Spiklenci (2009)

Přidal: Přemek |

Říjen 2, 2009

Václav Havel. Rozhlasová úprava a režie Andrej Krob. Dramaturg Martin Velíšek.

Osoby a obsazení: Helga (Martina Hamaďáková), Mohér, náčelník policie (Karel Beseda), Ofir, náčelník generálního štábu (Radek Bár), Dykl, státní prokurátor (František Staněk), Aram, vrchní cenzor (Josef Čepelka), Edith, sestra Helgy (Lenka Loubalová – Peřinová), ministerský předseda (Hynek Pech), soudce Xiboj (Vojtěch Dvořák), Alfréd Stein (Ondřej Malý), Ruth, Dyklova sekretářka (Eliška Boušková), komentátor (Andrej Krob), Evil, syn Helgy (Vojtěch Efler), Venda, vyšetřovatel (Jan Čížek), dětské hlasy (Samanta Rožánková a Sarah Hamiollava).

Natočeno 2009. Premiéra 14. 11. 2009 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.; 80 min). Repríza 22. 12. 2011 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) u příležitosti úmrtí Václava Havla.

Lit.: anonym: Hry Protest a Spiklenci připomněly Václava Havla dramatika. In web ČRo 3 Vltava, prosinec 2011 (článek). – Cit.: V rámci mimořádného vysílání Vltavy věnovaného Václavu Havlovi jsme reprízovali dvě rozhlasové inscenace původně divadelních her. Třetí z „vaňkovských“ aktovek Protest z roku 1978 a Spiklence, které autor dokočil v roce 1972. Po dva večery jsme si mohli připomenout nezaměnitelný rukopis i humor jednoho z nejvýznamnějších dramatických autorů českého divadla od 60. let minulého století až do dnešních dnů. (…)

Spiklence dopsal Václav Havel na jaře roku 1972. Jeho pokus vyrovnat se s událostmi kolem tak zvaného Pražského jara v roce 1968 se mu však nezdál příliš zdařilý. Hru považoval za nedopsanou, zanevřel na ni a nikdy se k jejímu dokončení nevrátil. Dokonce ji ani nezařadil do prvního souborného vydání svých her. Poprvé s jejím uvedením souhlasil v roce 1992, kdy ji v listopadu uvedlo Divadlo na tahu v režii Andreje Kroba. Hra byla diváky a kritikou dobře přijata. Nakonec vzal svou hru na milost sám autor. Andrej Krob je také autorem rozhlasové úpravy a režisérem rozhlasové inscenace hry Spiklenci, jejíž reprízu vám nabídne Český rozhlas 3 Vltava v rámci řady Hra pro tento večer ve čtvrtek 22. prosince 2011 ve 20:00.

Lit.: Velíšek, Martin: Dvorek Andreje Kroba. In Vltava 3/2009, s. 2 – 3 (rozhovor). – Cit.: Vzpomeneš si na své první setkání s Václavem Havlem?

Nesčíslněkrát položená otázka si zaslouží inovovanou odpověď. Například mě napadá hladomorna chebského hradu. Na začátku šedesátých let, při jednom z mých prvních zájezdů s Divadlem Na zábradlí pozval tehdejší kastelán chebského hradu své přátele z Prahy na hrad na večírek. Do mělké hradní hladomorny s chatrným zábradlím poskákali postupně téměř všichni rozjaření účastníci zájezdu. Když viděl V. H. moje rozpaky nad průběhem večírku, věnoval mi několik přátelských rad a vysvětlení, které se mi později při vlastních pádech do nezajištěných hladomoren docela hodily. Nebylo to sice první setkání s Václavem Havlem a s životem u divadla, ale rozhodně stálo za to.

Tehdy měl za sebou jen hru psanou pro potřebu armádní soutěže, básně a písňové texty, nepletu se?

