských zazobanců”. Jak bývalo v případě podobných relací zvykem, o den později přinesla většina československých deníků z odvysílaného programu obsáhlý výtah či alespoň úryvky.

V některých pasážích Řezáč přidával k dobru své negativní dojmy z osobního setkání s Havlem počátkem šedesátých let v Praze: „Bylo to někdy v roce 1962 nebo 1963 – říká T. Řezáč – kdy jsem se poprvé setkal s V. Havlem ve vinárně Viola, ve které se provozovala hudba, poezie. [...] V. Havel tam přinesl svou první nevydanou sbírku básní. Dával ji kolovat kolem stolu. [...] Nechci vykládat pozdní moudrosti, ale mně V. Havel připadal jako člověk nesmírně sebevědomý, nesmírně namyšlený. Patrně byl namyšlený na minulost své rodiny. V. Havel byl člověk, který zjevně pohrdal všemi, kdo byli kolem něho; měl jeden zvláštní rys: vždycky víc poslouchal než mluvil. Snažil se zapamatovat a potom, jak jsem na to přišel v poslední době, si také zaznamenával, co lidé kolem něho vyprávěli. U V. Havla bylo od začátku jedno zajímavé: vždycky se stýkal s umělci nebo pseudoumělci, kteří stáli na druhé straně barikády, kteří žili v té pohodlné poloilegalitě – s lidmi, kteří mu dávali rozumy. V některých verších, pokud si je dnes pamatuji, byl Havel téměř doslovně poplatný válečným a poválečným sbírkám Jiřího Koláře. Toto jméno už dneska zaniklo, tato poezie se nevydává a vydávat nebude. [...] J. Kolář se hlásil k takovému tomu americkému civilismu, vyráběl ze života uměle peklo. [...] Na tento způsob přistoupil i V. Havel. Jeho sbírky, přestože v té době byl nesmírný zájem o mladé talenty, nikdo nevydával. Václav Havel si z toho odvodil pro sebe určité poučení. Jestliže neprorazí normálním způsobem, musí se do literatury vlomit, jak se říká, zadními dveřmi.”

V dalších odstavcích, věnovaných kritice Havlovy dramatické tvorby, přispěchal Řezáč opět se svými „zkušenostmi”, když tvrdil: „Václav Havel se skutečně pokoušel proniknout na scény všech evropských západních států. Pokoušel se proniknout i ve Spojených státech. Úspěch byl více méně pochybný. Byl pochybný v tom, že V. Havel se o světovost snažil. Rozmělňoval Ionesca, Becketta, A. Jarryho, kopíroval. A jestliže přece jenom na západní scény pronikl, pak tedy s úspěchem více než mizivým. Jeho dramata nebyla využívána jako dramatická tvorba, ale jako politikum v tom nejhorším slova smyslu; jako reklama na antikomunismus. Diváka zřejmě zaujmout nemohla. Podobný myšlenkový a duchovní svět viděl už stokrát – lépe a výrazněji, protože nezprostředkovaně. Západní divák se ve své většině od dramatické tvorby V. Havla odvracel. Zůstala tu pouze jistá politická účelovost. Účelovost naprosto promyšlená a zacílená.”

V relaci detailně rozvedená a naivními argumenty podepřená obvinění z absence uměleckých hodnot u Havlových děl tvořila spolu s proklamovaným Havlovým antikomunismem nosnou kostru celého pořadu. Posluchačům rozhlasu vnucoval Řezáč rovněž své údajné zkušenosti s přijetím Havlovy tvorby na Západě v dobách svého exilu: „Havlovy divadelní hříčky, které jsou více méně autobiografiemi, se sice hrají, zejména na západoněmeckých scénách, vysílají v rozhlase a televizi – nikdo se však nepokouší hodnotit jejich uměleckou kvalitu. Proč? Na tuto otázku odpovídá opět T. Řezáč: Ve Švýcarsku vychází deník Neue Zürcher Zeitung – v roce 1971 byl anketou buržoazních novinářů vyhodnocen (nahlíženo buržoazními měřítky) jako nejlepší a nejobjektivnější na Západě. Vím, že tento deník odmítl recenzovat Havlovy hry. Jestliže se k svému ideovému souputníkovi, který vyznává totéž heslo jako oni – Lieber tot, als rot, to znamená Raději mrtvý, než rudý – obrátili zády, už to patrně hodně říká o dramatických kvalitách tvorby V. Havla.”

Do sbírky pomluv přidal Řezáč tvrzení o finanční podpoře ze zahraničí: „Já celkem nerad cituji – prohlásil T. Řezáč – ale spolupracovník západoněmecké rozvědky BND doktor Georges Domeyer mi řekl v roce 1971: ,Budeme podporovat československou ilegální kulturu. Budeme ji podporovat prostřednictvím druhých a třetích osob nebo druhých a třetích institucí tak, aby na nás nebylo vidět.‘ A z těchto fondů – je-li už to fond americké nebo západoněmecké rozvědky, nebo jiné výzvědné služby – byl podporován V. Havel.”

