Se svým srdcem kulhavým (2005)
Účinkují Stanislav Zindulka, David Novotný, Andrea Elsnerová a Petra Špalková.
Premiéra 22. 5. 2005 (58 min.).
Pozn.: Ve stínu dvou letošních (pozn. – rok 2005) významných básnických výročí – 100 let od narození Jana Zahradníčka a Vladimíra Holana (pořádají se literární konference, čtení z jejich díla, výstavy atp.) stojí třetí „stoletý oslavenec“, básník Vilém Závada (22. 3. 1905 – 30. 11. 1982).
Ale možná že právě ona nenápadnost se nejvíce přibližuje k Závadově vnitřnímu naturelu a básnickému ustrojení. I jeho literární přátelé na něj vzpomínají jako na melancholického mlčenlivce a zamyšleného samotáře. Ve vzpomínkové knize Čtrnáctero zastavení nazval Bedřich Fučík velmi přiléhavě svůj skvělý závadovský portrét – „Melancholie milenec“ – s podtitulem „Život ve dví“, čímž naznačil básníkovu poúnorovou vnitřní měkkost až rozkolísanost, která však nikdy nebyla korytářskou vychytralostí. Vilém Závada například vždy patřil k těm, kteří nezištně pomáhali literátům režimem umlčeným.
Pro rozhlasový Souzvuk jsme tentokrát ze Závadova literárního odkazu vybírali nikoli ze slavné prvotiny Panychida, knihy se vším všudy původní, živené bytostnou těžkomyslností, ale zamířili jsme do vod pozdějších. Tedy do básníkova závěrečného tvůrčího období sbírek Na prahu (1970) a Živote, díky (1977). Verše obou těchto knih jsou sekány ostrým dlátem, neboť společenská i osobní situace byla k neudýchání, zralá k soukromé vzpouře. V těchto pozdních Závadových básních jsou uloženy – slovy Bedřicha Fučíka – nejen jeho úzkosti a žaly, ale i bojovné výzvy – celá pravda jednoho jedinečného lidského a básnického údělu, obnažená až do kostí, nahá až do mrazivosti; je to stesk nad zkřiveným, ve dví roztrženým životem, ale zároveň hrozba, že skrze něj vyplyne na povrch i část pravdy celého společenství.
Půdorys pořadu je „vyzděn“ také fragmenty básníkových vzpomínek na jitřní světlo dětství, tak protilehlé obnaženým pitvám posledních sbírek. Vilém Závada vyrůstal v Hrabové u Ostravy, v rodině valcíře vítkovických hutí a k osobě otce se ve svých vzpomínkách nejednou vrací: Byla krásná letní neděle, na obloze nádherně svítilo slunce, stáli jsme pod starou jabloní na zahradě a otec mi položil na hlavu svou ruku. Měl mě rád a i později to několikrát projevil. Závadův otec však padl na frontě v roce 1915 a tento bolestný fakt a prostředí šachet, hald a důlních věží navždy poznamenalo ladění Závadovy básnické tvorby. Souzvuk z básní a vzpomínek Viléma Závady nese název „Se svým srdcem kulhavým“.
(Anonce ČRo)
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Zatím nemáte žádné komentáře.
Napište komentář k článku