Vojína Havla jsem potkával na prochladlých chodbách kasáren z doby Marie Terezie v Českých Budějovicích, kde jsme oba u 15. ženijního praporu sloužili. Vždy předpisově ustrojený a upravený vojín Václav Havel byl často vídán se svým přítelem a s pozdějším režisérem Karlem Bryndou, se kterým si pořád něco pobaveně šuškali. Nakonec z toho vzešla hra Život před sebou. Příběh vojáka základní vojenské služby, který na hlídce zaskočil za svého randícího kamaráda. Okolnosti tomu chtěly, že se mu během služby podařilo zastřelit diverzanta. „Hrdinský“ skutek a s tím spojené pocty a vyznamenání musel na sebe vzít ale ten, který si někde ve křoví užíval se svou milou. Jak vidíte, už tehdy šlo o absurdní zápletku. Při práci na televizním seriálu o samizdatech jsem narazil na takzvané „Šestatřicátníky“. Havel, Kuběna, Topol a další se už od svých patnácti let věnovali psaní. Vydávali dokonce sešity zvané Rozhovory 36. Pokud vím, vycházely v nich také Havlovy rané verše.

A tvoje první setkání s jeho dramatickým textem?

To by mohly být spojováky k písním v představení Nejlepších rocků paní Hermanové. Šlo o texty hodně politické, na svou dobu dost odvážné, parodující například Chruščevovy zásahy do kultury. Tímto představením začala má kulisácká kariéra. Historie zná řadu případů, kdy ta či ona hra, nebo dokonce jenom představení, získala zásadní společenský význam. Ty jsi byl u zrodu takového případu, případu o to zvláštnějšího, že šlo o ochotnické představení. Je sobota 1. listopadu 1975. V hospodě U Čelikovských v Horních Počernicích
má světovou premiéru Havlova hra Žebrácká opera.

Jak k tomu všemu tenkrát došlo?

Jak je všeobecně známo, původně Žebráckou operu napsal Václav Havel pro pražský Činoherní
klub. Husákova normalizace však již tehdy pokročila k výraznějším zákazům a omezením.
Uvést Havlovu hru uprostřed sedmdesátých let bylo spojeno s velkými existenčními riziky přesto, že neexistoval žádný oficiální zákaz. A tak od její realizace Činoherní klub ustoupil. Nakonec jsme se „osiřelé“ hry ujali my, převážně kulisáci z Divadla Na zábradlí. Téměř po roce zkoušení jsme Havlovu Žebráckou operu uvedli 1. listopadu 1975 v divadelním sále hospody U Čelikovských v Horních Počernicích. Přitom jsme se distancovali
od jakékoli politizace našeho představení a zdůvodňovali náš zájem o hru pouze její kvalitou. Pokus udělat z ochotnického představení provokaci řízenou severoamerickým imperialismem tak směšně ztroskotal. Po četných výsleších, které jsme v Bartolomějské ulici všichni absolvovali, nebylo kulturním institucím doporučeno, aby mne zaměstnávaly. Několik lidí mi tehdy začalo říkat pane režisére. Těžko jsem si na to zvykal. Pro příštích třináct let jsem se totiž stal montérem kovového těsnění do oken a dveří.

Jak se ke zkoušení Žebrácké opery stavěl Václav Havel?

Nejdříve tomu moc nevěřil. Když jsme mu v dubnu 1975 na Hrádečku předvedli, jak jsme se
zkoušením daleko, začal nás brát vážně. Napsal mi deset stránek připomínek a rad, ale jinak se na zkouškách nijak nepodílel. Na generálku den před představením přijel s Janem Grossmannem. Ten tehdy po zkoušce řekl, že máme hru dobře přečtenou a že je nejvyšší čas s ní jít před diváky. Publikum bylo skutečně premiérové. Havel vnímal naše představení jako světovou premiéru své hry.

Které hry Václava Havla už jsi inscenoval? Kterou máš nejraději?

Během téměř 35 let jsem inscenoval téměř všechny Havlovy hry. Některé dokonce několikrát.
Nejraději mám ty jeho hry, na kterých právě pracujeme. V Divadle Na tahu jsme si dovolili poněkud jiný výklad Havlových „Vaňkovek“ včetně odepisovaného Protestu. Chystáme se na podzim všechny tři aktovky v jednom večeru předvést také pražskému publiku. Nutno podotknout, že představení vznikla ve spolupráci s karlovarským Divadlem V patře.