Tehdy vazebně stíhaný spisovatel a dramatik Václav Havel si však toto obvinění z finanční podpory západoněmeckou zpravodajskou službou nemohl dovolit nechat bez povšimnutí. Z ruzyňské věznice, kde trávil bez soudu čtyři a půl měsíce za spáchání „závažného trestného činu podvracení republiky”, napsal dne 13. 3. 1977 dopis redaktorům všech listů, které uveřejnily text Kdo je Václav Havel?, a požádal je o veřejné odvolání nepravdivých tvrzení. Podle všech předpokladů se však Václav Havel žádné odezvy nedočkal, a proto se deset dnů po návratu z vazby rozhodl k protiútoku. Obrátil se na socialistické soudnictví v duchu zásady, že se lze dovolat práva. Prostřednictvím prokurátora Prahy 2 požadoval zahájení trestního stíhání Tomáše Řezáče, který byl dle něj odpovědný za pomlouvačné rozhlasové pásmo Kdo je Václav Havel?

Ze záznamu o pohovoru kpt. V. Říhy s neidentifikovaným agentem X. správy FMV s krycím jménem OLGA vyplynulo, že dne 31. 5. 1977 konzultoval Havel se svým advokátem dr. Lukavcem znění připravovaného trestního oznámení na Tomáše Řezáče z důvodu trestného činu pomluvy. Ve zprávě je uveden doslovný přepis návrhu trestního oznámení. Ještě předtím však dne 2. 5. 1977 Havel prostřednictvím svého právníka požádal Řezáče, aby do 15. 5. 1977 všechny nepravdivé údaje veřejně odvolal. Agent REPO se samozřejmě neomluvil.

Kpt. Říha v závěrečném vyhodnocení zprávy vyjádřil obavu, že na svém rozhodnutí bude Václav Havel trvat. Dle jeho názoru proto bylo nezbytně nutné provést účinná protiopatření, která by Havlovi znemožnila Řezáče nadále napadat.

Více než rok od otištění pomlouvačného článku, dne 17. 3. 1978, podal Václav Havel prostřednictvím svého právníka JUDr. D. Svačiny na Obvodním soudu pro Prahu 6 na Řezáče žalobu na ochranu osobnosti. V návrhu Havel nejdříve konkretizoval podstatu rozporné věci a dále obšírně rozvedl svoje důvody nesouhlasu se zmíněným Řezáčovým nařčením:

„Toto vyjádření žalovaného se hrubě dotýká mé občanské cti, neboť se musím kategoricky ohradit proti tomu, abych byl dáván do spojitosti s jakoukoliv zahraniční rozvědkou nebo výzvědnou službou.

I když není zcela jasné, zda žalovaný míní podporou z uvedených fondů přímou finanční pomoc mé osobě nebo zvláštní dotace při uvádění mých divadelních her jejich zahraničním provozovatelům, v každém případě jde o tvrzení nepravdivé.

Nejen, že já sám nejsem a nikdy jsem nebyl v žádném spojení se žádnou rozvědkou ani výzvědnou službou, tím méně pak že bych od nich dostával jakoukoliv podporu, ale ani neexistuje a ani nemůže existovat podpora těchto rozvědek anebo výzvědných služeb kterékoliv instituci vystupující v souvislosti s uváděním mých her v zahraničí. Pokud jde o provozování mých her v cizině, zastupuje mne již od r. 1963 výlučně západoněmecké nakladatelství Rohwolt, které uzavírá o provozu mých her příslušné smlouvy jak s divadly, tak i s rozhlasem a televizemi. Toto nakladatelství vystupuje výlučně na komerční bázi, nemá odnikud žádnou subvenci, a to ani v souvislosti s uváděním mých her, a je známé tím, že zastupuje celou řadu pokrokových autorů, jejichž díla jsou uváděna a uveřejňována i v ČSSR.

Tvrzení, že jsem byl podporován z fondů cizích rozvědek nebo výzvědných služeb, je nejen nepravdivé, ale navíc hrubě urážlivé a dotýká se mé občanské cti. Obrátil jsem se proto na žalovaného se žádostí o odvolání tohoto tvrzení, ovšem má žádost zůstala bez jakékoliv odezvy.”

Závěrem Havel na soudu požadoval vydání rozsudku tohoto znění:

„Výroky žalovaného Tomáše Řezáče citované v publicistickém pořadu československého rozhlasu dne 9. března 1977 pod titulkem ,Kdo je Václav Havel?‘ a přetištěné dne 10. 3. 1977 v deníku Lidová demokracie i dalším tisku, kde tento uvádí, že žalobce Václav Havel byl podporován z fondu americké nebo západoněmecké rozvědky nebo jiné výzvědné služby, jsou nepravdivé a hrubě se dotýkají občanské cti žalobce.

