Optimistická tragédie (1983,1987)

Přidal: Přemek |

Březen 19, 2010

Vsevolod Vitaljevič Višněvskij. Překlad Jaroslav Hulák. Rozhlasová úprava Jan Radoň. Úprava pro gramofonovou desku Josef Hajdučík. Hudba Milan Baginský. Studiový orchestr řídí Milan Baginský. Zvuk Miloš Kot. Střih Ivan Mikota. Odpovědný redaktor nahrávky Jiří Šrámek. Režie Josef Hajdučík.

Osoby a obsazení: první koryfej (Zdeněk Buchvaldek), druhý koryfej (Bořík Procházka), komisařka vyslaná stranou k Baltickému loďstvu (Jaroslava Obermaierová), Alexej, námořník první třídy Baltického loďstva (Petr Oliva), Sípák (Vladimír Menšík), pohlavár skupiny anarchistů (Vilém Besser), Poďobaný (Jaroslav Moučka ), Vajnonen, finský námořník, komunista (Bohumil Švarc), velitel lodi Bering, bývalý důstojník carského loďstva (Vladimír Brabec), lodní rotmistr (Václav Stýblo), starý námořník (Václav Kaňkovský), dlouhý námořník (Ladislav Županič), vůdce tlupy, která přišla na pomoc anarchistům (Jan Přeučil), první důstojník (Svatopluk Skládal), polní kurát (Ladislav Šimek), důstojník nepřátelského vojska (Oldřich Vlach), babka (Jaroslava Drmlová). Dále účinkují Jan Kuželka, Karel Bělohradský, Gaston Šubrt, Vladimír Pospíšil, Pavel Rubeš, Josef Burda, Václav Eremiáš, Raoul Schránil, Jan Cmíral ml., Karel Meister, Rudolf Pechan, Petr Dohnal, Vladislav Knapp, Jiří Horák, Martin Zahálka, Roman Šmejkal, Stanislav Lehký, Radislav Nikodém a Artur Šviha.

Natočeno 1983. Premiéra 27. 2. 1984 (Vltava, 22:15 – 23:39 h.).

Vydal Supraphon v roce 1987 (1 LP, Su 1218 4274 X-F).

Pozn.: Vsevolod Vitaljevič Višněvskij (1900 – 1951), ruský prozaik, dramatik a filmový scenárista, vojenský a politický pracovník. Autor divadelních her a filmových scénářů o osobně prožitých revolučních událostech (První jízdní, Optimistická tragédie, My z Kronštadtu, Nezapomenutelný rok 1919). V Optimistické tragédii se pokusil spojit klasickou formu antického dramatu s hodnotami socialistického realismu.

Lit.: Halas, Jan: Optimistická tragédie. In Rozhlas 10/1984 (20. 2. 1984), s. 4 (rozhovor).