Hra Spiklenci, kterou ve tvé úpravě a režii chystá Český rozhlas 3 – Vltava, má ale v tvorbě Václava Havla trochu zvláštní postavení.

Spiklence dopsal Václav Havel na jaře roku 1972. Jeho pokus vyrovnat se s událostmi kolem tak zvaného Pražského jara v roce 1968 se mu však nezdál příliš zdařilý. Hru považoval za nedopsanou, zanevřel na ni a nikdy se k jejímu dokončení nevrátil. Proto bylo jistým překvapením, že nakonec souhlasil s jejím uvedením v Divadle Na tahu, přesto, že hru tehdy evidentně neměl rád a dokonce se jí „pomstil“ tím, že ji nezařadil do prvního
souborného vydání svých her, které vyšlo záhy po sametové revoluci. Možným důvodem Havlových rozpaků nad vlastní hrou mohl být nedostatečný odstup od tragických událostí při psaní hry. S přibývajícím časem také mohla hra Spiklenci Havlovi připadat příliš zaujatá proti těm, kteří slovy náměstka Baláše z Havlovy hry Vyrozumění to mysleli
dobře, ale dělali špatně. To všechno odnesl čas. Neschopnost tehdejších reformátorů překročit svůj vlastní stín a pokusit se napravit nenapravitelné vlastně vyústila, podobně jako ve hře, k návratu svržených poměrů v zemi. Představení Havlových Spiklenců, které Divadlo Na tahu uvedlo 1. listopadu 1992 v Divadle Na zábradlí svému obecenstvu, bylo diváky a kritikou dobře přijato. Nakonec vzal svou hru na milost sám autor.

Co tvá pověst dvorního režiséra Václava Havla?

Být „dvorním“ na Havlově dvoře, na to já prostě nemám povahu a tak tuto nálepku neberu příliš vážně. Václavův dvůr musí být vždy vzorně uklizen, musí v něm vládnout řád, vše musí být na svém místě, všechno musí mít nějaký smysl. Jinak by snad ani nemohl být prezidentem. Já mám naopak svůj, ne tak uklizený „dvorek“, který jsem si se svými přáteli kulisáky před více než třiceti lety pořídil a nazval ho Divadlem Na tahu. Dá se říci, že toto amatérské divadlo je desítky let mým svobodným prostorem, který není vyhrazen pouze pro Havlovy hry, ale kde si mohu dělat, co se mi zachce, a kde nemusí být ani zdaleka tak uklizeno jako na Havlově dvoře. Mám z doby svých divadelních začátků další oblíbené autory, o které se občas pokouším. Samuel Beckett, Eugéne Ionesco, Franz Kafka… a z těch současných například můj dlouholetý přítel René Levinský. Pravda je ta, že všichni výše jmenování mají něco společného. Všichni přemýšlí o tom, jak to vlastně s námi lidmi
na tomhle světě je. Pravdou také zůstává, že Havlovy hry jsou mi nejbližší. Po svém jim rozumím, po svém je inscenuji. Nejen v Divadle Na tahu.

A kdyby sis mohl vybrat hru, bez ohledu na potřeby a možnosti toho kterého divadla, měl k dispozici optimální obsazení a prostor – která by to právě teď byla?

Bylo by toho víc. Například Beckettovo Čekání na Godota, Landovského nedozkoušenou hru Pro tentokrát zbohatneme, Levínského Fysika a jeptišku, Svitákův a Havlův scénický grenóbl Dveře na půdu nebo hra Jerome Lawrence a Roberta Edwina o opičím procesu na začátku minulého století v Americe Kdo seje vítr. Kdo ví? Třeba na ně někde a někdy dojde. Tím spíše, že v Divadle Na tahu jsme při minimálních podmínkách zvládli už nejeden náročný projekt.

Rozhlasové hry