Těmito výroky zasáhl neoprávněně žalovaný do práva žalobce na ochranu jeho osobnosti, a je proto povinen se těchto a dalších obdobných výroků zdržet.

Žalovaný je povinen poskytnout žalobci zadostiučinění ve formě prohlášení, v němž výslovně odvolá svá tvrzení, že žalobce byl podporován z fondu americké nebo západoněmecké rozvědky nebo jiné výzvědné služby, jako naprosto nepodložené.

Toto prohlášení je žalovaný povinen vydat žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě mu nahradit i náklady soudního řízení k rukám Městského sdružení advokátů v Praze.”

Řezáčovo osočení Václava Havla výrazně narušilo hladký průběh propagandistické dezinformační kampaně. Nikdo nepočítal s variantou, že by se Havel odvážil odvolat se k socialistickému občanskoprávnímu soudu. StB se proto snažila soudní projednávání nepřipustit a za tímto účelem několikrát jednala s prokurátorem Prahy 2 Antošem. Antoš konzultoval uvedenou záležitost s předsedou městského soudu Pokorným a předsedou senátu pro Prahu 6 JUDr. J. Bedrnou. Operativnímu pracovníkovi por. Vachovi se Antoš vyjádřil v smyslu, že zmínění soudci zastávají názor o nutnosti vzájemné dohody mezi Havlem a Řezáčem.

Československý rozhlas totiž ve zmíněné relaci odvysílal Řezáčovu jednoznačnou citaci, že Havla platily západní rozvědky. Toto tvrzení však Řezáč musel dokázat, v opačném případě by soud prohrál. Snahu vyvléci se z prekérní situace dokládal následující návrh: „Jako možnou alternativu doporučuje s. Antoš prokázat, že formulace Řezáče byla jiná než ta, která byla zveřejněna (např. ,Havel je zřejmě placen…‘). V tom případě by vina byla na redakci a Havel by novou žalobu nemohl podat pro prošlou lhůtu. Advokát Havla požaduje alespoň omluvný dopis. Vzhledem k prováděným opatřením proti V. Havlovi absolutně není vhodné, aby soudní projednávání celé záležitosti vůbec proběhlo a Havlovi byla dána jakákoliv satisfakce. V závěru této zprávy požadoval por. Vach po agentu REPOVI k Havlově žalobě písemné vyjádření.

S písemnou žádostí o prodloužení lhůty podání vysvětlení se Tomáš Řezáč dne 27. 4. 1978 obrátil na předsedu senátu Obvodního soudu pro Prahu 6 JUDr. J. Bedrnu. REPO argumentoval svým časovým zaneprázdněním z přemíry pracovních úkolů a následně od toho se odvíjejícím onemocněním.

Prostřednictvím dopisu ze dne 2. 6. 1978 Řezáč opětovně žádal po JUDr. J. Bedrnovi odklad s výmluvou, že si kromě neustálého pracovního přetížení sháněl právního zástupce. Po další soudní urgenci z 10. 7. 1978 odeslal Řezáč JUDr. J. Bedrnovi požadované vysvětlení až o měsíc později, dne 7. 8. 1978.

Z autentického textu „Vyjádření k žalobě Václava Havla” vyznívá, že Řezáčův právník doporučil REPOVI celkem jednoduchou, ale účelnou obhajobu: „Žaloba p. Havla se opírá zřejmě v zásadě o větu z mého vystoupení: ,A z těchto fondů – je-li už to fond americké nebo západoněmecké rozvědky nebo jiné výzvědné služby – byl podporován V. Havel.‘ V této podobě citoval má slova čs. tisk. V rozhlasovém vystoupení však inkriminovaná věta zní: ,A z těchto fondů – je-li to už fond americké nebo západoněmecké rozvědky nebo jiné výzvědné služby či antikomunistického střediska – byl zřejmě, jak se zdá, podporován Václav Havel.‘ To, jak vidět, mění celý smysl mého výroku. Za redakci provedenou jednotlivými redakcemi denních listů nemohu odpovídat. Rovněž tak ani za redakci provedenou ústředně v ČTK. Žalobu Václava Havla však považuji za bezpředmětnou.”

Na základě citovaného textu Řezáčovy obhajoby stáhl Václav Havel žalobu prostřednictvím svého právníka dne 20. 11. 1978. Předseda senátu JUDr. J. Bedrna řízení v této právní věci dne 27. 11. 1978 zastavil. Okolnosti celého případu byly definitivně vyřešeny 3. 2. 1981, když bylo usnesením téhož soudu Obvodní finanční správě v Praze 1 nařízeno, aby vrátila žalobci Havlovi soudní poplatek ve výši 60 Kčs.

Citováno z článku Jiřího Bašty Agent REPO – spisovatel ve službách komunistické propagandy

Historie rozhlasu