Lit.: -lš-: K výročí Října. In Gramorevue 1987 (recenze). – Cit.: V ruské zemi bylo divadlo jedním ze základních kamenů kultury a odedávna zrcadlilo společenské vztahy a jejich vývoj. Bylo tedy logické, že to bylo právě divadlo, které začalo vydávat svědectví o události, která jako žádná jiná v historii země zvrátila rázem strukturu i hierarchii této společnosti, o Velké socialistické revoluci.
Nové sovětské divadlo nestavělo zprvu na starých základech tradičního akademického divadla. Chtělo působit na masy, a tak hledalo prostředky a prostředí k tomu účelu vhodné. Byly inscenovány velké revoluční divadelní slavnosti — jakási novodobá mystéria — z nichž vzniklo zvlášť Mystérium osvobozené práce a Ke světové komuně. Podílely se na nich tisíce účinkujících. I když tato linie byla brzy opuštěna, předznamenala, že místo převážně soukromých lidských osudů bude sovětské divadlo zobrazovat převážně revoluční společenské dění.
Masové divadelní slavnosti inspirovaly i první vlnu dramatické tvorby, která na sebe nenechala čekat. Objevuje se Ivanovův Obrněný vlak a Blokáda, Bouře Billa-Bělocerkevského, Treněv píše Ljubov Jarovou, Lavreněv Převrat, Majakovskij přišel se svými agitačními hrami, z nichž první je Mystéria Buffa.
Druhá vlna sovětské dramatické tvorby nastoupila kolem roku 1930. I ona zrcadlila dramatické procesy revoluce, které zdaleka nekončily Říjnem, nýbrž doznívaly a vyostřovaly se dál ve společnosti i v každém jednotlivci Z těch, které nejvíc znamenaly (i pro naše divadelnictví) a které prověřil čas, jmenujme Gusjevovu Slávu, Pogodinovy hry Tempo a Kremelský orloj, Kornejčukovu Zkázu eskadry, Afinogenovův Portrét, Treněvův Pokus. Všechny hry byly otevřeně kritické, sahaly k pravdám, byť bolestným.
Snad za nejklasičtější z nich bychom mohli považovat Višněvského Optimistickou tragédii, která se od doby svého vzniku neustále vrací na sovětské scény a podněcuje i nové generace našich dramatických umělců.
Životní osudy Vsevoloda Višněvského jdou ruku v ruce s osudy a s boji sovětské země. Narozen v prvním roce našeho století, odchází jako čtrnáctiletý dobrovolně na fronty první světové války. Brzy tam najde své místo na straně bolševiků. Od té doby nechybí na žádné bojové frontě. Objevuje se i v polovině třicátých let v Madridu, kde začínal boj proti evropskému fašismu. Do Velké vlastenecké války vstupuje jako kapitán prvního stupně a svá svědectví z bojů svěřuje stránkám Pravdy, jejímž dopisovatelem se stává.
Optimistická tragédie už svým názvem napovídá, že tvarem i patosem navazuje na klasické antické drama. I zde tragika spočívá ve zničení velké lidské hodnoty, ovšem smrt není způsobena slepými silami Osudu, nýbrž je výsledkem střetnutí společenských sil. Smrt tu není protikladem života, nýbrž naopak je východiskem k novému, rodícímu se životu. To je nová forma oné klasické katarse, z níž pramení optimismus.
Historické východisko Optimistické tragédie, to jsou počátky vytváření sovětské armády na troskách rozbité společnosti. Nová kvalita vyrůstá ze zápasu protikladných sil. Přežívá starý předrevoluční svět, vzniká nová reakce a na druhé straně silné anarchistické hnutí, jehož přitažlivost je pochopitelná jako reakce na staletý útlak. Nicméně negace jakéhokoli řádu je možná větším nepřítelem než přežívající živly předrevoluční, zbavené své společenské báze. Jen těžce a za velkých obětí se rodí z těchto střetů kladné revoluční dějinné síly. Ale jsou tu a jim patří budoucnost.
Na začátku tohoto roku jsme uvítali v Praze Divadlo Leninského komsomolu, od něhož jsme se mohli dozvědět, jak na toto klasické dílo sovětské dramaturgie reaguje dnešní generace divadelníků. A v témže roce se objevuje — k 70. výročí Velké říjnové socialistické revoluce — ve znění českém na gramofonové desce.
Základem snímku, vydaného Supraphonem (1218 4274) je rozhlasová inscenace z roku 1983, jejíž text připravil dramaturgicky Jan Radoň. Největším úskalím rozhlasové úpravy bylo převést do čistě verbální zóny ta místa hry, která jsou psána pro akci vysloveně divadelní, jako je kupříkladu pokus o znásilnění Komisařky, scéna se zdánlivě okradenou stařenou atd. Je pochopitelné, že síla takových akcí nedosáhne emocí, jaké vzbuzuje na jevišti a hlavní důraz je proto třeba klást na vyznění dialogů. Režiséru Josefu Hajdučíkovi vycházejí nejlépe scény s menším počtem dramatických postav, jsou tvarově čistší než masové scény s improvizačními výkřiky komparsu. Do role Komisařky obsadil Jaroslavu Obermaierovou, jejím nejsilnějším protihráčem je pohlavár anarchistů v podání již zemřelého Viléma Bessera. Výrazně se uplatňuje Sípák Vladimíra Menšíka, Vainonen Bohumila Švarce, Poďobaný Jaroslava Moučky a Alexej Petra Olivy. V roli chóru, zastoupeného dvojicí ‚koryfejů‘, slyšíme již zemřelého Zdeňka Buchvaldka a Boříka Procházku. Dramaticky účinnou hudbu napsal Milan Baginský.
Rozhlasová hra byla od svého natočení několikrát recenzována. Může se vyskytnout otázka, proč se teď přehrává na gramofonovou desku. Jisté je, že by především měla sloužit školám jako účinný doklad pří výuce literatury i občanské nauky. Jako živý dramatický příklad může zapůsobit daleko názorněji a silněji než pouhý výklad. Bylo by dobré, kdyby si to všichni pedagogičtí pracovníci uvědomili.