Páteční večer – Moudrost evropské bajky (2009)

Přidal: Přemek |

Listopad 4, 2009

Putování vývojem bajky v Evropě za dvě tisíciletí její existence: od Ezopa po Pavla Šruta. Připravil Miroslav Stuchl. Účinkují Taťjana Medvecká, Jiří Ornest a Jan Hartl. Režie Markéta Jahodová.

Natočeno 2009. Premiéra 23. 10. 2009 (120min.). Repríza 5. 6. 2019 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Večer na téma.

Pozn.: Slovník literárních pojmů praví: bajka je zpravidla krátké veršované nebo prozaické vyprávění jednoduchého jinotajného příběhu, které míří k vyjádření obecně platného poučení jedinci nebo společnosti. Za stručnou a suchou definicí se skrývá dlouhá a bohatá historie nesmírně zajímavého a živého útvaru. Bajka má v zásadě výchovný charakter, ve středověkém školství patřila k nejčastějším žánrům. Zvířata, případně rostliny a neživé předměty v ní jednají a hovoří jako lidé a reprezentují jednotlivé lidské charaktery. Poučení bývá uvedeno na počátku vyprávění nebo až v jeho závěru, jindy uvedeno není a vyplývá samo z děje.

Slovník literárních pojmů praví: bajka je zpravidla krátké veršované nebo prozaické vyprávění jednoduchého jinotajného příběhu, které míří k vyjádření obecně platného poučení jedinci nebo společnosti. Za stručnou a suchou definicí se skrývá dlouhá a bohatá historie nesmírně zajímavého a živého útvaru. Bajka má v zásadě výchovný charakter, ve středověkém školství patřila k nejčastějším žánrům. Zvířata, případně rostliny a neživé předměty v ní jednají a hovoří jako lidé a reprezentují jednotlivé lidské charaktery. Poučení bývá uvedeno na počátku vyprávění nebo až v jeho závěru, jindy uvedeno není a vyplývá samo z děje.

Evropská tradice začíná někdy v 6. stol. př. Kristem bajkou Ezopovou. Ezopovy bajky patrně dlouho kolovaly ústně, proto mu později byly připisovány všechny řecké bajky. Evropská bajka našla pokračování v římském prostředí. Z latinsky píšících autorů žánr proslavil Řek Phaedrus a řecky píšící Říman Babrios. Středověk tyto bajky různě upravoval, takže se množily varianty příběhů. Ve 12. stol. se k evropské vypravěčské tradici přidává indická Paňčatantra a nastává další období propojování klasických a orientálních motivů.

Pozdější vývoj bajky je ve znamení velkých národních tvůrců: francouzskou bajku proslavil svými jinotaji namířenými proti dvorským intrikám Lafontaine (2. půle 17. stol.), ruská bajka našla svého tvůrce v Krylovovi, v jazyce německém je významným autorem bajek G. E. Lessing.

S citacemi bajek v písemné podobě ze středověkých literárních úprav se u nás v Čechách setkáváme již počátkem 12. století v latinské „Kosmově kronice“. Na počátku 14. století, za rané gotiky, mohou se naše písemné literární památky vykázat vkládanými bajkami ve skladbě „Apoštolé a Panna Maria“, jejíž pramenem byla zejména sbírka legend janovského Jacoba de Voragine „Legenda aurea“. Patrně nejstarší bajka v české řeči nese název „O LIŠCE A ČBÁNU“. Příkladem ze zvířecí říše se její autor snažil ukázat, že i chytrý člověk se dá někdy strhnout k pošetilosti. Bajka je vzácná i tím, že nemá předlohu v bajkových souborech řeckých a latinských, jistý zdroj lze snad nalézt jen v lidovém podání slovanském. Bajka O lišce a čbánu je obsažena ve vzácném tzv. „Rukopisu Hradeckém“ z konce 1. poloviny 14. století. Z moderních českých tvůrců věnovali bajce svůj zájem např. Jiří Kolář nebo Pavel Šrut. Bajky bývaly nedílnou součástí českých slabikářů, dnes ve slabikářích a čítankách nalézáme už jen, a i to zcela výjimečně, krátké vyprávěnky na téma antických bajek. Budeme se v třetím tisíciletí setkávat s bajkou už jen v dějinách literatury?

Literární pásma